Stále více čtenářů zná a oceňuje brazilského katolického myslitele Plinio Corrêa de Oliveiru (1908-1995), nejvýznamnějšího představitele tzv. kontra-revoluční školy 20. století. Jméno této školy, která měla nemalý dopad na dějinnou vizi, z níž vychází sociální učení církve, je odvozeno od důsledně kritického postoje vůči Francouzské revoluci. Tato kritika však není výrazem nostalgie a stesku za světem, který existoval před rokem 1789. Francouzskou revoluci autor pojímá jako jednu z etap procesu dechristianizace, jenž je zmíněnou školou označován jako Revoluce s velkým R a začíná už renesancí a reformací, kdy je narušena rovnováha mezi vírou a rozumem, kterou namáhavě budovalo křesťanství; pokračuje Osvícenstvím a po roce 1789 pak socialismem a mnoha následnými ?kulturními revolucemi? včetně té z roku 1968 až do dnešní doby.
Aby bylo možno čelit této revoluci, nelze ji pojímat jenom v její historické a politické dimenzi. Fakta jsou předcházena idejemi a proto jde o boj především kulturní a názorový spíše než politický. Ideje jsou však předcházeny tendencemi, tedy oním celkem postojů, chování a zvyků, který je živen i prostředím a uměním; je terénem, na němž mohou pozvolna vzkvétat ideje. Jeden z největších přínosů Corrêa de Oliveiry se týká právě studia těchto tendencí. Jeho hlavním dílem je Revoluce a Kontra-Revoluce, které se objevilo italsky poprvé roku 1959 a naposledy roku 2009 (Rivoluzione e Contro-Rivoluzione, ed. Sugarco, Milano) v opravené a doplněné edici. Z tohoto díla vysvítá, že prvním hybatelem Revoluce ? tedy procesu odkřesťanštění ? není ideologie, nýbrž rozšířené a osvojené hříchy - pýcha a smyslnost - které se staly neřestmi a plodí ideologie.
Proti těmto tendencím klade brazilský myslitel idealismus, chápaný jako plod pravé ušlechtilosti duše, a staví jej proti egoismu, jenž je plodem pýchy a smyslnosti. Lze říci, že egoismus je kořenem Revoluce a idealismus je srdcem Kontra-Revoluce. Samozřejmě, že idealismus, o kterém mluví Corrêa de Oliveira nemá nic společného se stejnojmenným názvem známého filosofického proudu.
Idealismus podle tohoto brazilského autora je duševní dispozice, která vede ke skutkům, odpovídajícím pravdě a spravedlnosti bez ohledu na důsledky. Autor uvádí metaforický příběh dvou benátských slepců, kteří si připomínají skvosty svého města, když jim je náhle oznámeno, že město bylo zničeno zemětřesením. První z nich reaguje tvrzením, že mu na tom nezáleží, jen když není postižen osobně, protože zmizelé paláce a kostely stejně nemůže vidět. Druhý slepec mu to však vytýká: ?Mám rád Benátky ne proto, že je mohu vidět, ale protože jsou. Plačme tedy nad krásou, kterou svět ztratil.?
První slepec je egoista, druhý idealista a je tedy ušlechtilý bez ohledu na svůj rodový původ.
Podobný příklad nabízí také sv. František Sáleský (1567-1622), který vypráví o hudebníkovi, který těšil sebe i druhé svou hudbou. Ztratí sluch, ale pokračuje se stejným nasazením, třebaže přišel o potěšení sám slyšet svoji hudbu. Toto druhé přirovnání dává brazilskému mysliteli příležitost ke hluboké úvaze o duchovním životě. Neslyšící hudebník prožívá to, co duchovní vůdci nazývají obdobím vyprahlosti, kdy se nedostává útěch, které provázejí modlitbu, a reaguje podle těch nejlepších duchovních rad: vytrvá a neoslabuje své nasazení, i když nic nevnímá.
Tento idealismus v pojetí brazilského myslitele tedy není opakem realismu, nýbrž jeho nutným důsledkem. Nepohrdá penězi a dalšími materiálními prvky, ale - aniž by je zbožšťoval - slouží si jimi jako nástroji. Nesní o utopickém světě bez nerovností. Staví se proti nespravedlnostem, ale cení si přirozených nerovností jako konstitutivních podmínek lidství, jež jsou odrazem nekonečné různosti, kterou Bůh vložil do stvoření. Corrêa Oliveira je proto nazývaný také ?teologem sociálních nerovností?. Realismus idealisty dává v každém věku schopnost žasnout nad divy stvoření, což je charakteristické pro dětskou nevinnost, zakládá smysl pro krásu a umožňuje spatřovat krizi moderního doby takovou, jaká je.
V době dnešní krize však už nestačí idealismus normální. Je zapotřebí víc. Je třeba mimořádného idealismu, který se vymyká přízemnímu realismu Sancho Panzy a nenechá se pohltit planým romantismem Dona Quijota.
Corrêa de Oliveira bývá často považován za pesimistu, ale sám se prohlašuje spíše za ?pesimologa?, tedy badatele zkoumajícího zla, která nás obklopují. Na rozdíl od pesimisty však brazilský myslitel důvěřuje Pánu, který v každé krizi uděluje nezbytné milosti, jež umožňují vyrovnat se s ní. Není pesimista také proto, že mluví o nemalém počtu idealistů, které ve svém životě potkal, ať mladých či starých, kteří se bili za věci, z nichž neměli žádný osobní prospěch, a uzavírá zjištěním: Úcty je hoden ten, kdo bojuje za svá práva; obdiv vzbuzuje ten, kdo se zasazuje také o práva druhých, ale nejvíce strhuje idealista, který zasvěcuje svůj život obraně práv Boha.
Z internetového deníku La Bussola Quotidiana, 19.3.2011
přeložil Milan Glaser
Další články z podrubriky Komentáře "Církev a svět"
odeslat článek
vytisknout článek
