Biblický příběh o obětování Izáka praotcem Abrahamem patří mezi choulostivá témata a nezřídka se pojí s pocitem jakéhosi pohoršení. Jak mohl Bůh něco takového po Abrahamovi chtít? Tato moralizující výtka moderního civilizovaného člověka obsahuje zásadní, nikoli však běžně vnímaný rozpor. Aby bylo možné jej poodhalit, je třeba si pomalu a po pořádku uvědomit dějinná fakta, k nimž se toto pohoršení vztahuje.
Ještě půldruhého tisíce let po Abrahamovi, tedy přibližně 500 let před Kristem, pranýřuje prorok Jeremiáš modloslužebnou praktiku obětování života vlastních dětí kanaánskému bůžkovi Baalovi mezi Izraelity. Popravdě řečeno, tato praktika se objevuje i později v řecké i římské kultuře. Lze se tedy oprávněně domnívat, že v časech Abrahamových byla tato ohavnost zcela běžný, či jinými slovy, moderní projev religiozity. Nyní však víme, že religiozity fatálně pomýlené. Krvavé obětování Izáka praotcem Abrahamem, ke kterému, jak Bůh předem věděl, dojít ani nemělo, mělo ukázat poslušnost víry Abrahama Tomu, který s ním navázal osobní vztah, a také ji ukázalo, i když k obětování nedošlo; mělo ukázat poslušnost víry právě pomocí nejvyhrocenějšího výrazového prostředku tehdejší religiozity, který Abraham nepochybně znal ať už jako výjimečný nebo úplně normální projev hříchem znetvořené či zbytkové religiozity primitivního člověka.
Právě takto se tedy Jediný pravý Bůh - Ten, který je - sklání k bídě Svého stvoření, topícího se v myšlenkovém i citovém chaosu. Abrahamovým povoláním Bůh začíná lidstvo vytahovat z tohoto marasmu ven: ke svobodě, k úctě vůči vlastnímu životu a k jeho Dárci. V opačném pořadí ovšem. Příslib Izákova početí neplodnému páru, Abrahamovi a Sáře, a následné Izákovo početí je první zásah zjevujícího se Boha Stvořitele. První písmenko abecedy jediného pravého náboženství, které navíc přináší lidstvu opravdovou vzájemnou úctu, osobní svobodu a radost.
To čemu se, začalo říkat pokrok teprve v novověku, lidstvu paradoxně umožnilo vrátit se nepozorovaně také k onomu duchovnímu chaosu primitivního člověka. Za pomoci rozsáhlých poznatků empirických věd, špičkových technik a neméně sofistikované právnické argumentace bylo umožněno zabíjení dětí pod toutéž podmínkou, totiž že půjde o naše vlastní děti, ale také s jednou nemalou inovací, že totiž nebudou obětovány dřevěným bůžkům, ale přímo nám samotným, přesněji našim vlastním slabostem a neřestem - lenosti a bezcitnosti - pod zástěrkou péče o lidské zdraví. Toto počínání je různými ekonomickými nástroji dokonce šířeno politicky na mezinárodní scéně. A to je onen rozpor, který vězí v eventuálním pohoršení nad biblickým podáním Izákova obětování Abrahamem, ke kterému, jak známo, nedošlo v důsledku dalšího přímého Božího zásahu.
Lidský život a dějiny lidí tvoří opravdové drama, nikoli frašku s průhledným koncem, kterou lze sledovat s více či méně pobaveným anebo předstíraně ustaraným úsměvem. Pomýlené je však také poetické mínění, že není pevné to, co je bez chvění. „Ať se vaše srdce nechvěje,“ praví naproti tomu opravdová autorita v dnešním evangeliu (Jan 14,1). Nová evangelizace nespočívá v zamlčování toho, co je nejméně přijatelné pro tento svět neboli pro struktury hříchu, jak to označoval bl. Jan Pavel II. Právě naopak. Pokorné a trpělivé vysvětlování právě oněch míst, ve kterých se moderní mentalita nejvíce střetává s evangeliem, a to nejenom druhým lidem, ale i sobě, je nezbytné k tomu, aby jeho zvěst mohla přinášet radost, která nebude jenom frazeologickým obratem.
Je třeba objevit pokrok ve vlastním smyslu slova, tedy ten, který začal biblickým zjevením Boha, nikoli abstraktním, nýbrž konkrétním sdělením Boha člověku. Snaha datovat či automaticky odvíjet pokrok pouze z novověku, monopolizovat jej a chápat jej jako výdobytek čistě jen lidského rozumu je obrovský omyl, jehož účinky vyhřezly tak bolestně ve dvacátém století a jsou všeobecně známé.
Skutečný pokrok ve světě začal oním přerušením zápalné oběti Izáka. Tehdy Abraham s jistotou poznal a pochopil, čím se od bohů a bůžků jeho doby liší Ten, který jej oslovil a povolal na tajemnou cestu víry. Tento pokrok je třeba sledovat a prosit o něj. Křesťan má být jeho užaslým svědkem sám na sobě.
Další články z podrubriky Komentáře "Církev a svět"
odeslat článek
vytisknout článek
