?Oko za oko, zub za zub!? Zdá se nám to jako vrchol krutosti starozákonní morálky. Biblisté nás však poučí, že Mojžíšem stanovené pravidlo odvety ?život za život, oko za oko, zub za zub [...] modřinu za modřinu? (srv.
Ex 21,24n.), bylo spíš civilizačním pokrokem (
sub lege ? období pod zákonem). Vymezovalo totiž meze mstě, která musela být úměrná. Zakazovalo zmrzačit druhého jen za to, že mi udělal modřinu. Jsme v dobách, kdy soukromou mstu ještě nenahradila státní justice (
ante legem ? období před zákonem, tzn. před Mojžíšem). S jeho zákonodárstvím nástává období pod zákonem (
sub lege).
Ježíš jde dál, o hodně dál. Doslova převrací na ruby naše pojetí práva a spravedlnosti (sub gratia ? čas milosti, Nový zákon): žádá od nás nevymáhat vlastnické právo, velkoryse půjčovat, rozdávat, všechny lidi bez rozdílu milovat, dokonce i naše nepřátele a nejen se nebránit jejich agresi, ale vědomě ji snášet: ?Když tě někdo udeří na pravou tvář, nastav mu i druhou? (Mt 5,38-48). Je-li tohle ryzí křesťanství, není pak než pro blázny?
Řekněme to bez okolků: je! A sv. Pavel nám to v listu Korinťanům nezakrývá: ?Ať se nikdo neklame! Domnívá-li se někdo z vás, že je moudrý, jak to chce tento svět, musí se napřed stát ?pošetilým?. Jenom tak se stane moudrým. Moudrost totiž, jak ji chce tento svět, je v očích Božích pošetilost. Stojí přece v Písmu: ?Bůh chytá moudré v jejich chytráctví,? a dále: ?Pán zná plány moudrých: nejsou k ničemu? (1 Kor 3,16-23). Co je to ale ?pošetilost?, rozumí ještě vůbec někdo tomuto slovu? Jeruzalémská bible překládá proto přímo ?bláznovství? a požaduje tím od křesťana ať ze sebe ?udělá blázna? pro Krista.
Já jsem takové blázny pro Krista znal. Byl jím můj vlastní otec, který přes veškeré výhružky, že už nikdy svou rodinu neuvidí, spolupráci s Stb nepodepsal a zaplatili to on, jeho mladá manželka a jejich děti jeho mnohaletým vězněním. Byla jím ale i moje vlastní matka. Komunistům se nepoddala, i když ji vyhrožovali, svému muži zachovala věrnost, ke studiu medicíny, po které toužila už od dětství ji z kádrových důvodů nepustili a když ji posléze vyhodili z pražské Katolické teologické fakulty nezoufala si, ale doufala v Boha proti vší naději. I to je bláznovství pro Krista! Sám bych toho všeho asi nebyl schopen, a přesto je to zdroj, ze kterého žiji.
Mít někoho rád zahrnuje vždy ochotu k bláznovství. Kdo miluje, ten trpí, Kdo miluje víc, trpí víc. S Božím Synem přichází totiž úplně nová, nevídaná míra všech věcí: Boží ukřižovaná láska. Bůh si svou svatost, svou dokonalost nestřeží žárlivě pro sebe, ale chce ji velkoryse sdílet s námi. Jsme otevřeni přijmout svatost jako dar, nebo si ji chceme vyrobit sami? Vybídnutí ?buďte dokonalí, jako je dokonalý Váš Otec v nebesích? spíš, než povzbudit, nás pak může srazit k zemi. Copak kdy budu jako Bůh!? Buď si to skutečně myslím a ztratím tak kontakt s realitou. Nebo pod tíhou nedodržených předsevzetí upadnu do pokušení to vzdát. Zpytování svědomí se stane frustrací na pokračování. Kde je tu ještě nějaká radost z víry?
Kde je ta rajská zahrada v člověku, zvaná srdce? Tu si vypěstoval sám Hospodin. Rostou v ní krásné stromy duchovního poznání: duchovní myšlenky, přání a touhy po jednotě s Bohem a s lidmi. Tam, v srdci, se rodí církev, která je síť upletená ze vzájemných vztahů svobody a lásky, jak teologicky krásně vyjádřil Alexej Stepanovič Chomjakov (1804?1860) pojmem sobornosť (slovanský výraz pro katolicitu církve jako společná, vytvářející společenství). Člověk má proto za úkol ji bránit proti všemu zlu z venčí: ?Nevíte, že jste Božím chrámem a že ve vás sídlí Boží Duch? Kdo by ničil Boží chrám, toho zničí Bůh,? varuje Apoštol. Tím Božím chrámem jsme my, jedni s druhými navzájem (krásně to vyjadřuje latina: una-cum)
Jedině v tomto Božím chrámu můžeme růst do svatosti. A to v té míře, v jaké dovolíme Boží svatosti, do nás proniknout, rozrůstat se v nás, formovat nás, totiž nacházet postupně onu formu života, ke které nás Bůh povolal. Naše svatost není totiž naše, jako výsledek vlastního úsilí. Je tajemství Boží přítomnosti v nás, které se postupně zjevuje, nám a našemu okolí, jako Kristova Tvář, která prosvítá tváří naší. Chce to však čas a trpělivost sami se sebou a jedni s druhými. Tak jako má Bůh trpělivost s každým z nás i s jeho církví. Není perfekcionista. Jeho dokonalost nespočívá tolik v jeho všemohoucnosti, jako spíš v jeho bezmezném milosrdenství. ?Jak vzdálen je východ od západu, tak vzdaluje od nás naše nepravosti.? ? opěvuje Boží milosrdenství 103. žalm ? ?Jako se smilovává otec nad syny, tak se smilovává Hospodin nad těmi, kdo se ho bojí.?
Sv. Ignác z Loyoly toto milosrdenství na sobě zakusil, když se osobně v exerciciích setkal s Kristem, jehož láska k hříšníkům je proti všemu rozumu. Ignác je tak ohromen, že se mu chce úplně vydat a prosí Boha Otce a prohlašuje: ?Volím a chci [?], abych napodobil Krista, našeho Pána, a byl mu skutečně podobný, raději chudobu s chudým Kristem, než bohatství, potupy s Kristem, než čest, a toužím raději po tom, abych byl považován za pošetilce a blázna pro Krista, který jako první byl za takového považován než za moudrého a rozumného v tomto světě.? (Duchovní cvičení 167)
Všeho se pro Krista celým srdcem vzdát, neznamená nemít nic. Naopak, znamená udělat si místo pro to, na čem skutečně záleží: ?Všecko je přece vaše,? ujišťuje sv. Pavel, ?svět, život i smrt, to, co už tady je, i to, co teprve přijde, všecko je vaše. Vy však patříte Kristu a Kristus Bohu.? Amen.
odeslat článek
vytisknout článek
