Africe máme co závidět. Sdělovací prostředky, s výjimkou těch katolických, nám to však nechtěly ukázat. Stejně jako při první cestě papeže do Afriky, ani z Beninu neposkytly dostupné obrazové záznamy, o obsahu papežových promluv ani nemluvě. Ačkoli je to paradoxní, světská média zpravidla nejvíce přehlížejí ty promluvy, které mají nejvíce „světský“ charakter, tedy takové, které jsou určeny politickým, kulturním a ekonomickým činitelům a představitelům jiných náboženství a které jsou minimálně zatíženy specificky katolickým slovníkem, díky čemuž jsou také srozumitelnější mnohem většímu okruhu lidí.
Stejně tak tomu bylo i v Beninu, kde takovou promluvu v prezidentském paláci pronesl Benedikt XVI. v sobotu dopoledne. Třebaže se týkala v první řadě africké reality, měla globální platnost, jak je tomu ostatně vždy v případě Petrovského magisteria. Papež se v ní totiž zaobíral dvěma aktuálními problematikami: sociálně-politickým a ekonomickým životem a mezináboženským dialogem. Objevilo se zde nemálo pozoruhodných myšlenek, které by mohly být zajímavé i pro Evropany.
První z nich je tvrzení, že „žádné ekonomické rozhodnutí není neutrální, ale má vždycky sloužit obecnému blahu“. Toto samozřejmé pravidlo samozřejmě málokterý veřejný činitel v západním světě vůbec zmíní, nemluvě o tom, zda s ním alespoň v duchu počítá. Druhá papežova myšlenka s ním souvisí. Připomíná, že „každý národ chce rozumět politickým a ekonomickým rozhodnutím, jež jsou přijímána v jeho jménu“. Člověku se přitom nutně vybaví nemilý pocit, který nezřídka zakouší tváří v tvář politickému a ekonomickému dění a jeho komentářům, ať už jsou podávány politiky či žurnalisty.
Benedikt XVI. v této souvislosti uvádí postřeh, že masové projevy násilí jsou nezřídka reakcí na manipulaci, kterou lidé vnímají právě tehdy, když jim není zprostředkováváno porozumění oněch zmíněných rozhodnutí. Upírané porozumění je tedy přímým motivem násilí, dalo by se z toho logicky vyvodit. A je možné pokračovat: Situaci, v níž je porozumění občanům upíráno, a to nejenom ve státech Afriky, totiž způsobuje mediální produkce jakéhosi stavu ustavičné kontradikce, která existuje mezi určitými názory a která pomalu, ale jistě nabývá jakéhosi statutu normálnosti. Tato kontradikce je dnes, bohužel, takřka neodmyslitelnou součástí životního, zejména politického prostředí, a jakoby neexistovalo její rozumné řešení. Rezignace na lidský rozum je toho nejen příčinou, ale - vzhledem k pronikání tohoto stavu i do školství – je také jeho důsledkem. Papežův důraz na rozum a logické myšlení, jež je součástí křesťanského poselství, tak nabývá pozoruhodné aktuálnosti zdaleka ne pouze pro církevní prostředí.
Chybějící popř. nesprávné porozumění souvisí také s druhou problematikou, které se Benedikt XVI. významně dotkl, totiž s mezináboženským dialogem. Papež poukázal na to, že existuje i „nežádoucí dialog“, totiž takový, jehož pochopení nebere v úvahu pravdu, buď tím, že některé náboženské vyznání vylučuje, anebo směšuje s jinými. Správně chápaný dialog není veden za slabosti, připomněl papež, ale vedeme jej proto, že věříme v Boha, Stvořitele a Otce všech lidí.
Takový je tedy - podle papeže - pravý motiv mezináboženského dialogu. Tento motiv, jak se zdá, však nezřídka uniká jeho nejhorlivějším protagonistům, ne náhodou právě v řadách katolické církve. Je tomu tak proto, že jediná Kristova církev zůstává ze všech náboženských vyznání tím jediným, které se o tento dialog opravdu snaží.
S tím pak souvisí další poznámka Benedikta XVI.: „Kromě srdce a inteligence – řekl papež společenské elitě - se může také ruka stát nástrojem dialogu. Může dát rozkvést naději, zejména když inteligence koktá a srdce klopýtá“. Přezíravost a domýšlivost může vyvolat dojem, že se tato papežova slova týkají jenom Afričanů. Vždyť koktavá inteligence a klopýtající srdce je něčím, co si uvědomělý Evropan stěží připustí, ačkoli se u něho projevuje stejně tak, jako u kteréhokoli jiného obyvatele naší planety.
Fakt, že právě v Africe byla papežova slova přijata nejen s porozuměním, ale i s nadšením a radostí, je právě tím, co můžeme Africe závidět.
Další články z podrubriky Komentáře "Církev a svět"
odeslat článek
vytisknout článek
