Vykradli nás. Přišla policie a obhlédla situaci. Výsledek byl zdrcující. Policisté přiznali, že nejsou s to vloupáním zabránit a nemají ani, co by poradili. „Když se k vám zloděj chce dostat, tak se dostane“ řekli s pokrčenými rameny a odjeli. Vzpomněl jsem si na to při čtení listu sv. Apoštola Pavla Soluňanům (
1 Sol 5,1-6): „Co se týká času a chvíle příchodu Páně, není třeba, (bratři a sestry), abychom vám o tom psali. Víte totiž sami velmi dobře, že onen den Páně přijde jako zloděj v noci. Až budou lidé říkat: „Je pokoj a bezpečí“, tu na ně znenadání přitrhne záhuba jako porodní bolesti na těhotnou ženu. Nebudou moci uniknout.“
Zní to drtivě, snad proto sv. Pavel hned dodává: „Vy, (bratři a sestry), nejste ve tmě, že by vás ten den překvapil jako zloděj. Vy všichni jste přece synové světla a synové dne, noc ani tma nemá nad vámi právo!“ A hned z toho dělá praktický závěr: „ Nesmíme se tedy oddávat spánku jako ostatní, ale naopak: zůstaňme bdělí a střízliví.“
Pouštní otcové brali tuto výzvu doslova a omezovali spánek na minimum. Dodnes existují kláštery, kde mniši přerušují spánek a scházejí se uprostřed noci v chrámu k chórové modlitbě. Nebylo to jen cvičení se v sebepřemáhání, ale výraz neustálého očekávání Pána, který přijde „uprostřed noci“. Cíl této vnější asketické praktiky byla vnitřní „bdělost a střízlivost“. Střízlivost se řekne řecky nepsis, proto se mnichům, kteří se v ní cvičili, říkalo neptici. Za takové se tradičně považovali například autoři mystických textů, sebraných ve známé sbírce zvané Filokalie. Jako předpoklad sjednocení s Bohem autoři Filokalie kladou duchovní boj, tedy soustavnou očistu mysli a srdce od toho, co nás rozptyluje a odvádí od reality, tedy od Boha. To nemusí být nutně morálně závadné myšlenky. I zdánlivě neškodné fantazie mohou člověka „opít“ a odvést jeho kreativní síly do světa planných snů.
Často jsou to právě muži, kteří se abstraktností svého myšlení mohou neuvěřitelně vzdálit od pozemské reality, kam je pak žena se svým smyslem pro konkrétnost života musí opět stáhnout. Je to zvlášť zřejmé, jakmile přijdou děti. Přirozený instinkt pro nezadržitelný proud života uschopňuje ženu určit priority a předat život i ve zdánlivě nemožných podmínkách chudoby, válečných konfliktů a nedostatků všeho druhu. I tam, kde muž „vypočítá“, že to „reálně nejde“, je žena ochotna přivádět děti na svět, zajistit tak kontinuitu života a otevřít tak budoucnost.
Martin Luther prý řekl: „A i kdybych věděl, že bude zítra konec světa, zasadil bych dnes ještě stromek“. Právě v Lutherově zemi našich dnů naopak idol mladé generace, Peter Maffai, se v očekávání nové „doby ledové“ veřejně přiznal, že ze zodpovědnosti vůči vlastnímu dítěti zabránili s manželkou tomu, aby přišlo na „takový“ svět. Dva postoje, dvě paradigmata: životodárná naděje na jedné straně – smrtonosná beznaděj na straně druhé.
Přijde-li Pán „jako zloděj“, nemáme šanci ani odhadnout, kdy. Proč nám tím Pán hrozí? Aby nás trápil, frustroval, ponížil? Vstupní antifona nás přeci ujišťuje: „Úmysly, které já mám, směřují k pokoji, ne k trápení, praví Pán“. Pak tedy musí být neurčitost jeho příchodu v náš prospěch. Proto také Pavel přesměrovává pozornost Soluňských z přehorlivého očekávání Kristova příchodu, které je svádělo k pasivitě, či „depresím“, na aktivní život podle evangelia – jako by měl Pán přijít každou chvíli. Vstupní modlitbou prosíme Pána: „Dej, ať služba tobě je naší stálou radostí, neboť opravdové štěstí člověka je v tom, že ti může celým svým životem sloužit.“ Cíl Kristova „varování“ je tedy povzbudit nás, rozvinout naše talenty, investovat do tohoto života naše hřivny. A to ne přesto, že Pán možná přijde, ale právě proto, že už přichází. Nepřichází však jen On sám k nám. I my přicházíme naší prací, námahou i utrpením k Němu. Jeho příchod je čas lásky, čas setkání. Krásně to vyjadřují slova kardinála Špidlíka, vepsaná do mozaiky na jeho hrobě: Vše, co jsme žili v lásce, přechází s Kristem do věčnosti.
Hrob Tomáše kard. Špidlíka SJ, foto Centro Aletti Řím
odeslat článek
vytisknout článek
