Minulou neděli, jsme v liturgii slyšeli text o suchém pahýlu, ze kterého vyraší nová ratolest (
Iz 11,1). Tentokrát mluví Izaiáš dokonce o celé poušti, ze které vypučí život: ?Zaraduje se vyprahlá step, jak lilie zajásá a vykvete poušť. Bujně vykvete, zajásá, zaplesá, zavýská? (
Iz 35,1-6a.10).
Kdosi, kdo navštívil Svatou zemi a byl v Judské poušti, kde kázal sv. Jan Křtitel, mi líčil svůj zážitek. Nejedná se prý o poušť v klasickém slova smyslu, jako je Sahara, ale o kamenitou pustinu. Zdánlivě v ní nic neroste. Stačí však (prý) když zaprší, a celá ?poušť? se promění v kvetoucí louku.
Z této scenérie tedy Izaiáš asi čerpal obrazy, kterými vyjadřoval svá proroctví. Rozkvetlá poušť je ovšem jen obrazem něčeho jiného, skrytého, co se dá jen symbolicky vyjádřit. Stejně tak jako otevření smyslů lidí, kteří uvidí, co neviděli a uslyší, co neslyšeli: ?Tehdy se otevřou oči slepých, odemknou se uši hluchých? slibuje Hospodin skrze Izaiášovy obrazy. Kdo nám je vyloží?
Zajděme do římského Centra Aletti nedaleko Santa Maria Maggiore, kde strávil posledních 20 let svého života otec kardinál Špidlík. V salónu tam visí na zdi jeho portrét, který jej znázorňuje při procházce v zahradě Centra. V typickém postoji, lehce shrbený, pomalu kráčí s růžencem v ruce mezi palmami kvetoucího sadu.
Vše je jenom jakoby aforisticky naznačeno, rychlými tahy štětce v rukou umělce, který zcela evidentně nechtěl fotograficky zachytit pomíjivou chvíli, ale vyjádřit něco nadčasového, duchovní pravdu, která se v setkání s otcem Špidlíkem otevřela jeho očím. Řekl bych, že dílo mladého ruského malíře Aleksandra Iščenka je výkladem dnešních litugických čtení. Exegezí ve třech lekcích s úvodem.
Otec Špidlík se rád procházel a často jsem měl tu čest jej doprovázet. Většinou jsme šli na Colle Oppio, do parku plném vysokých palem, který se rozprostíral na ruinách bájného Neronova Zlatého domu (Domus aurea), odkud bylo krásně vidět Colosseum. Později, když už mu nohy přestávali sloužit, obešli jsme jen několik bloků domů: dolů po via dello Statuto a pak zas vzhůru po via Cavour zpátky k basilice Panny Marie Sněžné. Sotva jsme vyšli, rozvinul se rozhovor a to tak zajímavý, že mi bylo brzy jedno, tyčí-li se kolem nás košaté palmy, či drnčí-li vůkol nás městské autobusy. Osobnost patera Špidlíka prozařovala i ten nejšedivější kout římské ulice. Musel jsem však akceptovat nepsané pravidlo: nesměl jsem se nechat odvádět špínou rozbitých chodníků, pohozenými lahvemi atd. To neměl mistr rád. A dal mi lekci: ?Smluvil jsem se jednou s kolegou, kterého jsem už dlouho neviděl ? začal P. Špidlík ? že spolu půjdeme na procházku a popovídáme si. On však nedělal celou dobu nic jiného, než že rozčileně komentoval to, co viděl ležet na chodníku. A asi ti nemusím říkat, co všechno tam leželo? Tak jsem mu odpověděl: Víš, každý vidí to, co chce!? Mít oči pro to, co chci vidět a nevidět, co nechci ? to byl úvod do duchovního života.
Pater Špidlík chodil pomalu. A nebylo to jenom proto, že ho bolely nohy. Iščenko vystihl mistrně způsob jeho chůze. Ve zdánlivě těžkých pomalých krocích prosvítá něco jemného lehkého, a zároveň pevného a soustředěného. Kardinál našlapoval jako by s respektem a úctou k zemi, v souladu s pohyby celého jeho těla, které fyzicky vyjadřovaly harmonii jeho ducha, kterým byl vlastně stále u Boha v nebi. To jsem však pochopil, až když si mne jednou vzal stranou a řekl: ukážu ti, jak se modlitbou Ježíšovou dá sladit chůze, dýchání a tep srdce. Chodili jsme spolu sem a tam po úzkém chodníčku v zahradě a recitovali na čtyři doby nádechu a výdechu modlitbu Ruského poutníka: ?Pane Ježíši Kriste, Synu Boží, smiluj se nade mnou hříšným?. Vidět svou vlastní hříšnost, otvírá oči pro věci Boží. Byla to prví lekce, první stupeň kontemplativního života.
Druhou lekci otce Špidlíka Iščenko znázornil symbolicky růžencem. Otec Kardinál se modlil, i když ho v ruce zrovna neměl. Modlil se neustále, protože rozmlouval s Bohem srdcem, které nepřestává tlouct. A v rytmu jeho úderů naslouchal hlasu Božího Ducha, který podle slov Teofána Zatvornika má v čistém srdci svůj trůn. A tento Duch Boží, do kterého byl otec Tomáš neustále ponořen, mu mluvil o velkých i malých událostech života. Ano o všem. Vše na zemi se pro něj proto stávalo obrazem věčnosti. Vidět Boha ve všech věcech je i cíl exercicií sv. Ignáce. Je to duchovní cesta krásy. Neboť otevřou-li se nám oči pro Boha ve všech věcech, všechny věci zazáří v nadzemské kráse. Iščenkovy palmy v sadu jsou jen obrazem onoho duchovního ráje, který rozkvete tam, kde vkročí muž Boží. V jehož duši, jak říká Origenes, se totiž ?sám Bůh prochází, jak ve své rajské zahradě?.
Dospěli jsme tím k poslední, závěrečné lekci. Iščenko ji vyjádřil asketickou černí šatu otce Špidlíka, která tak silně kontrastuje s pestrostí barev kvetoucí zahrady. Černá není barva, je to vlastně ne-barva. Proto je znamením duchovního stavu. Ten vyžaduje skromnost, pokoru a ochotu nést kříž. Skrze takto očištěné lidství prosvítá přítomnost Boží. Východní spiritualita učí, že askeze není výsadní doménou mnichů, ale cestou každého křesťana. Znamená totiž obranný boj ?vnitřního hradu? duše, na který nepřítel útočí v každém z nás. Nesmí ho za žádnou cenu dobýt, jinak ho vyplení. Abychom se však nestali obětí tohoto násilí zvenčí, musíme si činit určitý druh násilí sami, totiž odstranit vše, co ruší náš vztah s Bohem a s bližním. ?Od časů Jana Křtitele až po tuto chvíli království trpí násilí a násilníci je uchvacují.? čteme v evangeliu (Mt 11,12). Staří mistři duchovního života v tom neviděli pronásledování církve, ale vztahovali to na sebe: jen kdo zapře sám sebe a vezme svůj kříž dojde do ráje. Ne teprve po smrti, ale tady a teď. Otevřou se mu oči a on Boha uvidí, otevřou se mu uši a on ho uslyší. A bude schopen Jej ukázat i druhým.
P.S.
Z pojednání ?O modlitbě? od kněze Origena (Cap. 25: PG 11, 495-499), Lekcionář breviáře: slavnost Krista Krále:
?Chceme-li, aby v nás kraloval Bůh, ať v našem smrtelném těle nevládne hřích.(srv. Řím 6,12). Umrtvujme naopak své pozemské údy(srv. Kol 3,5) a přinášejme ovoce Ducha, aby se v nás Hospodin mohl procházet jako v duchovní rajské zahradě a aby v nás kraloval on sám se svým Kristem sedícím v nás po pravici Otcovy duchovní moci, o níž prosíme. Ať tu sedí, dokud se všichni jeho nepřátelé, kteří jsou v nás, nestanou podnoží jeho nohou (Žl 110 (109)) a dokud z nás nezmizí každá jiná vláda, síla a moc (1 Kor 15,24)?.
odeslat článek
vytisknout článek
