Zatímco píši tyto řádky, doléhají ke mně zprávy o opětovném napětí v Jeruzalémě, vyprovokovaném členy nové ultranacionalistické pravice, pro Izrael atypické. Tyto síly staví na odiv svou blouznivou touhu po obsazení území původního Šalomounova chrámu, kde se mnohá staletí vypínají dvě největší svatyně islámu (ve vlastnictví vakfu, tedy veřejné nadace pověřené správou muslimských posvátných míst). Izraelský premiér zdůraznil, že tyto požadavky ohrožují mír a bezpečnost v zemi. Pořádkové síly konají svou práci, ale přehnaná rétorika zélótů a jejich sklon přejít vzápětí k činům si nedopřává klidu, což mezi muslimy vyvolává neklid a ne právě umírněné reakce. A tak již po kolikáté existují obavy, že se roztočí spirála vzájemné agrese právě ve městě, jehož nejvlastnějším povoláním je pokoj.
Kdo zná židovství a Izrael, ví, že přinejmenším doposud jim oběma byla zcela cizí touha po vlastnictví bývalé Chrámové hory. Delirium těchto „chrámových ultras“ je úplně nové a nevyžádané. A budí zájem pouze u nepatrné části Izraelců, zatímco zbytek na dění pohlíží se zděšeným překvapením. Jistě, zkáza druhého Chrámu v roce 70 po Kr. se v kolektivní paměti uchovala jako traumatická událost a mnohé židovské modlitby od té doby dychtí po jeho obnově. Avšak už v době zničení velkolepé Herodovy stavby židovství definitivně překonalo bohoslužbu, která se v ní vykonávala, a stalo se náboženstvím Božího Slova, směřujícím k „bohoslužbě v duchu a pravdě“, které již neprolévalo krev beránků a kozlů. Ve dvou následujících tisíciletích byla touha po obnově Chrámu jen literární formou, vyjadřující eschatologickou naději, která – stále jen v duchovním smyslu – dojde naplnění až mimo tento svět.
Maimonides (1135-1204), slavný filosof a teolog, kterého bychom snad mohli nazvat židovským protějškem sv. Tomáše Akvinského, tvrdil, že obětní bohoslužba praktikovaná v Chrámu byla určitou fází božské pedagogiky, zacílené na potlačení modloslužebné praxe lidských obětí. Po dosažení náboženské zralosti, představované duchovní synagogální bohoslužbou, už podle Maimonida nenastane bezdůvodná regrese k barbarství, které již dlouho předtím bylo překonáno.
Zakladatelé novodobého národního židovského hnutí, které vzniklo koncem devatenáctého století a jehož ideály nemálo souzněly s italským Risorgimentem, včetně požadované laicity, na dávný Chrám ani nepomysleli. Spíše se zaměřovali na budování lepší budoucnosti v liberálním státě. Sami rabínové ve snaze zabránit zneužití nádherných modliteb, které vyjadřují stesk po Chrámu Páně, mnoho století předtím stanovili, že je automaticky exkomunikován ten, kdo by se před koncem časů jen odvážil vystoupit na místo, kde se v minulosti rozprostíral Chrám.
Mohu to osobně dosvědčit. Jako chlapec jsem v Izraeli nikdy neslyšel, že by někdo snad předpokládal něco jiného. „Chrámem“ se mínila sublimovaná mesiánská realita, nikoli cizí svatyně, vyzývající k násilné invazi. „Pyromani“, jak izraelské úvodníky nazývají ty, kteří se v Jeruzalémě snaží v okolí bývalého Chrámu vyprovokovat náboženskou válku s muslimy, si tedy svou ideologii vymysleli z ničeho. A je dobré, aby to věděli nejenom Izraelci (kteří si toho jsou dobře vědomi), ale také muslimové, kteří na věc hledí se znepokojením, a rovněž tak my, křesťané. Spíše než kdo jiný totiž toužíme, aby židé a muslimové žili ve vzájemném pokoji. A my s nimi.
Z internetového portálu Terrasanta.net
přeložila Jana Gruberová.
P. David M. Jaeger OFM je členem františkánské Kustodie Svaté země.
Je konvertitou ze židovství. Žije v Jeruzalémě a je členem bilaterální komise jednající o ekonomických a finančních záležitostech vzájemných vztahů mezi Svatým stolcem a státem Izrael.
Další články z podrubriky Reportáže, reflexe, sloupky
odeslat článek
vytisknout článek
