Povolání Josepha Ratzingera dozrávalo v temných letech nacismu. „Léta mého mládí byla zničena zlovolným režimem, který tvrdil, že má všechny odpovědi. Jeho vliv narůstal, pronikal do škol a občanských institucí, stejně jako do politiky, ba dokonce i do náboženství, dokud nebyl uznán v celé své šíři za nestvůrný, jakým skutečně byl,“ svěřil se před několika lety papež mladým Američanům.
Posléze v listu seminaristům připomíná jinou epizodu, naznačující, že už tehdy jako mladý klerik chápal svou budoucnost jako službu zraněné společnosti: „V prosinci roku 1944, když jsem byl odveden k vojenské službě, ptal se velitel roty každého z nás, jaké profesi se v budoucnu chce věnovat. Odpověděl jsem, že chci být katolickým knězem. Poručík mi řekl: Tak to si budete muset najít něco jiného. V novém Německu už nebude kněží zapotřebí. Dobře jsem věděl, že ono nové Německo je už u svého konce a že po nezměrné devastaci, kterou tohle šílenství přineslo celé zemi, bude kněží zapotřebí více než kdykoliv jindy.“
U zdrojů kněžského povolání dnešního papeže stály také ideály a aspirace typické pro mladé. V poselství k madridskému setkání Benedikta XVI. vzpomíná: „Když hledím do minulosti, vybavuje se mi především to, že jsme se nechtěli spokojit s obyčejným životem střední třídy. Toužili jsme po větších, nových idejích. Chtěli jsme objevit jádro života, jeho nádheru a krásu. Do značné míry to byly postoje plynoucí z doby, ve které jsme žili. Během války a nacistické diktatury jsme byli v jistém smyslu zdeptáni strukturami vládnoucí moci. Chtěli jsme se z toho vymanit, abychom plně objevovali lidské možnosti.“
Na seminární léta vzpomíná Benedikt XVI. s velkou nostalgií. O půl století později svým vlastním bohoslovcům v Římě přiznal, že v semináři potkal mnoho skvělých profesorů, vstoupil na cestu modlitby a naučil se řádu v práci. Tam se zrodily jeho velké intelektuální a duchovní fascinace Augustinem a Bonaventurou. Nacházel také čas na poznávání světové literatury.
Ke konci seminární formace se mladý Joseph Ratzinger ocitá před těžkým dilematem, které jsme vzpomínali už v první části pořadu: věnovat se pastoraci nebo se stát vědcem? Po ukončení předposledního ročníku dostal nabídku účastnit se konkurzu na doktorandské studium. K tomu bylo nutné připravit náročnou práci. Zároveň v semináři začínala poslední štace před svěcením, poslední rok formace věnovaný pastoraci. Mladému bohoslovci na tom velmi záleželo, na druhé straně touží pokračovat ve studiu. Bojí se, že oběma věcem nemůže dostát. Zanedbává pastorační přípravy, nakonec ale výzvu přijímá a vyhrává. Jak později přiznal, bylo to možné díky opoře, kterou našel v rodině. Starší bratr mu usnadňoval život v semináři, zastupoval jej v některých povinnostech, sestra redigovala a přepisovala na čisto jeho práce. "Knězem se sami nestanete," napsal později Benedikt XVI.
Kněžské svěcení obdržel spolu s bratrem 29. června 1951, na svátek sv. Petra a Pavla. P. Georg Ratzinger na ony události vzpomíná: „Byl to velmi radostný den. Panovalo velké rozrušení. Krásné počasí navodilo dobrou náladu. Bylo nás víc než čtyřicet. Společně jsme se připravovali na svěcení. Všichni jsme byli spokojení, protože jsme právě dosáhli cíle, na který jsme se po léta připravovali a po němž jsme velmi toužili. Nyní se to mělo stát. Vstoupili jsme do freisingské katedrály. Její velká zvonice už brzy ráno vzbudila celé město a vytvořila sváteční atmosféru.“
Když Benedikt XVI. přijel do této katedrály už jako papež v roce 2006, vrátil se ve vzpomínce k těmto událostem: „Když jsem ležel tady na podlaze a kolem mě se rozléhaly invokace Litanií ke všem svatým, cítil jsem se jakoby v objetí přímluvy všech světců, uvědomoval jsem si, že na této cestě nejsme sami, že s námi kráčí velký zástup svatých - i svatí žijící - věřící dneška a zítřka –pomáhají nám a provázejí nás. Pak přišla chvíle vkládání rukou a nakonec, když kard. Faulhaber zvolal: „Iam non dico vos servos, sed amitos – Už vás nenazývám služebníky, ale přáteli“, jsem zakusil, že kněžské svěcení mne připojuje do společenství Ježíšových přátel.“
O několik let dříve, ve své autobiografii, kard. Ragzinger připomněl v souvislosti se svým svěcením ještě jinou epizodu, totiž, že ve chvíli, kdy na něj arcibiskup Freisingu vkládal ruce, vznesl se z hlavního oltáře malý ptáček a začal zpívat: „Byl to pro mě jakoby hlas z hůry, který mi říkal: je dobře, že se to děje, jsi na správné cestě.“ – napsal tehdejší prefekt Kongregace pro nauku víry.
Pátráme-li po genezi šedesátileté kněžské služby Josepha Ratzingera, měli bychom připomenout ještě jeho první a jediné období práce ve farnosti. Hned po svěcení přišel na rok kaplanovat do jedné buržoazní mnichovské čtvrti. Ačkoliv tenkrát ještě kněžská povolání nechyběla - jak jsme řekli, sám byl svěcen s více než čtyřiceti dalšími bohoslovci - kaplan Ratzinger neměl méně práce než dnešní kněží v krizových oblastech Církve: v neděli míval nejméně dvě mše svaté s dvěma různými homiliemi, 16 hodin týdne vyučoval náboženství, každý den ráno zpovídal hodinu, v sobotu čtyři hodiny. Kromě toho měl na starosti celou pastoraci mládeže, každý týden několik pohřbů, příležitostně také křty a svatby. Zkrátka ne kněz, ale distributor svátostí – jak by řekli dnešní dekonstruktéři masové Církve. Mladý kaplan to všechno ale chápal jinak. Především díky místnímu faráři, který mu byl vzorem kněžské obětavosti. Sám zemřel o pár let později, když spěchal za umírajícím s viatikem.
Tak vypadaly počátky kněžství Josepha Ratzingera. Po roční zkušenosti s prací ve farnosti, se dnešní papež plně angažoval ve službě teologa. Neznamená to, že by se mu obvyklé pastorační záležitosti staly cizí. Benedikt XVI. o nich ochotně vypráví při setkáních s kněžími. V odpovědích na jejich otázky pokorně přiznává: „vy máte větší zkušenosti“, „jak bych vás já měl poučovat“. Ale neuhýbá před odpovědí. Už tím ukazuje, že pastorace mu leží na srdci. Má ji dobře promyšlenou. Snaží se pomáhat svým bratřím kněžím tím, že se s nimi dělí o své teologické poznání a moudrost; přesvědčen, že kněžství, v každé své podobě, je v podstatě stále jedno a to samé: „Jít za pravdou a vstoupit do jejích služeb“.
Přeložila Johana Bronková
Další články z podrubriky Reportáže, reflexe, sloupky
odeslat článek
vytisknout článek
