Nový portál Vatikánského rozhlasu

V prosinci roku 1944, když jsem byl odveden k vojenské službě, ptal se velitel roty každého z nás, jaké profesi se chceme v budoucnu věnovat. Odpověděl jsem, že chci být katolickým knězem. Poručík mi řekl: ?Tak to si budete muset najít něco jiného. V novém Německu už nebude zapotřebí kněží.? Já jsem dobře věděl, že ono ?nové Německo? bylo už u svého konce, a že po nezměrné devastaci, kterou ono šílenství přineslo celé zemi, bude zapotřebí kněží více než před tím. Dnes je situaci naprosto jiná. Různými způsoby se však i dnes mnozí domnívají, že katolické kněžství není ?profesí? budoucnosti, ale že patří spíše do minulosti. Vy, drazí přátelé, jste se rozhodli vstoupit do semináře, a vydali jste se tedy na cestu ke služebnému kněžství v katolické církvi navzdory těmto námitkám a názorům. Udělali jste dobře. Lidé totiž budou vždycky potřebovat Boha i v době technického ovládnutí světa a globalizace; Boha, který se ukázal v Ježíši Kristu a který nás shromažďuje ve všeobecné církvi, abychom se s Ním a skrze Něho učili pravému životu zachováváním a uplatňováním kritérií opravdového lidství. Tam, kde člověk už nevnímá Boha, stává se život prázdným; všechno je nedostatečné. Člověk potom hledá útočiště v nějakém opojení nebo násilí, kterým je právě mládež stále více ohrožována. Bůh žije. Stvořil každého z nás a zná proto všechny. Je tak velkorysý, že na nás má čas i v maličkostech: ?Každý vlas na vaší hlavě je spočítán?. Bůh žije a potřebuje lidi, kteří pro Něho žijí a kteří Ho přinášejí druhým. Ano, je smysluplné stát se knězem. Svět potřebuje kněze ? pastýře - dnes, zítra a stále, dokud bude existovat.
Seminář je společenstvím, které je na cestě ke služebnému kněžství. Tím už jsem řekl něco velmi důležitého: kněžími se nestáváme osamoceně. Je potřebné ?společenství učedníků?, celek těch, kteří chtějí sloužit společné církvi. Tímto listem bych rád poukázal ? také s pohledem obráceným k době, kterou jsem strávil v semináři já ? na několik významných prvků těchto let vašeho společného bytí na cestě.

1. Kdo se chce stát knězem, musí být především ?mužem Božím?, jak jej popisuje svatý Pavel (1 Tim 6,11). Pro nás Bůh není odtažitou hypotézou, není neznámým, který se po ?velkém třesku? stáhnul do ústraní. Bůh se ukázal v Ježíši Kristu. Ve tváři Ježíše Krista vidíme tvář Boha. V jeho slovech slyšíme, jak k nám mluví samotný Bůh. Proto je nejdůležitější věcí na cestě ke kněžství a během celého kněžského života osobní vztah k Bohu v Ježíši Kristu. Kněz není správcem nějakého sdružení, které se snaží uchovávat a zvyšovat počet jeho členů. Je poslem Boha mezi lidmi. Chce přivádět k Bohu a tak také přispívat k růstu opravdového společenství lidí mezi sebou. Proto je tolik důležité, drazí přátelé, abyste se učili žít v nepřetržitém kontaktu s Bohem. Když Pán říká: ?Modlete se bez přestání?, přirozeně po nás nežádá, abychom nepřetržitě pronášeli slova modlitby, ale abychom nikdy neztratili vnitřní kontakt s Bohem. Cvičit se v tomto kontaktu, je smyslem naší modlitby. Proto je důležité, aby den začínal a končil modlitbou. Abychom naslouchali Bohu četbou Písma. Abychom mu sdělovali svá přání a naděje, svoje radosti a utrpení, svoje chyby a poděkování za každou krásnou a dobrou věc, a abychom Jej tak měli stále před očima jako opěrný bod svého života. Tak se staneme vnímavými ke svým chybám a naučíme se pracovat na svém polepšení. Staneme se však také vnímavými ke všemu krásnému a dobrému, co denně přijímáme jako samozřejmost, a tak poroste naše vděčnost. Spolu s vděčností pak roste radost z toho, že je nám Bůh nablízku a můžeme Mu sloužit.

2. Bůh pro nás není jenom slovem. Ve svátostech se nám osobně dává skrze hmatatelné věci. Středem našeho vztahu k Bohu a konfigurací našeho života je eucharistie. Slavit ji s vnitřní účastí a tak se setkávat osobně s Kristem, musí být těžištěm každého našeho dne. Svatý Cyprián. když vykládá evangelní prosbu ?chléb vezdejší dej nám dnes?, mimo jiné říká, že ?náš? chléb, chléb, který jako křesťané můžeme přijímat v církvi, je samotný eucharistický Pán. Touto prosbou Otčenáše tedy žádáme, aby nám každý den dával tento ?náš? chléb; aby byl pokrmem našeho života neustále. Aby vzkříšený Kristus, který se nám dává v eucharistii, opravdu utvářel náš život vyzařováním své božské lásky. Ke správnému slavení eucharistie je třeba, abychom se také naučili znát, chápat a milovat liturgii církve v její konkrétní formě. V liturgii se modlíme spolu s věřícími všech staletí: minulost, přítomnost i budoucnost se spojují do jediného obrovského chóru modlitby. Ze svého osobního prožitku mohu potvrdit, že je uchvacující učit se postupně chápat, jak to všechno rostlo, kolikerá zkušenost víry je přítomna ve struktuře mešní liturgie a kolik generací ji modlitbou formovalo.

3. Také svátost pokání je důležitá. Učí mne dívat se z Boží perspektivy a nutí mne být poctivým vůči mně samému. Vede mne k pokoře. Farář arský jednou řekl: ?Myslíte si, že nemá smysl přijmout dnes rozhřešení, když víte, že se zítra znovu dopustíte hříchů?? A odpovídá: ?Bůh sám zapomíná vaše zítřejší hříchy, aby vám udělil svou milost dnes.? Třebaže tedy musíme zápasit se stále stejnými chybami, je důležité stavět se proti zhrubnutí duše, lhostejnosti, která se poddává faktu, že už jsme takoví. Je důležité vytrvat na cestě, bez skrupulí, s vědomím, že mi Bůh odpouští stále znovu. Ale také bez lhostejnosti, která by už nechtěla bojovat o svatost a polepšení. Tím že si nechávám odpustit, učím se také odpouštět druhým. Uznáním vlastní ubohosti, se stávám tolerantnějším a chápavějším také vůči slabostem bližního.

4. Uchovávejte si také vnímavost pro lidovou zbožnost, která je v různých kulturách odlišná, ale vždycky velmi podobná, protože srdce člověka je v posledku stejné. Lidová zbožnost zajisté tíhne k iracionalitě, někdy také k vnějškovosti. Avšak odstranit ji, by bylo zcela pomýlené. Jejím prostřednictvím vstoupila víra do srdce lidí a stala se součástí jejich citů, jejich zvyků a jejich obecného cítění a života. Lidová zbožnost je proto velkým pokladem církve. Takto se víra stala tělem a krví. Lidová zbožnost musí být neustále očišťována, zaměřována k jádru. Zaslouží si však naši lásku a z nás samotných plně vytváří ?Boží lid?.

5. Čas v semináři je také a především časem studií. Křesťanská víra má racionální a intelektuální dimenzi, která je podstatná. Bez ní by víra nebyla sama sebou. Pavel mluví o ?nauce?, do níž jsme byli uvedeni křtem (Řím 6,17). Všichni znáte slova svatého Petra, která byla středověkými teology chápána jako oprávnění pro pěstování racionální a vědecky zpracované teologie: ?Buďte stále připraveni obhájit se před každým, kdo se vás ptá po důvodech (logos) vaší naděje.? (1 Petr 3,15). Osvojte si schopnost podávat takové odpovědi. Je to jeden z hlavních úkolů během let v semináři. Mohu vás jen naléhavě prosit: studujte usilovně! Využijte let studií! Nebudete toho litovat. Ano, často se předměty studií zdají velmi vzdálené praktickému křesťanskému životu a pastorační službě. Přesto je však naprosto pomýlené klást vždycky hned pragmatickou otázku: Bude mi to v budoucnu k něčemu? Bude to prakticky, pastoračně užitečné? Nejde totiž jenom o to naučit se věci evidentně užitečné, ale poznat a porozumět vnitřní struktuře víry v jejím celku, aby se tak stala odpovědí na otázky, které lidé kladou a které se navenek z generace na generaci mění, ale přesto jsou v jádru stejné. Proto je důležité přesáhnout dobově proměnlivé otázky a chápat je v jejich pravém a vlastním smyslu a tak chápat také odpovědi jakožto pravé odpovědi. Je důležité znát do hloubi celé Písmo svaté v jeho celistvosti Starého i Nového zákona; formaci textů, jejich literární zvláštnosti a postupný zrod kánonu posvátných knih, vnitřní dynamickou jednotu, která se nenachází na povrchu, ale která jedině dává jednotlivým textům plný význam. Je důležité znát církevní Otce i velké koncily, které církev vstřebala, věřit podstatným tvrzením Písma a reflektovat je. Mohl bych tímto způsobem pokračovat: to co nazýváme dogmatika je porozumění jednotlivým obsahům víry v jejich jednotě, ba dokonce v jejich nezazší jednoduchosti: každá jednotlivá zvláštnost je nakonec pouhým vysvětlením víry v jediného Boha, který se zjevil a zjevuje se nám. O tom, že je důležité znát podstatné otázky morální teologie a sociálního učení církve, nemám potřebu přímo mluvit. Jak důležitá je dnes ekumenická teologie a poznání různých křesťanských společenství je zřejmé. Stejně tak je nezbytné základně se zorientovat ve velkých náboženstvích a v neposlední řadě ve filosofii. Porozumět lidskému hledání a tázání, na něž víra dává odpověď. Učte se však také chápat a ? odvážím se říci ? mít rádi kanonické právo v jeho vnitřní nezbytnosti a formách jeho praktického užití. Společnost bez práva by byla společností zbavenou práv. Právo je podmínkou lásky. Nechci nyní pokračovat ve výčtu, ale ještě jednou řeknu: mějte rádi studium teologie a věnujte mu vnímavou pozornost, aby byla teologie ukotvena v živém společenství církve, jejíž autorita není protilehlým pólem vůči teologické vědě, ale jejím předpokladem. Bez církve, která věří, teologie přestává být sama sebou a stává se sbírkou rozmanitých disciplin, které nemají vnitřní jednotu.

6. Léta semináře mají být také časem lidského zrání. Pro kněze, který má doprovázet druhé na jejich životní cestě až na práh smrti, je důležité, aby se sám vyznačoval správnou rovnováhou mezi srdcem a intelektem, rozumem a city, tělem a duší a aby byl lidsky ?integrovaný?. Křesťanská tradice proto vždycky spojovala ?teologální ctnosti? s těmi ?kardinálními?, plynoucími z lidské zkušenosti a filosofie, a vůbec se zdravou etickou tradicí lidstva. Pavel to říká Filipanům velmi jasně: ?Bratři, mějte zájem o všechno, co je pravdivé, co je čestné, co je spravedlivé, co je nevinné, co je milé, co slouží dobré pověsti, a o každou zdatnost nebo (činnost, která si zasluhuje) chvály.? (4,8). Součástí tohoto kontextu je také integrace sexuality do celku osobnosti. Sexualita je darem Stvořitele, ale také poslání, které se týká rozvoje vlastního lidského bytí. Není-li sexualita integrována v lidské osobě, stane se banalitou a destruktivní silou. Vidíme to dnes v naší společnosti na mnoha příkladech. Nedávno jsme museli s obrovským politováním konstatovat, že někteří kněží znetvořili svou službu sexuálním zneužíváním dětí a mladistvých. Místo toho, aby doprovázeli osoby ke zralému lidství a byli v tom příkladem, způsobili svými delikty spoušť, která nám působí hlubokou bolest a lítost. V důsledku toho může u mnoha lidí, možná i mezi vámi, vyvstat otázka, zda je vůbec dobré být knězem a zda je cesta celibátu pro lidský život smysluplná. Delikt, jenž je jednoznačně odsouzeníhodný, však nemůže učinit nevěrohodným kněžské poslání, jež je nadále velké a ryzí. Díky Bohu, všichni známe věrohodné kněze, kteří jsou utvářeni svou vírou a kteří svým stavem a celibátním životem dosvědčují, že je možné dosáhnout autentického, ryzího a zralého lidství. To co se stalo, nás však musí činit bdělejšími a pozornějšími právě proto, abychom na cestě ke kněžství sami sebe před Bohem důkladně zkoumali a pochopili, zda je to pro mne Jeho vůle. Je úkolem otců zpovědníků a vašich představených, aby vás při tomto rozlišování provázeli a pomáhali vám. Podstatným prvkem vaší cesty je pěstovat základní lidské ctnosti s pohledem obráceným k Bohu zjevenému v Kristu a nechat se od Něho stále znovu očišťovat.

7. Počátky kněžského povoláni jsou dnes mnohem rozmanitější a odlišnější než v minulých letech. Rozhodnutí pro kněžství se dnes často rodí ve zkušenostech nějaké již nastoupené světské profese. Často vyrůstá ve společenství, zejména ve hnutích, které usnadňují komunitní setkání s Kristem a jeho církví, duchovní zkušenost a radost ve službě víry. Rozhodnutí zraje také ve zcela osobních setkáních s velikostí i ubohostí lidské bytosti. Kandidáti kněžství proto často žijí v naprosto odlišných duchovních kontinentech. Může být obtížné rozpoznat společné prvky budoucího mandátu a jeho duchovní cesty. Právě proto je důležitý seminář jakožto putující společenství, které přesahuje různé formy spirituality. Hnutí jsou skvělou věcí. Víte, jak si jich vážím, a že je mám rád jako dar Ducha svatého církvi. Musejí však být hodnocena podle toho, jak jsou otevřena na obecnou katolickou realitu a k jedinému a obecnému životu Kristovy církve, která je ve vší svojí rozmanitosti vždycky jenom jedna. Seminář je obdobím, kdy se učíte jeden spolu s druhým a jeden od druhého. Během někdy snad i obtížného soužití se musíte učit velkodušnosti a toleranci nejenom ve vzájemné snášenlivosti, ale také ve vzájemném obohacování, aby každý mohl svoje osobité nadání dávat k dispozici celku, neboť všichni slouží téže církvi, témuž Pánu. Tato škola snášenlivosti, ba dokonce přijetí a porozumění v jednotě Kristova těla je součástí důležitých prvků seminárních let.

Drazí seminaristé! Těmito řádky jsem vás chtěl ukázat, jak právě na vás myslím v těchto obtížných letech a jsem vám nablízku v modlitbě. A modlete se také vy za mně, abych mohl svou službu konat dobře, dokud si Pán bude přát. Svěřuji vaši cestu příprav ke kněžství mateřské ochraně Nejsvětější Panny Marie, jejíž dům byl školou dobra a milosti. Všem vám žehnej všemohoucí Bůh Otec i Syn i Duch svatý.

Ve Vatikánu na svátek sv. Lukáše, 18. října 2010
Váš v Pánu
Benedikt XVI.

Přeložil Milan Glaser

Další články z podrubriky Encykliky, exhortace