Musíme se vrátit k vědomí, že to, co věříme a z čeho vyplývá vše ostatní, je vyjádřeno pouze několika slovy:
Ježíš vstal z mrtvých. Odtud pak plyne, že
Ježíš je Kristus zvěstovaný proroky a očekávaný Izraelem. První křesťané nazývali tento výraz
kérygma, což je zvolání posla, který na ulicích a náměstích zvěstoval lidu naléhavé zprávy, které měli znát všichni.
Myslím, že opětovná evangelizace Západu, požadovaná s takovou rozhodností Janem Pavlem II. a Benediktem XVI. je právě toto. Nikoli složitě učit, nýbrž začít kérygmatem, začít od základu, na kterém stojí všechno. Vrátit se k hlásání jednoduchého a zároveň skandálního tvrzení Jesus esti Kurios, Ježíš je Pán.
Určitě se nezastaví hned každý, aby nám naslouchal. Ale kdo tak učiní, namítne: „To už opakujete dvacet století, ale jaké důvody k tomu máte? Jsme moderní lidé, zvyklí na kritiku: proč bychom měli ještě věřit, že onen záhadný Žid, který byl ukřižován před dvěma tisíci roky je Pán, Syn Boží, samotný Bůh? Proč on a ne mnozí jiní, kteří hlásají nějakého jiného Boha? A ze všeho nejdřív nám podejte věrohodné důkazy, že nějaký Bůh, ať už jakýkoli, vůbec existuje.“ Taková reakce je zcela legitimní. Setkal se s ní ostatně i Pavel, když „začal hlásat Ježíše na Areopagu“, kde po něm žádali důvody onoho skandálu a bláznovství, které kázal.
Vztah mezi vírou a rozumem… Víra jistě přesahuje rozum, ale neprotiřečí mu. Toto je náš problém, neustálý problém, který si patrně mnozí v církvi neuvědomují. Dovolím si zde zmínit svou vlastní zkušenost. Snad bude i přes svou nepatrnost výmluvná. Jsem z antiklerikální rodiny. 18 let jsem studoval v Turíně, vždycky na státních školách, kde vládl přísný agnosticimus. Bůh nebyl zmiňován, ale ani popírán. Jednoduše nebyl problémem, kterým by bylo třeba se zaobírat ve škole. Na univerzitě, fakultě politických věd, jsem se stal oblíbeným žákem velkých mistrů italského laicismu, u nichž jsem skládal státnice. Ani tady nepanoval ateizmus. Ten byl nahlížen spíše jako neotesanost, protože byl také náboženstvím, byť s opačným znaménkem. Panovala tady radikální indiference. Neumí-li totiž rozum - jediný nástroj, který máme - tento problém vyřešit, tak proč ztrácet čas, namáhat se a diskutovat o tom, zda Bůh existuje či nikoli a zda je to právě Ten, koho ctí jedno či druhé náboženství?
Při psaní závěrečné studijní teze, aniž bych to hledal nebo očekával, setkal jsem se, ba střetnul s oním tajemstvím Krista, které jsem až do té doby odmítal, aniž bych se jím zaobíral, protože se mi jevilo jako nepřípustné. Bylo to nenadálé a převratné duchovní dobrodružství, jehož důsledky stále prožívám, ale které jsem se pokusil popsat a odhodlal publikovat teprve nedávno. Nechtěl jsem se stát křesťanem, tím méně katolíkem. Byl jsem však donucen určitou vnitřní zřejmostí, které jsem nemohl odolat. Když minula první léta úžasu z toho, že se přede mou otevřela nepředstavitelná dimenze, nastaly pochybnosti a potíže. Byl jsem odchován kultem rozumu – racionalismem - a začal jsem se proto tázat: „Nejsem obětí iluze? Nějaké nervové poruchy? Nepotřebuji si spíše odpočinout a rozptýlit se než přemýšlet o evangeliu? Je možné, aby mladý rozumář, jako já, žák nejneúprosnějšího laicismu přijal to, co se mu doposud jevilo jen jako směsice antických mýtů? Copak mohu zaklepat na brány církve, která byla v dějinách, jak mi je podali, nikoli zdrojem, ale zkázou pro celý Západ a Itálii obzvlášť?
Faktem je, že víra je nadpřirozená realita, která se vtěluje do konkrétního člověka a potřebuje tedy potvrzení rozumu. Má-li se věřit lidsky, pak také rozumně. Jde o sázku na Ježíše, která musí mít základy. Pokud jsem tedy měl přijmout onu nevídanou dimenzi, která mne prostoupila, potřeboval jsem oporu. Abych to řekl jasně: vhodnou apologetiku. Začal jsem hledat pomoc u svých nových druhů, katolíků, kteří mi dosud byli cizí. Byly to však roky, kdy se ke svému závěru chýlil koncil. V církvi to vřelo potyčkami a půtkami, ale byly to, jak jsem s politováním zjistil, zcela interní, klerikální disputace. Řešily se otázky institucionální organizace církve, role papeže, biskupů, kněží, laiků, žen, liturgie. Nikdo nemluvil o víře, a už vůbec ne o důvodech víry. Ta byla pokládána za samozřejmost, obdrženou danost. Boj se vedl o to, co by měl katolík dělat na rovině etické, politické, sociální, ekonomické a kulturní. To však jsou jenom důsledky první příčiny, tedy přitakání pravdě Kréda, které se nepokoušel zkoumat a ověřovat nikdo. A ten, kdo se o to pokoušel, byl diskvalifikován přívlastkem „apologeta“, „apologetik“, což byl tehdy jakýsi druh inzultace, cejch anachronismu a integralismu.
Když jsem tedy nenašel prostředek, který jsem hledal, rozhodl jsem se s netrpělivostí a nerozvážností neofyty, že jej vytvořím sám. Klerikálové – kněží i laici – apologetiku zakopali. Snažil jsem se ji tedy vykopat. Hlavně pro sebe a případně i pro ostatní. A tak jsem se po dlouhém bádání osmělil publikovat třistastránkovou knihu s názvem Hypotézy o Ježíšovi, v níž jsem se snažil aplikovat historická a archeologická zkoumání, jakož i zdravý rozum cizí dobovým ideologiím, a jít k základům Víry, která není naukou, ale Osobou. Nedůvěra, se kterou onu knížečku přijaly určité kruhy klerikální inteligence, kontrastovala s mimořádným čtenářským ohlasem na celém světě. Tento úspěch ostatně potkal i mnohé další knihy, které mi bylo dáno publikovat. Všechny vznikly proto, aby odpovídaly na otázku po věrohodnosti a rozumnosti víry.
Tento zájem byl potvrzením toho, co jsem si uvědomoval vždycky. Dnes více než kdy jindy, nelze hlásat víru nově, pokud se přitom zároveň nepoukáže na její rozumnost. Nelze zapůsobit na společnost nebo kulturu předložením evangelní perspektivy, pokud bude ponechána stranou otázka Krista a pravdy Jeho evangelia. Problémy, s nimiž se dnes katolíci musí potýkat, mají totiž svůj často nepřiznaný, ale dramatický kořen: úpadek víry, redukci Ježíše na pouhého učitele morálky, Nového zákona na podivnou směs judaismu a pohanství, zázraku na mýtus, eschatologické naděje na angažovanost v tomto světě. Před jakoukoli institucionální reformou a před každým morálním či sociálním kázáním musíme nejprve znovu v plném rozsahu objevit Krédo, které recitujeme při mši. Ale jak objevit toto Krédo, když nám k tomu málokdo podává důvody? Kolik je těch, kteří nám v církvi pomáhají ujistit se tím, že křesťan není blbec? I v tom může být opravdu cenná Papežská rada pro novou evangelizaci, kterou Svatý otec zřídil a svěřil mons. Fisichellovi, jenž je nikoli náhodou odborníkem na fundamentální teologii, což je jiný název pro apologetiku. První krok nové evangelizace je tedy jednoduchý a zároveň náročný. Vzít vážně Petrovu pobídku, abychom „byli stále připraveni obhájit se před každým, kdo se ptá po důvodech naší naděje“. Zřetelně, rozhodně a zároveň, jak nás upozorňuje samotný Petr, „s jemností a skromností“.
Z webových stránek autora
přeložil Milan Glaser
Další články z podrubriky Komentáře "Církev a svět"
odeslat článek
vytisknout článek
