Vatikánští mluvčí se snažili trochu zastřít skutečnost, když mluvili o dokumentu, který zčásti načrtnul Benedikt XVI. a papež František se jej měl ujmout a doplnit; mluvili o náčrtu, který emeritní papež zanechal a ten nynější zpracoval.
Namísto toho však půjde o encykliku „čtyřruční“. Doslova tak to veřejně prohlásil papež Bergoglio na setkání se členy generálního sekretariátu biskupského synodu (13.června). Jde tedy o další prvotinu argentinského papeže, o věroučný dokument primární důležitosti, neboť pojednává přímo o víře – tedy o samotných základech víry. Byl zamýšlený, promyšlený a z větší části napsaný jedním papežem a bude podepsaný dalším, tím, který při zmíněné příležitosti oznámil, že adresátům okružního listu, tedy encykliky určené celému křesťanstvu, sám sdělí, že „ji obdržel od Benedikta XVI. a že jde o veliké dílo, které přijímá a považuje za vynikající“.
Každý papež ve svých psaných dokumentech samozřejmě cituje své předchůdce, ale v poznámkách pod čarou a nikoli jako spoluautory. S hořkou ironií lze přitom vzpomenout na úděl abdikujícího Celestina V., kterého jeho nástupce, Bonifác VIII., nechal věznit až do smrti na skrytém místě ze strachu před schizmatem.
Snažme se však pochopit nynější situaci, která nemá obdoby. Primární starostí Josepha Ratzingera jako profesora, kardinála a nakonec papeže bylo vždycky hledání základů, znovu objevování základů křesťanství a podávání vhodné apologetiky současnému člověku.
Proto pojal plán vydat trilogii o vyšších, tzv. teologálních ctnostech. Jedna encyklika o lásce a jedna o naději. Zbývá ta o víře, s jejíž publikací počítal do letošního podzimu v rámci roku, věnovanému znovu objevování důvodů víry v evangelium. Práce byla již v pokročilém stadiu, když zjistil, že mu pokročilý věk už nedovolí nést tíži pontifikátu dále. Snad by mu po sejmutí závazků římského biskupa stačily síly k jejímu dokončení a zveřejnění, ale papežská encyklika by tak byla „deklasována“ na pouhou studii. Učinil to tak ostatně již se třemi svými spisy, které věnoval Ježíšově historicitě; nejsou součástí magisteria, nýbrž jsou otevřeny odborné diskusi.
Je pravděpodobné, že se radil s papežem Františkem a je stejně tak pravděpodobné, že to byl právě tento papež, který se rád ujal dokončení započatého díla, pod něž se podepíše. V určitých církevních kruzích zavládla bezradnost. Pomyšlení na společně redigovaný papežský dokument takové důležitosti na tak zásadní téma někoho konsternuje. Nám se však, nakolik je to pravda, celá věc líbí. Tato novota je dokonce velmi cenná, protože může pomoci nahlédnout perspektivu, na niž mnozí věřící jakoby zapomínali, totiž onu perspektivu víry, v níž není důležitá osobnost papeže, který má konkrétní jméno, historii, kulturu, národnost a charakter. Důležité je papežství, instituce, kterou chtěl samotný Kristus a jejímž posláním je vést stádce dějinami prostřednictvím dobrých pastýřů, aby nesešlo ze správné cesty.
Papež (viděno očima víry) je učitelem víry a mravnosti, nevede si však „svou“, nýbrž pomáhá chápat Boží vůli, zvěstuje věčný život, který každého čeká na konci pozemské pouti, a bdí, aby se neupadlo do propasti bludu. Kvůli tomu je jištěn asistencí Ducha svatého, který jej chrání před zblouděním. Římský papež není „autorem“ mimořádných kvalit. Dokonce by se zpronevěřoval svojí roli, kdyby říkal okouzlující a originální věci, jež by nebyly v linii Písma a Tradice. Není mu dáno říkat „podle mne“, což je naopak vlastní heretikům. Krajně zjednodušeně bychom mohli říci, že „papež jako papež“, neboť nakonec není důležitá jeho osobnost, ale jeho učenlivost a věrnost být nástrojem evangelní zvěsti. Historky o papežích a jejich každodenním životě mohou být zajímavé, ale nemají vliv na jejich poslání. To na čem opravdu záleží, je papežství jako instituce, která nepomine až do parusie, do konce dějin a návratu Krista; instituce, která pro katolíka není břemenem, jež musí nést, nýbrž darem, za který je vděčný. Ať už je nám momentální papež lidsky „sympatický“, jeho povaha a styl jsou nám milé či nikoli, Joseph Ratzinger a Jorge Bergoglio jsou jako všichni lidé vzájemně odlišní, ale nemohou se rozcházet (a nebe nad tím bdí) v tom, co říkají o Kristu a jeho učení jakožto učitelé víry a mravnosti. Jako nástroje - „nepatrný a skromný dělník na Pánově vinici“, jak o sobě řekl Benedikt XVI. ve své první promluvě – jsou vlastně zaměnitelní. Mohou prohloubit význam evangelia, pomoci jej ve svojí době lépe chápat, ale vždycky ve stopách Písma a Tradice; není jim dovoleno být „kreativní“. Nejsou to spisovatelé, ale vůdci vedení Někým Jiným.
Právě proto nám není vůbec nemilá, ba dokonce považujeme za cennou onu okolnost, před kterou nás nyní staví tato „dějinná peripetie“, jak by řekl Hegel. Právě tímto dokumentem, který opětovně hlásá víru, tedy základ všeho, ukazují emeritní i nynější papež, že lidé jsou odlišní, ale perspektiva toho, kdo je povolán vést Katolicitu je stejná, směr zůstává stejný. A stejná jsou v podstatě slova předkládající sázku na pravdivost křesťanství. „Čtyřruká“ encyklika tedy nijak nepohoršuje.
Článek z listu Corriere della Sera z 15. června 2013
přeložil Milan Glaser
Další články z podrubriky Komentáře "Církev a svět"
odeslat článek
vytisknout článek
