Křesťanství je v Evropě cizím prvkem anebo tvoří její základy? Moje odpověď zní, že obojí! Argument je následující. Na jedné straně je křesťanství jedním z kořenů Evropy a do určitého stupně na něm závisí budoucnost Evropy ve světovém kontextu. Evropa je si tohoto faktu vědoma. Nicméně, toto povědomí se alarmujícím způsobem umenšuje. Na druhé straně je křesťanství pro mnohé cizím prvkem ve světě, jenž je určován rozumem, osvícenstvím a demokratickými principy. Obsahem mojí teze je tvrzení, že Evropa a celý západní svět nepřežije bez této cizorodosti, kterou křesťanství přináší. Jinými slovy, Evropa může svoji roli na celosvětovém kulturním poli plnit jedině tehdy, pokud bude považovat křesťanství, toto cizorodé tělo, za integrující součást svojí identity.
Neztrácí se však Evropa v diskusi mezi světovými kulturami? Například demograficky? A nesouvisí tento údaj také se skutečností, že se Evropa stává kontinentem s nejmenší religiozitou? K tomu bych rád uvedl dva židovské pohledy.
Jonathan Sacks, vrchní rabín ve Velké Británii se domnívá, že kultura „konzumismu a okamžitého ukojení“ materiálních tužeb je zodpovědná za krach porodnosti v Evropě. „Evropa umírá“, říká Sacks (zprávu přinesla média v souvislosti s jeho přednáškou na jednom teologickém sympoziu v Londýně), protože její populace je příliš egoistická, než aby na svět přiváděla děti. „Trpíme klimatickou změnou v morálním smyslu a nikdo o tom nemluví.“ Nejvyšší představitel judaismu ve Velké Británii popsal Evropu jako nejvíce sekularizovanou oblast světa. A současně je jediným kontinentem, kde dochází k úbytku populace. Vrchní rabín Sacks spatřuje jasnou spojitost mezi náboženskou praxí a vznešeným pojetím rodinného života. „Kamkoli se podíváme, kdekoli na světě ať už na židovské, křesťanské či muslimské komunity, zjistíme, že v průměru nejvíce religiózní prvek je tvořen těmi nejpočetnějšími rodinami. Být rodiči je „velká oběť“: peněz, pozornosti, času a citového vypětí. Sacks si klade otázku: „Kde v nynější evropské kultuře najdeme prostor pro pojem oběti přinášené z lásky ke generacím dosud nenarozeným?“ Vrchní rabín přirovnává situaci Evropy k úpadku antického Řecka, které mělo také svoje „skeptiky a cyniky“. Sacks tvrdí, že náboženské vyznání je základem pro soudržnost společnosti: „Bůh se vrátil a Evropa ve svém celku to stále nechápe,“ říká. „Je to její jediná a největší forma kulturní a intelektuální slepoty,“ uzavírá Sacks.
Druhý postřeh z židovského prostředí poskytuje Joseph Weiler, profesor evropského práva na Newyorské univerzitě a ortodoxní žid. Ve své překrásné knize „Křesťanská Evropa. Průzkumná esej“ se Weiler ptá, co je důvodem toho, že se Evropané bojí přiznat ke zřejmosti křesťanských kořenů Evropy. A mluví o evropské „christianofobii“. Také spatřuje spojitost mezi touto ztrátou paměti a demografickým vývojem v Evropě.
Třetí údaj je z října roku 2007, kdy se předsedové katolických biskupských konferencí setkali na výročním plenárním zasedání ve Fatimě. Téma se točilo kolem rodiny v Evropě. Jeden z nás poukázal přímo na to, co pro něho, jakož i pro mnohé z nás, charakterizuje dramatičnost celé situace. V blízké budoucnosti by se totiž mohlo stát, že většinová evropská společnost poukáže na křesťanství jako na cizorodý prvek: „Tvé hodnoty nejsou naše. Evropské hodnoty nejsou křesťanské. Nepatříš k nám!“
A kdyby k tomu došlo? Kdyby se to stalo realitou? Bylo by to překvapující? Nemělo snad židovství a později křesťanství stejný pocit cizorodosti uprostřed antických říší? Nesídlí tato cizost také v srdci křesťanstva? „Nepřizpůsobujte se tomuto světu“ (Řím 12,12) - varuje apoštol Pavel římskou církev. Při poslední večeři Ježíš řekl: „Jestliže vás svět nenávidí, uvažte, že mne nenáviděl dříve než vás“ (Jan 15,18). „Milovaní, jako cizince a přistěhovalce vás napomínám: zdržujte se tělesných žádostí, protože ony bojují proti duši“ (1 Petr 2,11). Křesťané se v tomto světě cítí jako cizinci, pohrdáni a odmítáni. Tuto cizost však přijímají: „My však máme svou vlast v nebi“ (Flp 3,20). Zároveň však touží po budoucím městě (Žid 13,14), nebeském Jeruzalému.
Tito „cizinci“ nejsou sektou, která se odtíná od zbytku světa. Chtějí dát světu tvar a měnit lidské vztahy proměnou lidí. Nazývají tuto konverzi metánoia a jako cizinci jsou zapojeni do vytváření lidštější společnosti.
Postavení křesťanství v Evropě je tedy paradoxní. Zdá se, že je zeširoka vytlačováno na okraj. Církve ještě existují, i když již patří mezi záležitost „minulosti“, ale zřídka mají váhu a vliv. Navzdory tomu jej v rámci Evropy bohaté na duchovní zdroje nepokládám za „zastaralé“. V mnoha ohledech se zdá, že se vracíme zpět, k počátkům křesťanství. Zdá se, že jsme se ocitli ve světě, který je nábožensky a kulturně pluralistický, ve světě převážně „pohanském“, ve kterém byl zapomenut křesťanský životní styl praktikovaný celá staletí a kde převládá astrologie, interrupce, pověra a chamtivost. Třebaže křesťané představují v Evropě většinu, jsou ti praktikující v menšině. Křesťanství v Evropě má však podle mého mínění stále podnětné postavení a četné možnosti. Z mnoha hledisek se může jevit jako cizorodé, a přece u mnohých vyvolává prožitek rodinné pospolitosti. V Evropě stoupá počet lidí, kteří dlouhou dobu žili naprosto sekularizovaným životem, ale nyní nacházejí svoji cestu v uvědomělé víře. Tito lidé často popisují svoji cestu jako návrat domů.
Tady spočívá rozlišující a nezaměnitelná síla křesťanství. Skýtá totiž dvojí občanství, pozemské a nebeské. Pobízí věřícího k věrnému nasazení v rámci společnosti, k přijetí odpovědnosti za pozemskou obec (civitas), aniž by ji však chtěl převracet a vytvářet kdovíjak ideální společnost. Toto umírněné nasazení v časné dimenzi se zakládá na přítomnosti paralelního občanství v Boží obci (civitas).
Tvrzení křesťana, že není jenom občanem pozemské obce, vzbudilo nenávist totalitních myslitelů a diktátorů proti církvi. Křesťan je vůči státu svobodný, protože není nikdy jenom občanem státu. Tuto „svobodu“ nikdo nevyjádřil zřetelněji než ti, které označujeme titulem „křesťanští vyznavači“, kteří čelili útisku totalitního státu. Dietrich Bonhoeffer je zářivým příkladem této svobody, stejně jako rakouský rolník Franz Jägerstätter, abychom uvedli jen dva. Kvas svobody je tím, co může křesťanství Evropě nabídnout. Svobodu od konformismu, politické korektnosti nebo jednoduše od nátlaku momentální módy. Tato svoboda čerpá z toho nejhlubšího a nevyčerpatelného pramene. Ve svých počátcích bylo křesťanství strhující a šířilo se rychle. Mezi důvody, které to způsobovaly, spatřuji obzvláště jeden. Rozšíření souvisí s Tím, který dal církvi jasné poslání a tento příslib: „Hle, já jsem s vámi po všechny dny až do konce světa“ (Mt 28,20).
Toto tvrzení Ježíše Krista je nejmocnějším a neustálým zdrojem křesťanské existence v těch nejrozmanitějších situacích. Vysvětluje také nevyčerpatelnou schopnost křesťanství obrodit se. Mnohokrát už bylo prohlášeno za mrtvé, ale pokaždé zakouší zmrtvýchvstání v síle Toho, který byl vzkříšen. Cizorodé tělo v Evropě, ale zároveň kořen. V Evropě má křesťanství právě takovéto stimulující postavení.
Úryvek z knihy Cristo in Europa, una feconda estraneita publikovaný v deníku Il Foglio 9. března 2013
přeložil Milan Glaser
Další články z podrubriky Komentáře "Církev a svět"
odeslat článek
vytisknout článek
