Nový portál Vatikánského rozhlasu

Drazí bratři a sestry,
Chtěl bych dnes mluvit o svaté Terezii z Lisieux, Terezii od Dítěte Ježíše a svaté Tváře. Žila na tomto světě na sklonku 19. století pouhých 24 let a vedla život velice prostý a skrytý, ale po její smrti a zveřejnění jejích spisů se stala jednou z nejznámějších a nejoblíbenějších světic. „Terezička“ nikdy nepřestala pomáhat jednoduchým, maličkým, chudým a trpícím duším, které ji prosí, ale osvítila také celou církev svou hlubokou duchovní naukou, takže ji ctihodný papež Jan Pavel II. roku 1997 propůjčil titul Učitelky církve. Patří ji rovněž titul Patronky misií, který ji udělil Pius XI. roku 1939. Můj milovaný předchůdce ji označil za „odbornici na scientia amoris“ (Novo Millennio ineunte, 27). Tuto vědu, která spatřuje v lásce veškerou pravdu víry, vyjadřuje Tereza především vyprávěním o svém životě, které bylo vydáno rok po její smrti pod titulem Dějiny duše. Tato kniha měla obrovský úspěch, byla přeložena do mnoha jazyků a rozšířena po celém světě. Chtěl bych vás povzbudit ke znovu objevení tohoto maličkého-velkého pokladu, tohoto oslňujícího a plně prožitého komentáře k evangeliu. Dějiny duše jsou totiž podivuhodným příběhem Lásky, jenž je vyprávěn způsobem tak autentickým, prostým a svěžím, že čtenář nemůže nebýt okouzlen! Jaká je tato Láska, která naplnila celý Tereziin život od dětství až po smrt? Drazí přátelé, tato Láska má Tvář, má Jméno Ježíš! Světice mluví neustále o Ježíši. Podívejme se tedy na velké etapy jejího života, abychom se tak dostali k jádru její nauky.

Terezie se narodila 2. ledna 1873 ve francouzském Alençon, městě v Normandii. Byla poslední dcerou Luise a Zelie Martinových, příkladných manželů a rodičů, kteří byli společně beatifikováni 19. října 2008. Měli devět dětí, z nichž čtyři v útlém věku zemřely. Zůstalo pět dcer, které se všechny staly řeholnicemi. Terezie byla ve čtyřech letech hluboce raněna smrtí své matky (Ms A, 13r). Otec se tehdy spolu s dcerami přestěhoval do Lisieux, kde se odvíjel celý život světice. Později se Terezie stižená vážnou nervovou chorobou vyléčila zásahem Boží milosti, kterou sama nazvala „úchvatným úsměvem Matky Boží“ (ibid., 29v-30v). Potom přistoupila k prvnímu sv. přijímání, které intenzivně prožila (ibid.,35r) a eucharistického Ježíše učinila středem svého života.

„Vánoční milost“ roku 1886 znamenala velký obrat. Nazývá ji svým „úplným obrácením“ (ibid.,44v-45v). Je vskutku zcela uzdravena ze své dětské přecitlivělosti a začíná „běžet jako obr“. Ve věku 14 let se Terezie začíná s velkou vírou stále více přibližovat k Ukřižovanému Ježíši a bere si k srdci zdánlivě zoufalý případ jednoho nekajícího se zločince odsouzeného k smrti (ibid.,45v-46v). „Chtěla jsem zabránit tomu, aby spadl do pekla,“ píše světice s jistotou, že její modlitba ho přivede do kontaktu s Ježíšovou výkupnou Krví. Byla to její první a základní zkušenost duchovního mateřství: „Měla jsem tolik důvěry v nekonečné Ježíšovo milosrdenství“, píše. Spolu s Nejsvětější Pannou Marií Terezie miluje, věří a doufá „srdcem matky“ (srov. PR 6/10r).

V listopadu 1887 se Terezie vydává spolu s otcem a sestrou Celinou na pouť do Říma (ibid.,55v67r). Vrcholným bodem je pro ni audience u papeže Lva XIII., kterého prosí o dovolení vstoupit ve svých sotva 15 letech do Karmelu v Lisieux. Rok po té se její přání uskutečnilo. Stává se karmelitkou, „aby zachraňovala duše a modlila se za kněze“ (ibid., 69v). Současně začíná také bolestná a ponižující psychická nemoc jejího otce. Toto obrovské utrpení přivádí Terezii ke kontemplaci Ježíšovi Tváře v jeho Utrpení (ibid., 71rv). Její řeholní jméno, sestra Terezie od Dítěte Ježíše a svaté Tváře, tak vyjadřuje její celoživotní program ve spojení s ústředními tajemstvími Vtělení a Vykoupení. Její řeholní sliby na slavnost Narození Panny Marie, 8. září 1890, byly pro ni opravdovým duchovním manželstvím „maličké“ z evangelia, jak to dokresluje symbol květin: „Jak krásný svátek byly Mariiny narozeniny, kdy jsem se stala Ježíšovou snoubenkou! Maličká svatá Panna, stará jeden den, darovala svůj malý kvítek malému Ježíši“ (ibid.,77r). Být řeholnicí znamenalo pro Terezii být Ježíšovou nevěstou a matkou duší (srov. Ms B, 2v). Tentýž den píše světice modlitbu, která ukazuje veškerou orientaci jejího života. Prosí Ježíše o dar jeho nekonečné Lásky, aby byla maličkou, a zvláště prosí za spásu všech lidí: „Ať dnes není jediná duše zavržena“ (Pr 2). Velký význam má její Úkon obětování Milosrdné Lásce, který učinila na slavnost Nejsvětější Trojice roku 1895 (Ms A, 83v-84r; Pr 6) a který vzápětí sdílela se svými spolusestrami, protože již plnila roli zástupkyně novicmistrové.

Deset let po „Vánoční milosti“, roku 1896, přichází „Velikonoční milost“, která otevírá poslední periodu Tereziina života a zahajuje její utrpení v hlubokém spojení s Ježíšovým Utrpením. Jde o tělesné utrpení nemoci, která ji přivede až ke smrti skrze velké bolesti, ale především jde o utrpení duše a velice bolestnou zkoušku víry (Ms C, 4v-7v). Tehdy spolu s Marií pod Ježíšovým křížem prožívá Terezie heroickou víru jako světlo v temnotách, které prostupují její duši. Karmelitánka si uvědomuje, že prožívá velkou zkoušku za spásu všech ateistů moderního světa, které nazývá svými „bratry“. Prožívá tak bratrskou lásku ještě intenzivněji (8r-33v): vůči sestrám svojí komunity, vůči svým dvěma duchovním bratřím misionářům, vůči kněžím a všem lidem, zejména těm nejvzdálenějším. Stává se opravdu „univerzální sestrou“! Její přívětivá a usměvavá láska je výrazem hluboké radosti, jejíž tajemství nám vyjevuje: „Ježíši, mou radostí je milovat Tebe“ (P 45/7). V tomto kontextu utrpení prožívá světice největší lásku v nejmenších věcech každodenního života a naplňuje tak své povolání být Láskou v srdci církve (srov. Ms B, 3v).

Terezie umírá večer 30. září 1897 s pohledem upřeným na Kříž, který drží ve svých rukou, a s jednoduchými slovy na rtech: „Můj Bože, miluji Tě!“ Tato poslední slova světice jsou klíčem celé její nauky, její interpretace evangelia. Úkon lásky, vyjádřený v jejím posledním výdechu, byl jakoby nepřetržitým dechem její duše, tepem jejího srdce. Jednoduchá slova „Ježíši, miluji Tě“ jsou středem všech jejích spisů. Úkonem lásky k Ježíši se hrouží do Nejsvětější Trojice. Píše: „Ty víš, můj božský Ježíši, že Tě miluji. Duch Lásky mne zapaluje svým plamenem. Láskou k Tobě přitahuji Otce“ (P 17/2).

Drazí přátelé, také my bychom se svatou Terezií od Dítěte Ježíše měli denně opakovat Pánu, že chceme žít z lásky k Němu a k druhým, učit se ve škole svatých milovat autenticky a naprosto. Terezie je jedna z „maličkých“ evangelia, kteří se nechávají vést Bohem do hlubin Jeho Tajemství. Průvodkyně pro všechny, zejména pro ty, kteří v Božím lidu plní službu teologů. S pokorou a láskou, vírou a nadějí se Terezie ustavičně dotýká jádra Písma svatého, které obsahuje tajemství Krista. Takováto četba Bible živená vědou lásky nikterak neodporuje akademické vědě. Věda svatých, o níž ona sama mluví na poslední stránce Dějin duše, je totiž vědou nejvznešenější: „Všichni svatí to pochopili, a zejména ti, kteří naplnili svět světlem učení evangelia. Což právě v modlitbě nečerpali sv. Pavel, Augustin, Jan od Kříže, Tomáš Akvinský, František, Dominik a tolik jiných význačných Božích přátel božskou vědu, která uchvacuje největší génie?“ (Ms C, 36r). Eucharistie, neoddělitelná od evangelia, je pro Terezii svátost Boží Lásky, která se snižuje do krajnosti, aby nás povýšila až k Sobě. Ve svém posledním dopise píše světice na obrázek znázorňující Dítě Ježíše v Proměněné Hostii tato prostá slova: „Nemohu se bát Boha, který se stal pro mne tak maličkým… miluji ho!... neboť On je láska a milosrdenství!“ (LT 266).

Terezie objevuje v evangeliu především Ježíšovo Milosrdenství, takže píše: „Mně dal své nekonečné milosrdenství a skrze ně nazírám a uctívám ostatní božské dokonalosti!... Tehdy se mi ukazuje, že všechny září láskou, ano zdá se mi, že i spravedlnost je oděna láskou (a snad ještě víc než která jiná vlastnost)“ (Ms A, 84r). Tak se vyjadřuje také na posledních řádcích Dějin duše: „Stačí, abych se podívala do evangelia, a hned vdechuji vůni Ježíšova života a vím, na kterou stranu běžet… Vrhám se ne na první místo, ale na poslední… Ano, cítím to, i kdybych měla na svědomí všechny hříchy, které lze spáchat, šla bych, se srdcem zkroušeným, a vrhla se Ježíši do náruče. Vím přece jak miluje marnotratné dítě, které se k němu vrátí“ (Ms C, 36v-37r). „Důvěra a láska“ jsou tedy konečným bodem příběhu jejího života; dvě slova, která jako majáky osvěcují celou její cestu svatosti, aby mohla vést i ostatní po stejné cestě její „malé cesty důvěry a lásky“, duchovního dětství (srov. Ms C, 2v-3r; LT 226). Dětská důvěra se svěřuje do rukou Božích neoddělitelně od mocného a radikální závazku opravdové lásky, která je naprostým sebedarováním navždy, jak říká světice, když rozjímá o Marii: „Milovat znamená dát všechno a dát sebe sama“ (Proč Tě miluji, Maria, P 54/22). Terezie tak ukazuje nám všem, že křesťanský život spočívá v plném prožití milosti křtu, v úplném darování se Otcově Lásce, aby jako Kristus, v ohni Ducha svatého byla žita sama Jeho láska ke všem ostatním.

Přeložil Milan Glaser

Další články z podrubriky Generální audience