Nový portál Vatikánského rozhlasu

Drazí bratři a sestry,
Dnes bych rád mluvil o Ježíšově modlitbě v Getsemanské zahradě, na Olivové hoře. Scéna evangelního podání této modlitby je obzvláště významná. Po Poslední večeři vystupuje Ježíš na Olivovou horu a modlí se spolu se svými učedníky. Evangelista Marek podává: „Potom zazpívali chvalozpěv a vyšli na Olivovou horu“ (14, 26). Pravděpodobně je to narážka na zpěv hallelových žalmů, které vyjadřují vděčnost Bohu za osvobození lidu z otroctví a prosí o pomoc v těžkostech a stále nových hrozbách přítomné doby. Ježíšova slova, jimiž je protkána cesta do Getseman, dávají tušit Jeho nadcházejí smrt a předpovídají blížící se rozprchnutí učedníků.

Onu noc na úpatí Olivové hory se Ježíš také chystá k osobní modlitbě. Tentokrát však dochází k něčemu novému, protože se zdá, že nechce zůstat sám. Ježíš se častokrát odebíral do ústraní mimo zástup lidí a bez učedníků, zdržoval se na „opuštěných místech“ (1,35) nebo vycházel „na horu“, jak říká sv. Marek (srov. 6,46). V Getsemanech však pozve Petra, Jakuba a Jana, aby mu byli nablízku. Tyto učedníky pozval, aby byli s Ním na hoře Proměnění (srov. Mk 9,2-13). Jejich blízkost při modlitbě v Getsemanech je významná. I tuto noc se Ježíš modlí k Otci „o samotě“, protože Jeho vztah k Němu je zcela jedinečný a výjimečný. Je to vztah Jednorozeného Syna. Dalo by se dokonce říci, že právě onu noc nemohl být opravdu nikdo nablízku Synovi, který předstupuje k Otci ve své absolutně jedinečné a výlučné identitě. Avšak Ježíš, jakmile se ocitne o samotě, aby se modlil, chce, aby alespoň tři učedníci zůstali s Ním. Jde o blízkost prostorovou, prosba o solidaritu ve chvíli, kdy pociťuje blízkost smrti, ale zejména jde o blízkost v modlitbě, která má vyjadřovat souznění s Ním ve chvíli, kdy se chystá až do dna splnit Otcovu vůli. Je to pozvání určené každému učedníkovi, aby Jej následoval na cestě kříže. Evangelista Marek vypráví: „A vzal s sebou Petra, Jakuba a Jana. Pak se ho zmocnila hrůza a úzkost. Řekl jim: «Má duše je smutná až k smrti. Zůstaňte zde a bděte!»“ (14,33-34).

Ve slovech, kterými se Ježíš obrací k těmto třem učedníkům, znovu vystupuje jazyk Žalmů: „Rmoutí se má duše“, je výraz ze Žalmu 43 (srov. Žl 43,5). Ponurý doplněk „až k smrti“ odkazuje na situaci, kterou mnozí Boží poslové ve Starém zákoně prožili a vyjádřili svojí modlitbou. Poslání, které jim bylo svěřeno, s sebou totiž nezřídka přináší nevraživost, odpor a pronásledování. Mojžíš pociťuje dramaticky tuto zkoušku, když vede lid pouští a obrací se k Bohu: „Já sám nemohu všechen tento lid nést, neboť je pro mě příliš těžký. Pokud chceš se mnou takto jednat, to mě – jestliže jsem nalezl milost v tvých očích – raději zabij“ (Nm 11,14-15). Také pro proroka Eliáše není snadné pokračovat ve službě Bohu a Jeho lidu. V první knize královské se praví: „Eliáš šel na poušť asi den cesty. Šel si sednout pod jednu kručinku, přál si smrt a zvolal: «Už je toho dost, Hospodine, vezmi si můj život, neboť nejsem lepší než moji otcové!»“ (1 Král 19,4).

Ježíšova slova ke třem učedníkům, které chce mít nablízku během modlitby v Getsemanech, ukazují, že v oné „hodině“ Ježíš zakouší strach a úzkost. Zakouší hlubokou a nejzazší samotu právě tehdy, když se naplňuje Boží plán. V tomto Ježíšově strachu a úzkosti se rekapituluje veškerá hrůza, kterou má člověk před vlastní smrtí, jistota její neúprosnosti a pocit tíhy zla, které ohrožuje náš život.

Poté co Ježíš vyzve tři učedníky, aby zůstali a bděli s Ním, obrací se „sám“ k Otci. Evangelista podává, že Ježíš „trochu poodešel, padl na zem a modlil se, aby ho, jestliže je to možné, minula ta hodina“ (14,35). Ježíš padl tváří k zemi, což je pozice modlitby, která vyjadřuje poslušnost Otcově vůli, plně důvěřivé odevzdání se Jemu. Toto gesto se opakuje na Velký pátek v úvodu památky umučení Páně, jakož i při věčných mnišských slibech a při jáhenském, kněžském a biskupském svěcení, aby modlitba vyjadřovala také tělesně naprostou odevzdanost Bohu, svěření se Mu. Ježíš pak prosí Otce, aby od Něho odňal tuto hodinu, je-li to možné. Není to jenom strach a úzkost člověka před smrtí, ale rozrušení Syna Božího, který vidí úděsné množství zla, které na sebe musí vzít, aby je přemohl a zbavil jeho moci.

Drazí přátelé, také my musíme být schopni v modlitbě přednášet Bohu svoje námahy, utrpení určitých situací, určitých dnů, každodenní nasazení Jej následovat, být křesťany, ale také tíži zla, které spatřujeme kolem sebe, aby nám daroval naději, aby nám dal pocítit svoji blízkost a daroval nám na cestě života trochu světla.

Ježíš ve své modlitbě pokračuje: „Abba, Otče, tobě je všechno možné; odejmi od mě tento kalich! Avšak ne co já chci, ale co ty chceš“ (Mk 14,36). V této invokaci jsou tři výmluvné pasáže. Nejprve je to zdůraznění úvodního oslovení, kterým se Ježíš obrací k Bohu: „Abba, Otče“ (Mk 14,36). Víme dobře, že aramejské slovo Abba používalo dítě, které se obracelo k tatínkovi a vyjadřuje tedy vztah Ježíše k Bohu Otci, vztah něhy, sympatie, důvěry a odevzdanosti. Uprostřed invokace se objevuje druhý prvek: vědomí všemohoucnosti Otce – „tobě je všechno možné“ – které uvádí prosbu, v níž se znovu vyjevuje drama Ježíšovy lidské vůle vzhledem ke smrti a zlu: „odejmi ode mě tento kalich!“. Je tu však ještě třetí a rozhodující vyjádření Ježíšovy modlitby, ve kterém se lidská vůle plně přimyká k božské vůli. Ježíš důrazně končí: „Avšak ne co já chci, ale co ty chceš“ (Mk 14,36). V jednotě božské osoby Syna dochází lidská vůle svého plného uskutečnění v totálním svěření se Já Otcovu Ty, zvanému Abba. Svatý Maxim Vyznavač tvrdí, že od momentu stvoření muže a ženy je lidská vůle orientována k té božské a právě v přitakání Bohu je lidská vůle plně svobodná a nachází své uskutečnění. Bohužel, v důsledku hříchu, bylo toto přitakání Bohu proměněno na odpor. Adam a Eva mysleli, že odpor vůči Bohu je vyvrcholením svobody být sebou samým. Ježíš na Olivové hoře přivádí lidskou vůli k plnému přitakání Bohu. V Ježíši je přirozená vůle plně integrována do orientace, kterou jí uděluje Božská Osoba. Ježíš žije svoji existenci podle těžiště svojí Osoby, tedy Svého bytí Syna Božího. Jeho lidská vůle je vtahována dovnitř Synova Já, které se totálně odevzdává Otci. Ježíš nám tak říká, že jedině přizpůsobením vlastní vůle božské vůli dosáhne lidská bytost svojí pravé výše a stane se „božskou“. Jedině vyjitím ze sebe, jedině přitakáním Bohu se uskutečňuje touha Adama a nás všech, totiž být úplně svobodní. A právě to Ježíš dokázal v Getsemanech: převedením lidské vůle v božskou se rodí opravdový člověk a my jsme vykoupeni.

Kompendium Katechismu katolické církve synteticky učí: „Ježíšova modlitba během smrtelného zápasu v Getsemanské zahradě a jeho poslední slova na kříži odhalují hloubku jeho synovské modlitby. Ježíš dovršuje plán Otcovy lásky a bere na sebe všechny úzkosti lidstva, všechny prosby a přímluvy dějin spásy. Předkládá je Otci, který je přijímá a proti veškeré naději je vyslyší tím, že Ježíše vzkřísí z mrtvých“ (č.543). Opravdu „v žádné části Písma svatého se nedíváme tak hluboce do Ježíšova niterného tajemství jako v modlitbě na Olivové hoře (Ježíš Nazaretský II, 177).

Drazí bratři a sestry, každý den v modlitbě Otče náš prosíme Pána: „buď vůle tvá jako v nebi, tak i na zemi“ (Mt 6,10). Uznáváme tedy, že vůle Boží je s námi a pro nás. Boží vůle stojí nad naším životem a má se denně stále více stávat opěrným bodem naší vůle a našeho bytí; dále uznáváme, že v „nebi“ se koná Boží vůle a že „země“ se stává „nebem“, místem přítomnosti lásky, dobroty, pravdy a božské krásy jedině, pokud se na ní koná Boží vůle. V Ježíšově modlitbě k Otci během oné hrozné a nádherné Getsemanské noci se „země“ stala „nebem“; „země“ Jeho lidské vůle, otřesené strachem a úzkostí, byla přijata Jeho božskou vůlí, takže na zemi byla vykonána Boží vůle. A to má význam také pro naši modlitbu. Musíme se učit více se svěřovat Boží prozřetelnosti, prosit Boha o sílu vycházet z nás samotných, obnovovat svoje přitakání a opakovat „buď vůle tvá“ a připodobňovat svoji vůli té Jeho. Je to modlitba, kterou musíme konat denně, protože ne vždycky je snadné svěřit se vůli Boží, přitakávat Ježíšovi a říkat „staň se“ jako to činila Panna Maria. Evangelní události z Getseman bolestně ukazují, že tři učedníci, které si Ježíš vybral, aby mu byli nablízku, nedokázali spolu s Ním bdít, sdílet Jeho modlitbu, Jeho přilnutí k Otci a byli přemoženi spánkem. Drazí přátelé, prosme Pána, abychom byli schopni bdít v modlitbě s Ním, plnit vůli Boží každý den, i když mluví o kříži, žít v rostoucí důvěrnosti s Pánem, abychom na tuto „zemi“ přinesli trochu Božího „nebe“.

Přeložil Milan Glaser

Další články z podrubriky Generální audience