Když r. 1521 Ignác z Loyoly bránil španělskou pevnost Pamplona, byla přesila francouzského vojska tak veliká, že se posádka rozhodla kapitulovat. On ji však přemluvil, aby bojovala dál a sám šel příkladem. Teprve když padl pod dělovou koulí, posádka se vzdala a samotní Francouzi salutovali, když zraněného Ignáce vynášeli na nosítkách ven. Ignácův postoj nevzdávat se byl hrdinský.
Dva tisíce let zpátky – obdobná situace ve Svaté zemi: Jeruzalém je po dvacet let sužován Babyloňany. Armáda ho obléhá po celý rok 587 př. Kr. Prorok Jeremiáš veřejně hlásá, že jediná záchrana je vzdát se! Jak lze kvalifikovat postoj starozákonního proroka Jeremiáše, který vskutku nebyl žádný zbabělec? Prorok si uvědomil, že ozbrojený konflikt po dlouhém obléhání by pro vyčerpané obyvatelstvo Jeruzaléma měl za následek zbytečné krveprolití.
Nejenže to nebyla zbabělost, byla to odvaha mnohem větší, než ji měli vládní úředníci, kteří Jeremiášova slova nechtěli slyšet, neboť měli na zřeteli víc svůj vlastní prospěch než prospěch lidu. Jeremiáš jejich plány křížil. Oni pak řekli lstivě králi: „Ať je zabit tento člověk, neboť oslabuje ruce bojujícího mužstva, které zůstalo v tomto městě, i ruce všeho lidu, když k nim mluví takové řeči, protože nehledá tento člověk blaho tohoto lidu, ale jeho neštěstí.“ Politicky slabý král Sidkijáh, podlehl nátlaku vládních úředníků a nechal Jeremiáše uvrhnout do cisterny ve vězeňském dvoře. Zabředl tam do bahna a zahynul by tam žízní a hladem, kdyby Etiopan Ebedmelech si nevyprosil na králi jeho propuštění. (Jer 38,4-6.8-10)
Tyto události 6. století př. Kr. neztrácejí nic na své aktualitě. Dvě desetiletí trvající pokoření Jeruzaléma Babyloňany nějak podivně připomíná dvacet let okupace sovětskou armádou v letech 1968 až 1989. Kdo navštíví jediný jako památník zachovaný komunistický koncentrák u Příbrami, jeho pozornosti neujde tzv. korekce: je to jakési vězení ve vězení, kterým se trestali sebemenší přestupky. „MUKL“ (= muž určený k likvidaci) byl zahnán do pozemní kobky s tak nízkým stropem, že se nemohl vzpřímit, i v zimě se musel brodit v kalné vodě a sníženou dávkou už beztak chabé stravy se jen taktak udržel při životě. Nepřipomíná to nápadně Jeremiášovu cisternu? Tehdy jako nyní má ovšem poslední slovo Hospodin, takže naděje nezklame, o čemž zpívá Žalm 40: „Pevně jsem doufal v Hospodina, on se ke mně sklonil a vyslyšel mé volání. Vytáhl mě z podzemní jámy, z bahnitého kalu, na skálu postavil mé nohy, dodal síly mým krokům. Novou píseň vložil mi do úst, chvalozpěv našemu Bohu.“
Biblické příběhy jsou universálně platná paradigmata, příklady postojů a jednání člověka a Boha. Promítají se v různých obměnách do celých církevních i osobních dějin – dokud svět bude světem. Naše tragické novější dějiny nejsou tedy debaklem, ale ohromným reservoárem inspirace pro současnost i doby příští. Při vší tíži neblahého dědictví můžeme ty těžké doby shrnout zvoláním: „Ztratili jsme mnoho času… Ale ne sebe!“, tak nazval Tomáš Bursík r. 2006 sebraná svědectví s podtitulem: „Životy politických vězeňkyň v československých věznicích padesátých a šedesátých let dvacátého století“.
Vraťme se na chvilku k Ignáci z Loyoly. Jako voják velmi dobře věděl, že by těžko obstál v boji, kdyby se soustavně nepřipravoval, netrénoval. Trénink, cvičení je totiž původní význam slova „exercicie“. Přenesl to z válečného pole na bitevní pole duše, kde se odehrává vnitřní duchovní boj. Už v Listu Židům najdeme toto srovnání neviditelného souboje se sportovním zápasem. Možná nás překvapí, že na tuto sportovní, ba válečnou mluvu narazíme i u samotného Krista v evangeliu. Na Jeho nesmlouvavosti poznáme, jak Pánovi na některých věcech záleží.
Autor Meditační zahrady v Plzni (Památník obětem zla) plk. Luboš Hruška (1927–2007) v jednom televizním pořadu řekl o své konversi ve vězení: „Jednoho dne si Kristus každého z nás jak se patří podá!“ Hruška potkal Krista na Křížové cestě se zastaveními: Špilberk, Pankrác, Bory, Opava, Leopoldov, Ruzyně a pracovní tábor Bytíz u Příbrami. I on zakusil pachuť bahna na dně cisterny, rozuměj: v podzemních kobkách korekcí komunistických lágrů. Důvod byl radikalita, se kterou hájil hodnoty, o kterých nelze dělat kompromis. Ty je třeba vybojovat nejdříve ve vlastním nitru, aby je mohl člověk věrohodně zastávat i navenek. Bible tomu říká nerozdělenost srdce neboli spravedlnost. „Blaze těm, kdo jsou pronásledováni pro spravedlnost, neboť jejich je království nebeské.“ (Mt 5,3-12) Bývají situace, kdy slova nabývají jiný smysl a obrací se v pravý opak. Pravda je vlastně lež; mír je vyhlazovací válka a svoboda je otroctví. Pak musí přijít oheň, který vypálí špínu, nás očistí a skrze nás okolí a celý svět. Tento oheň ať v nás stále hoří jako lampy těch, kteří čekají na Krista (srov. Lk 12,49-53).
„Odhoďme proto všechno, co by nás mohlo zatěžovat, hřích, do kterého se člověk snadno zaplete, a vytrvale běžme o závod, který je nám určen. Mějme oči upřeny na Ježíše: od něho naše víra pochází a on ji vede k dokonalosti […] Myslete na toho, který snesl, když mu hříšní lidé prudce odporovali, abyste neumdlévali a vnitřně neochabovali. Vždyť jste v boji proti hříchu ještě nekladli odpor až do krve (Žid 12,1-4)
Foto Helena Kodalíková
odeslat článek
vytisknout článek
