Jistá dáma emigrovala do Kanady. Záhy začala navštěvovat katolický kostel, jak byla zvyklá z domova. Jednou ale zavítala do protestantského sboru, kam ji přilákaly charismatické zpěvy. Zalíbilo se jí tam a tak zůstala. Svědomí jí ale přeci jenom nedalo, a jednoho dne napsala do Říma P. Špidlíkovi: „V katolickém kostele jsem při mši sv. nic neprožívala, za to v charismatickém společenství se vysloveně dobře cítím. Co vy na to?“ — „Vážená paní, k tomu, abych já se cítil dobře mi stačí číše červeného vína,“ odepsal obratem český jesuita se smyslem pro humor.
Historka je zábavná, otázka naopak vážná. Lze smysly vnímat působení Ducha v člověku? Činí mne to, že se „dobře cítím“ Bohu skutečně blíž, nebo je to klam a mam? P. Špidlík jistě nechtěl oné Čechokanaďance vzít radost z duchovního prožitku. Trval však na rozlišení duševna od duchovna. Jinak by bylo totiž jedno, k jaké patřím církvi, jsem-li v plném kostele, či s lahví vína doma sám.
Když sv. Pavel píše do Efezu o víně, staví „opojení vínem“ do protikladu s „naplňováním Duchem“ (srov. Ef 5,18). Takových míst, kde se požaduje neopíjet se vínem, zejména má-li někdo v církvi veřejnou službu (srov. kritéria pro službu biskupa) je v Písmu dost. Staří poustevníci, asketi a mystici však učinili zkušenost, že se lze opít i vlastní fantazií, představami, idejemi a sny, prostě útěkem do virtuálního světa, který neexistuje. Zbraň na tyto „démony“ objevili v návratu do reality modlitbou a v duchovní střízlivosti. Sborník textů tak zvaných hesychastů, hledačů vnitřního pokoje, nese proto titul Filokalie svatých neptiků, tedy těch, kteří zápasili o duchovní střízlivost (řeck. nepsis). Nejde tedy o odmítání vína, ale o schopnost rozlišit nadpřirozený dar duchovní útěchy od přirozené duševní pohody, kterou si lze navodit i vínem.
Víno jako takové se v Písmu sv. nezatracuje. Naopak, Žl 104 chválí, že rozradostňuje srdce člověka (vinum laetificat cor hominis). Ježíš víno pil a jako svůj vůbec první zázrak proměnil vodu ve víno na svatbě v Káně Galilejské. A to přemíru: na 600 litrů, tvrdí exegeté, navíc ve chvíli, když veselí už nějakou dobu trvalo, takže „hosté už byli podnapilí“(srov. Jan 2,10). Nemohlo tedy jít o reálnou potřebu, ale o znamení toho, že s příchodem Ježíše nastává mesiánský věk eschatologické plnosti. Zdánlivě zbytečný zázrak na svatbě (srov. něm. Hochzeit - svatba, dosl. vrcholný čas), je znamením Božího daru – věčného života, z bezmezné lásky (srov. německé slovo überflüssig - zbytečný, dosl. přetékající). Kde je Hospodin, můj pastýř, tam „číše přetéká“ (Žl 23,5) Přesahuje to všechny smysly: „ani oko nevidělo, ani ucho neslyšelo, co Bůh připravil těm, kdo ho milují.“ (1 Kor 2,9).
O Letnicích mesiánská doba vrcholí vylitím Ducha: „Nastal den Letnic – líčí Skutky apoštolů….Všichni byli naplněni Duchem svatým a začali mluvit cizími jazyky, jak jim Duch vnukal, aby promlouvali.[ …] hodně lidí se sběhlo a byli ohromeni, protože každý z nich je slyšel, jak mluví jeho vlastní řečí (Sk 2,1-11). Ta přemíra Ducha (Jan 3, 34) musela s učedníky jak se patří cloumat, když o kousek dál v textu čteme, že „Druzí však s posměškem říkali: „Jsou opilí!“ Opojení vínem a Duchem se tedy nedají na první pohled rozeznat. Duchovní opojení je však kvalitativně odlišné, střízlivé avšak ještě silnější, než opojení vínem, protože je v něm Boží síla lásky – svatý Duch (sobria ebrietas Spiritus).
„O tomto Duchu mluvil [Bůh] ústy proroků,“ píše sv. Irenej ve svém traktátu Proti bludným naukám, „a slíbil, že jej vylije v posledních dnech na své služebníky a služebnice, aby prorokovali. Proto také, když se Boží Syn stal Synem člověka, sestoupil tento Duch na něho, aby se s ním natrvalo usídlil v lidském pokolení, aby navždy spočinul v lidech a přebýval v celém Božím stvoření.“ Sv. Augustin žasne nad Božím úradkem, bytovat v člověku. Obává se, že tak těsnou blízkost Boží neunese, leda že by Duch sám mu opil srdce: „A kde je ve mně místo, kam by mohl přijít můj Bůh? […] Cožpak je ve mně něco, Pane Bože můj, co by tě mohlo pojmout? [...] Kdo mi dá, abys přišel do mého srdce a opil je, abych zapomněl na svoji bídu a objal tebe, své jediné dobro? […] Neskrývej přede mnou svoji tvář: chci umřít, abych nezemřel, a mohl patřit na tvou tvář.“ Sv. Irenej zřejmě prošel stejným ohněm Božího Ducha, když říká: „A proto také Pán slíbil, že sešle Utěšitele, který nás připraví pro Boha. […] Proto tak nezbytně potřebujeme Boží rosu, abychom neshořeli a nepřestaly nést plody.“
„Tak jako nelze ze suché mouky bez přidání tekutiny udělat žádné těsto, ani chléb, – objasňuje sv. Irenej obrazem ze života – tak se ani my ve své mnohosti nemůžeme spojit v jedno v Kristu Ježíši, bez vody, která přichází z nebe…jako dar“. Opojení Duchem nemá tudíž zapotřebí víno. Vystačí si s rosou Ducha. Syrský autor Izák z Ninive dosvědčuje, co se stane, otevře-li člověk Bohu své srdce: „pochopí nepochopitelné. Duch svatý v něm vane. Mysl v údivu je zasažena láskou tak, že zapomene, oč chtěla prosit. Ponořena v hlubokém opojení… světlo nejsvětější Trojice ji přivede do vytržení… Člověk se stává modlitbou: ať jí, pije, či spí, z jeho srdce se bezustání line vůně modlitby… Modlitba je mlčením čistých, jejichž myšlenky jsou božská hnutí.“
Střízlivé opojení snese jenom čisté srdce. Nežádá už zapomnění, nýbrž chce se rozpomenout na všechna Boží dobrodiní. „Duch svatý,“ řekl papež František 13. května v kázání, „je Bohem působícím v nás,“. Je „Bohem, který upamatovává,[…] probouzí paměť“[…], která vychází ze srdce.“ Mít paměť, „znamená také pamatovat si vlastní ubohosti, které zotročují a od nichž milost Boží osvobozuje.“ Necháme-li se osvobodit, Boží Duch nás zcela prostoupí, naše smysly se otevřou a my jeden v druhém rozpoznáme Krista, uslyšíme ho v našich vlastních slovech a budeme se ho ve všem dotýkat. Rozeznáme ho v každém pohybu těla i v každém hnutí duše. Už nic nebude profání neboť Bůh bude všecko ve všem. Bude a zároveň už nyní je: okusí to, komu srdce hoří láskou a duše roní slzy pokání.
odeslat článek
vytisknout článek
