Nový portál Vatikánského rozhlasu

Vatikán. Evropský soud pro lidská práva v úterý zveřejnil čtyři rozsudky, vztahující se ke svobodě svědomí a vyznání v zaměstnaneckých vztazích. V jediném případě přiznal žalobkyni – bývalé zaměstnankyni britských aerolinek – právo nosit na pracovišti křížek. V obdobné kauze zdravotní sestry nošení křížku zamítl z bezpečnostních a hygienických důvodů. Rovněž tak nepřiznal právo výhrady svědomí dalším dvěma občanům Spojeného království, kteří se bránili oddávat osoby stejného pohlaví, resp. poskytovat jim manželské poradenství. Rozhodnutí štrasburského soudu komentuje sekretář Svatého stolce pro vztahy se státy, mons. Dominique Mamberti:

„Tyto případy dokazují, že otázky spojené se svobodou svědomí a vyznání jsou velmi složité, zejména v evropské společnosti, která se vyznačuje růstem náboženské rozrůzněnosti a s ní souvisejícím vyostřením laicismu. Existuje tu reálné riziko, že morální relativismus, který se prosazuje jako nová společenská norma, podlomí základy individuální svobody svědomí a vyznání. Církev chce tuto svobodu jedince hájit za každých okolností, i navzdory “diktatuře relativismu”. Jedná-li se o morálně sporné otázky, jako potrat nebo homosexualita, musí být respektována svoboda svědomí. Ta je totiž podmínkou a nikoliv zábranou při utváření tolerantní pluralitní společnosti. Benedikt XVI. minulý týden ve své promluvě k diplomatům akreditovaným u Svatého stolce zdůraznil, že “pro záchranu náboženské svobody je zcela nezbytné uchovat právo na výhradu svědomí. Tato “hranice” svobody se dotýká velice důležitých principů etické a náboženské povahy, které jsou zakořeněny v samotné lidské důstojnosti. Jsou nosným zdivem každé společnosti, která chce skutečně být svobodná a demokratická. Zákaz individuální nebo institucionální výhrady svědomí by naopak paradoxně otevřel brány netolerantnosti a násilné nivelizaci“. Eroze výhrady svědomí zároveň dosvědčuje jistou formu pesimismu, s jakým se pohlíží na schopnost lidského svědomí rozpoznat dobro a pravdu. Tento postoj působí ve prospěch výlučně pozitivního práva, které usiluje o monopolizaci toho, jak se bude vymezovat morálka. Úlohou církve je tudíž také připomínat, že každý člověk, ať už má jakékoliv krédo, je skrze své svědomí obdařen přirozenou schopností rozlišit dobro od zla a v důsledku toho také jednat. V tom spočívá zdroj jeho skutečné svobody.“

Stálá mise Svatého stolce u Rady Evropy v nedávné době zveřejnila nótu o svobodě a institucionální autonomii církve. Mohl byste nám přiblížit její kontext?

„V současné době Evropský soud pro lidská práva zkoumá dva případy, které se týkají svobody církve ve vztahu k úřední pravomoci. Jsou to kauzy Sidicatul “Pastorul cel Bun” proti Rumunsku a Fernandez Martinez proti Španělsku. V těchto dvou kauzách musí Evropský soud rozhodnout, zda stát respektoval Evropskou úmluvu o ochraně lidských práv a základních svobod, když v případě Rumunska odmítl uznat profesionální kněžské odbory a v případě Španělska odmítl jmenovat učitele náboženství, který veřejně hlásal názory v rozporu s církevní naukou. Žaloba se v těchto případech odvolává na svobodu shromažďování a sdružování, resp. na svobodu projevu, na úkor svobody církve jednat podle vnitřních předpisů a nepodléhat jiným občanským normám, pokud to není nezbytné k zachování společného dobra a veřejného pořádku. Obě kauzy nutí náboženské komunity, aby jednaly proti svému kanonickému statutu a učitelskému úřadu. Církev vždy musela bránit svou nezávislost vůči státní moci a ideologiím. Dnes je tudíž důležité pochopit, jak může převládající západní kultura, silně poznamenaná materialistickým individualismem a relativismem, chápat a respektovat specifickou povahu církve jako společenství založeného na víře a rozumu.“

Jakou formu má zmíněná nóta?

„Svobodu církve bude možné tím lépe respektovat, čím lépe ji úřady pochopí, a to bez předsudků. Nóta stálého zastoupení Svatého stolce u Rady Evropy vysvětluje pozici církve vzhledem ke čtyřem principům: rozlišení církve a politické komunity; svoboda ve vztahu ke státu; svoboda v rámci církve a respekt veřejného pořádku. Po objasnění těchto principů cituje nóta příslušné kapitoly z Deklarace o náboženské svobodě Dignitatis Humanae a Pastorální konstituce Gaudium et Spes druhého Vatikánského koncilu.“

Jak prožívá tuto situaci sama církev?

„Církev si je vědoma, nakolik je obtížné v pluralitní společnosti regulovat vztahy mezi státními úřady a různými náboženskými komunitami, pokud se týče nároků sociální soudržnosti a společného dobra. Svatý stolec upozorňuje na nutnost uchovat náboženskou svobodu v jejím kolektivním a společenském rozměru. Tato dimenze totiž odpovídá sociální povaze jak lidské bytosti, tak fenoménu náboženství všeobecně. Církev nepožaduje, aby náboženská společenství byla bezprávnými zónami, nýbrž aby byla uznávána jako prostor svobody podle práva na náboženskou svobodu, za respektování veřejného pořádku. Tato nauka není vyhrazena pouze katolické církvi. Kritéria, která z ní vyplývají, se zakládají na spravedlnosti a jsou tudíž všeobecně aplikovatelná. Navíc je právní princip institucionální autonomie náboženských komunit široce uznáván státy, respektujícími svobodu vyznání, i mezinárodním právem,“

uzavírá sekretář Svatého stolce pro vztahy se státy v rozhovoru, který poskytl francouzské redakci Vatikánského rozhlasu.