Nový portál Vatikánského rozhlasu

Mám ještě v živé paměti dojmy z nedávné apoštolské cesty do Mexika a na Kubu, o níž bych dnes chtěl mluvit. V mé duši spontánně vyvstává vděčnost Pánu, který ve své prozřetelnosti umožnil, abych se jako Petrův nástupce poprvé vydal do těchto dvou zemí, které uchovávají nesmazatelnou vzpomínku na návštěvy bl. Jana Pavla II. Příležitostí k této mojí cestě bylo dvousté výročí nezávislosti Mexika a dalších Latinskoamerických zemí, dvacet let trvající diplomatické vztahy mezi Mexikem a Svatým stolcem a čtyřsté výročí objevení sošky Panny Marie Milosrdné z Cobre v Kubánské republice. Touto cestou jsem chtěl v duchu obejmout celý kontinent a všechny vyzvat, abychom v naději a s konkrétním nasazením společně putovali k lepší budoucnosti. Jsem vděčný pánům prezidentům Mexika a Kuby, kteří mne laskavě a s úctou přivítali, jakož i dalším státním představitelům. Srdečně děkuji arcibiskupům z León, Santiaga de Cuba a Havany a další bratřím v biskupské službě, jakož i jejich spolupracovníkům a všem, kteří velkoryse připravili tuto mou pastorační cestu. Byly to pro mne nezapomenutelné dny radosti a naděje a zůstanou navždy v mém srdci.

První etapou bylo město León ve státě Guanajuato, které je zeměpisným středem Mexika. Tady mi připravily radující se zástupy mimořádné, slavností a živé přijetí, jež bylo výrazem vroucího objetí celým národem. Již na uvítacím ceremoniálu jsem vnímal víru a vroucnost kněží, zasvěcených osob a věřících laiků. Za přítomnosti představitelů státních institucí, mnoha biskupů a představitelů společnosti jsem poukázal na nezbytnost uznání a ochrany základních práv člověka, zvláště náboženské svobody, a vyjádřil jsem svoji blízkost těm, kteří trpí sociálními zraněními, starými i novými konflikty, korupcí a násilím. S hlubokou vděčností vzpomínám na nekonečné zástupy lidí podél silnic, kteří mne provázeli svým nadšením. V oněch rukách vztažených k pozdravu a v sympatiích, v oněch radostných tvářích a zvoláních jsem vnímal pevnou naději mexických křesťanů, naději, která je v srdcích stále živá i přes tíživé momenty násilí, které jsem neváhal odsoudit a jehož obětem jsem věnoval důkladnou pozornost. Některé z nich jsem mohl také osobně potěšit. Tentýž den jsem se setkal s velkým množstvím dětí a mladistvých, kteří jsou plodem národa a církve. Jejich nevyčerpatelné veselí projevované mohutným zpěvem a hudbou, jakož i jejich pohledy a gesta vyjadřovala silnou touhu všech dětí Mexika, Latinské Ameriky a Karibiku po životě v pokoji, klidu a harmonii ve spravedlivější a smířené společnosti.

Pánovi učedníci mají růst v radosti z toho, že jsou křesťané a patří k Jeho církvi. Z této radosti se také rodí energie sloužit Kristu v obtížných situacích a bolestech. Připomněl jsem tuto pravdu obrovskému zástupu účastníků nedělní eucharistické slavnosti v parku Bicentenario v León. Všechny jsem vybídnul, aby důvěřovali v dobrotu všemohoucího Boha, který může zevnitř, od srdce změnit nesnesitelné a temné situace. Mexičané odpověděli svojí vroucí vírou a v jejich přesvědčeném přilnutí k evangeliu jsem znovu rozpoznal útěšná znamení naděje pro tento kontinent. Poslední událostí mojí návštěvy v Mexiku byla bohoslužba nešpor v katedrále Naší Paní v León spolu s mexickými biskupy a představiteli episkopátů Ameriky. Projevil jsem svoji blízkost jejich působení uprostřed těžkých zkoušek a výzev a svoji vděčnost těm, kteří rozsévají evangelium v komplikovaných a často tísnivých situacích. Povzbudil jsem je, aby byli horlivými pastýři a bezpečnými vůdci a probouzeli všude upřímné společenství a srdečné přilnutí k církevnímu učení. Potom jsem se rozloučil s touto milovanou mexickou zemí, kde jsem zakusil obzvláštní sympatie a úctu ke Kristovu náměstku. Před odchodem jsem pobídnul mexický lid, aby zůstal věrný Pánu a Jeho církvi a byl pevně spojen se svými křesťanskými kořeny.

Následující den začala druhá část mojí apoštolské cesty příchodem na Kubu, kam jsem se vydal především proto, abych podpořil poslání katolické církve, která usiluje o radostné zvěstování evangelia i přes omezenost prostředků a v obtížích, které je třeba ještě překonat, aby mohlo náboženství plnit ve veřejném prostoru společnosti svoji duchovní a formační službu. To jsem chtěl zdůraznit hned po příchodu do Santiago de Cuba, druhého největšího města tohoto ostrova, přičemž jsem neopomněl poukázat na dobré vztahy existující mezi státem a Svatým stolcem, které slouží živé a konstruktivní přítomnosti místní církve. Kromě toho jsem vyslovil ujištění, že papež nosí v srdci starosti a očekávání všech obyvatel Kuby, zejména těch, kteří trpí omezováním svobody.

První mše svatá, kterou jsem mohl s potěšením sloužit na Kubě, spadala do kontextu 400. výročí objevení sošky Panny Marie Milosrdné z Cobre, patronky Kuby. Byly to chvíle velké duchovní intenzity. Pozorná a rozjímavá účast tisíců lidí byla znamením církve, která žije v nesnadné situaci, ale živě dosvědčuje lásku a je aktivně přítomna v životě národa. Vyzval jsem kubánské katolíky, kteří spolu se všemi obyvateli doufají v lepší budoucnost, aby posílili svoji víru a s odvahou, odpuštěním a porozuměním přispívali k budování otevřené a obnovené společnosti, kde bude více prostoru pro Boha, protože je-li Bůh vyháněn, stává se svět pro člověka neobyvatelným. Před odjezdem ze Santiaga de Cuba jsem se vydal do svatyně Naší Paní Milosrdné z Cobre, jež je tak drahá kubánskému lidu. Putování sošky Milostné Madony mezi rodinami ostrova vzbudilo velké duchovní nadchnutí a je významnou událostí nové evangelizace a příležitostí ke znovu objevení víry. Panně Marii jsem svěřil především lidí trpící a kubánskou mládež.

Druhou kubánskou etapou byla Havana, hlavní město ostrova. Zejména mladí lidé byli protagonisty překypujícího přijetí při příchodu na nunciaturu, kde jsem se mohl setkat s biskupy této země a promluvit o výzvách, s nimiž je kubánská církev povolána se vyrovnat s vědomím, že lidé na ni hledí s rostoucí důvěrou. Následující den jsem předsedal mši svaté na hlavním havanském náměstí, zaplněném lidmi. Všem jsem připomněl, že Kuba a svět potřebují změny, ale dojde k nim jen tehdy, pokud se každý otevře úplné pravdě o člověku, která je neodmyslitelným předpokladem dosažení svobody, a rozhodne se šířit kolem sebe smíření a bratrství založením vlastního života na Ježíši Kristu. Jedině On může rozptýlit temnoty omylu, pomoci nám potřít zlo a všechno, co nás utiskuje. Chtěl jsem rovněž poukázat na to, že církev nežádá privilegia, nýbrž možnost hlásat a slavit víru také veřejně a šířit poselství evangelní naděje a pokoje do každého společenského prostředí. Ocenil jsem kroky, které již byly v tomto směru podniknuty kubánskými státními představiteli, a zdůraznil jsem, že je nezbytné pokračovat v cestě rostoucí náboženské svobody.

Při mém odjezdu z Kuby přišly desítky tisíc Kubánců, kteří mne zdravili podél cesty navzdory silnému dešti. Během ceremonie na rozloučenou jsem řekl, že různé složky kubánské společnosti jsou nyní povolány upřímně usilovat o spolupráci a trpělivý dialog pro dobro vlasti. Moje návštěva na tomto ostrově - jakožto svědka Ježíše Krista - byla v této perspektivě pobídkou otevřít brány srdce Jemu, který je zdrojem naděje a síly, a přispět tak k růstu dobra. Proto jsem se s Kubánci loučil povzbuzením, aby v sobě oživili víru svých otců a vytvářeli lepší budoucnost.

Tato cesta do Mexika a na Kubu, díky Bohu, splnila kýžený pastorační účel. Kéž z ní mexický a kubánský lid načerpá hojné plody, aby v církevním společenství a s evangelní odvahou vytvářel budoucnost pokoje a bratrství.

Drazí přátelé, zítra odpoledne mší svatou in coena Domini (Na památku Večeře Páně) vstoupíme do Velikonočního tridua, vrcholu liturgického roku, abychom slavili ústřední tajemství víry: umučení, smrt a zmrtvýchvstání Krista. V evangeliu svatého Jana je tento vrcholný moment Ježíšova poslání nazván jako „jeho hodina“, která začíná Poslední večeří. Evangelista ji uvádí těmito slovy: „Bylo před velikonočními svátky. Ježíš věděl, že přišla jeho hodina, kdy měl přejít z tohoto světa k Otci. A protože miloval svoje, kteří byli ve světě, projevil jim lásku až do krajnosti“ (Jan 13,1). Celý Ježíšův život je orientován k této hodině, kterou charakterizují dva aspekty, které se vzájemně osvěcují: je to hodina „přechodu“ (metabasis) a hodina „lásky (agape) až do krajnosti“. Právě Boží láska, Duch svatý, který Ježíše naplňuje, umožňuje Mu přejít přes propast zla a smrti a vstoupit do nového „prostoru“ vzkříšení. Tuto transformaci působí agape - láska, takže Ježíš překračuje meze lidství poznamenaného hříchem a překonává bariéru, která vězní člověka a separuje ho od Boha a věčného života. Jsme zváni prožít tuto transformaci, kterou uskutečňuje agape tím, že se budeme s vírou účastnit liturgického slavení Velikonočního tridua. Každý z nás byl milován Ježíšem „až do krajnosti“, to znamená až k naprostému darování Sebe sama na kříži, když zvolal: „Dokonáno je!“ (Jan 19,30). Nechme se dostihnout touto láskou, nechme se přetvořit, aby se v nás opravdu uskutečnilo vzkříšení. Zvu vás proto k intenzivnímu prožití Velikonočního tridua a přeji všem požehnané Velikonoce!

Přeložil Milan Glaser

Další články z podrubriky Homilie