Nový portál Vatikánského rozhlasu

Rusové dokážou pěkně vyjádřit, když si lidé rozumí: „Našli obščij jazyk,“ říkají – našli společnou řeč. Je to obraz Letnic, o kterých nám vypráví Skutky apoštolů: „V den Letnic byli všichni společně pohromadě. Najednou se ozval z nebe hukot, jako když se přižene silný vítr a naplnil celý dům, kde se zdržovali. A ukázali se jim jazyky jako z ohně […] Všichni byli naplněni Duchem svatým a začali mluvit cizími jazyky, jak jim Duch vnukal, aby promlouvali.“ (Sk 2,1-11)

Vzpomínám si, jak otec Špidlík ve svých přednáškách hovoříval o jakémsi ostychu západní teologie pojmenovat přítomnost Božího Ducha v člověku. Vstupní antifona v den slavnosti Letnic nám připomíná: „Boží láska je nám vylita do srdce skrze Ducha svatého, který v nás přebývá.“ (srov. Řím 5,5; 8,11) Místo abychom tedy s Písmem svatým vyznali, že Duch svatý v nás bydlí, hovoříme raději opatrně o působení jeho milosti v nás. Fakt je, že pojednání o milosti (De gratia), je jedním z nejobtížnějších a snad i nejošemetnějších předmětů celé teologie.

Duch svatý je tam, kde působí. První křesťané považovali za nejzřetelnější přítomnost Ducha sv. v mučedníkovi a mučednici, zejména byli-li mladistvého věku, jako svatá Lucie, Agáta, Cecílie, které vyjmenovává Římský kánon. Odkud by se vzala v mladé, křehké bytosti tak silná láska, než od Ducha svatého?

Duch svatý se nazývá mimo jiné světlem a takto se i znázorňuje v umění. Právě zde je však vidno rozdílné pojetí jeho působení. Pater Špidlík rád ukazoval na třech mistrovských dílech evropského malířství různost pojetí člověka a Boží milosti: na Rembrandtově Noční hlídce, Murillově Neposkvrněném Početí a na ikonách. Rembrandt byl protestant a tudíž dědic onoho přehnaně pesimistického pohledu na lidskou přirozenost, která je „padlá“, „zkažená“ (natura lapsa, corrupta). Na jeho slavném obrazu je to právě kontrast tmy hříchu, ze které vystupují jinak ošklivé obličeje postav, které se stávají krásné jen díky na ně dopadajícímu světlu. Španěl Murillo representuje tiumf katolického pojetí člověka, jehož přirozenost se ve světle milosti rozzáří v plné kráse. Zcela jiný pohled na člověka se odráží ve východních ikonách. U Rembrandta a Murilla dopadá světlo znázorňující Boží milost zvenčí, ze zdroje, který se nachází mimo obraz a vrhá dlouhé temné stíny. Naproti tomu na ikonách žádný stín nenajdeme. Světlo Ducha sv. prozařuje zevnitř tvář světce, vychází z něj a osvěcuje celý svět.

Už syrský Otec Afraat poukázál na to, že Duch sv. není člověku cizí, že není někdo jiný, ale že je duší naší duše. Řecký církevní Otec Irenej Lyonský ve svém známém díle Adversus haereses rozvíjí tzv. duchovní trichotomii, jež se na Východě ujala: dokonalý křesťan se podle něj skládá ze tří částí, kterými jsou tělo, duše a Duch svatý. Toto přesvědčení je ve východní teologii tak živé, že ruský myslitel 20. století v pařížské emigraci Pavel Evdokimov neváhal napsat, že Duch sv. je vniřním činitelem lidské přirozenosti. Duch Boží k nám jako křesťanům ontologicky patří, je nejen s námi, ale přímo v nás.

Přesto má svůj smysl, když svatodušní sekvence Veni Sancte Spiritus vzývá Ducha sv. slovy: „dulcis hospes animae“, což doslova znamená: „sladký hoste duše“. Mohlo by se zdát, že je-li Duch sv. hostem, pak je cizí. Už sv. Basil ale dosvědčuje, že ačkoliv Duch sv. v nás bytostně sídlí, zakoušíme, že přichází a vzdaluje se – to tehdy, když my mu nejsme domovem. V tom spočívá bolestné drama všech mystiků – a vlastně každého křesťana. Každý pokřtěný a biřmovaný nosí v sobě Ducha sv., musí se Jím ovšem nechat formovat. Vyžaduje to odstraňovat postupně vše, co se v nás Duchu Božímu vzpírá a příčí. Chce to dopustit, aby v nás zvítezil Bůh.

Nikdo touto cestou nemůže jít sám, ale potřebuje člověka, který takový boj už vybojoval a je schopen nás vést: duchovní otec – duchovní matka. Ten nebo ta se k nám sklání a obvazuje nám rány; dosvědčuje tím, že jsme děti Boží, pomáhá nám dát prostor Duchu, který v nás volá: „Abba, Otče!“ Jak traumatická může být naopak zkušenost nepřijetí a nelásky dosvědčuje dramatická píseň anglického zpěváka Phila Collinse No Son Of Mine (Nejsi můj syn). Jeden z těch, kteří okusili sladkost duchovního doprovázení Otce Špidlíka, jako basník Martin Petiška, neváhal jej nazvat „něžným přítelem duší“ – opíraje se o slova samotné svatodušní sekvence.

Když zemřel Jan Pavel II., připutovalo do Říma na čtyři milióny převážně mladých lidí. „Je to znamení času,“ komentoval to tehdy P. Špidlík. „Co si myslíš, že je sem táhlo? – Jejich duchovní otec!“ Duchovní otec je ten, kdo nehledí na zevnějšek, ale do srdce člověka. Každý člověk má totiž v sobě skryté místo, kam zlý duch nemůže, kam může – jak říká sv. Ignác – jenom Duch Boží. Nemusí lomcovat dveřmi jako Odpůrce, protože vchází do svého a přináší pokoj a mír. Pomoci druhému toto místo v sobě najít a setkat se tam s Bohem, znamená dostat sílu změnit svůj život. A změnit ho rád – z lásky k svému bližnímu, neboť „všichni jsme byli napojeni jedným Duchem.“ (1 Kor 12,3b–7.12n.)