?Kam čert nemůže, nastrčí bábu.? To si musel nejspíš pomyslet onen diskutabilní soudce z nedělního evangelia (Lk 18,1-8), když k němu už kdoví pokolikáté přišla vdova s prosbou, aby jí zjednal právo. Text to neříká, ale mezi řádky čtu, že nebyla zrovna mladá, zdravá a bohatá. Soudce by pak reagoval asi jinak. On ale nevidí žádný důvod jí vyjít vstříc. Jenomže ona ho otravuje tak dlouho, až si ten pán zcela realisticky řekne: ?Boha se nebojím, lidí si nevážím, ale vyhovím jí, ať se jí zbavím!?
Je to sice jen podobenství, ale klidně by to mohla být skutečnost. Dotěrné osoby často dosáhnou svého. Udivuje nás, že právě takové nám Ježíš dává za příklad k následování? Evangelista Lukáš už nás na to psychologicky připravil celou sérií podobných podobenství ? stačí uvést ?nepoctivého správce?. Takže už tolik ani nepřekvapí, že Ježíš sám sebe srovnává s nespravedlivým soudcem.
A přeci je to podobenství dost silné kafe.To, že nám ho Pán předkládá, musí mít ovšem své důvody. A abychom moc nemudrovali, prozrazuje nám Lukáš hned zkraje, že ho Ježíš vyprávěl učedníkům proto, aby poukázal na nutnost neustálé modlitby. Názorností, s jakou to dělá, navazuje na téměř až humornou scénu z knihy Exodus (17,8-13): Izraeli se daří v bitvě s Amálekem jen potud, pokud Mojžíš na kopečku drží ruce vzhůru. Když mu paže ochabnou, přiběhnou Áron a Chúr a podpírají mu je až do západu slunce, dokud Jozue nezvítězí.
Chceme i my bitvu nebo soudní při vyhrát? Je to otázka na tělo, kterou vibrují všechna tři nedělní čtení. O jakou bitvu či při se ale jedná? Jestli nám vlastně v duchovním životě o nic nejde, protože jsme jako věřící v podstatě o.k. a s evangeliem nemáme potíže, maximálně tak potřebujeme pudrem překrýt nějakou pihu nebo jizvičku z mládí, těžko pochopíme, proč na nás jde Kristus Pán s takovým kalibrem, jako je to dnešní podobenství. A vyprávění o Mojžíši v Exodu se nám musí jevit jako pohádka pro dospělé se zbytečným masakrem poražených na závěr. Už vůbec nemluvě o svatém Pavlu, který nám bude připadat jako nervák, když Timotea (3,14-4,2) ?zapřísahá před Bohem a před Kristem, který přijde soudit živé i mrtvé?, aby ?hlásal Slovo vhod i nevhod?, aby ?usvědčoval, zakazoval, povzbuzoval?. Nebylo by potřeba tak trochu učesat řeč Bible? Obrazy z válečných tažení, nátlakové akce a mravokárci nejsou zrovna v souladu s politickou korektností, která se dnes požaduje.
Vdova v Ježíšově podobenství politicky korektní určitě nebyla. Před výpravou za soudcem se jistě nepudrovala, ani si nešla dělat trvalou a určitě na sebe nelila voňavku. Té ženské šlo o holou existenci, ne o to dělat ?dojem?. Na svůj půvab už spoléhat nemohla, tak jde na to otravností. Izraeli šlo v boji s Amálekem taky o všechno, totiž o přežití, jak to ve válkách obyčejně bývá. Nu a Pavel nebyl taky zrovna na rekreaci, ale za mřížemi. Ví, že brzy zaplatí evangelium životem, a tak chce Timotea v závěti přesvědčit, že to všechno stálo za to, a přimět ho, aby udělal všechno pro to, aby se jako ?Boží člověk (i on) zdokonalil a důkladně vyzbrojil pro každé dobré dílo?.
V Písmu svatém je mnoho příkladů toho, jak se Bůh zcela zvláštním způsobem ujímá těch, kteří mají svízel, kteří jsou na dně, nevědí kudy kam a nemají než Jeho. V existenciální nouzi člověk hledá celou svou bytostí Boží Tvář, čeká na jeho slovo. Z duše se mu se dere modlitba, o které ani nevěděl, že je jí schopen. Touží mluvit s Bohem, lamentuje, prosí, vyčítá. Evangelium nám ale ukazuje, že stejně tak Bůh touží mluvit s člověkem. A to tak horoucně, že si nepřeje nic víc, než být všech těch proseb, žalob i výčitek cíleným adresátem. A aby nám odpomohl od naší nesmělosti, nechává to dost často dojít tak daleko, že už opravdu nemáme než Jeho...
Mlčí-li, pak jen proto, abychom my s Ním začali mluvit. On ale vlastně nemlčí. V Ježíši Kristu nám poslal své věčné Slovo, které neustále zní Písmem svatým, dějinami spásy i naším osobním životem. Zní v každém okamžiku, oslovuje nás a čeká na naši odpověď. Chce, abychom zakusili, ?že ne samým chlebem živ je člověk?, ale hlavně ?každým slovem, které vychází z Božích úst? (srv. Mt 4,4). Pokud jej člověk zaregistruje a na ně odpoví, sílí a dorůstá do plné zralosti Krista. Neboť Boží Syn je v neustálém rozhovoru s Bohem Otcem v Duchu svatém. Aby i nám jako jediný Prostředník otevřel cestu do tajemství tohoto dialogu, podstoupil drama výkupné oběti. Celé evangelium je jedno jediné pozvání: osmělit se a obrátit se skrze Syna, v Duchu svatém na Boha Otce, třeba i tak dotěrně, jako vdova v podobenství. My ale chceme raději žít z vlastních zdrojů, být nezávislí a nikoho nepotřebovat.
V tom spočívá drama duchovního života. Vnitřní chudoba jako neustálá závislost na Bohu se tu utkává s touhou po bohatství jako autonomii. Pro svatého Ignáce z Loyoly, který tuto vnitřní rozpolcenost zažil, neexistuje v tomto boji příměří. Každý vnější klid je podezřelý. Jediný skutečný mír je vnitřní jistota, že Pán je blízko. Válečné scény Starého zákona církev už od dob Otců vykládá jako obraz duchovního boje, kde ne vlastní síla, ale spoléhání na Boha zaručuje vítězství. I pro svatého Pavla je život apoštola neustálý zápas. A i onu vdovu z podobenství nám Kristus představuje jako bojovnici se skvělou taktikou.
Zbraň je ve všech případech identická ? modlitba. Proto ji už církevní otcové přirovnávali k meči v rukou vojáka. Modlitba není magické zaklínadlo, ale výraz osobního vztahu s Bohem. V míře, v jaké se ten prohlubuje, sílí i modlitba. O pateru Piovi z Pietrelciny byli lidé přesvědčeni, že žije v tak úzkém spojení s Kristem, že jeho modlitba má zvláštní sílu. Množství zázraků, které jim už za života vyprosil, to potvrzuje. Vztah člověka k Bohu se v Kristu může stát tak důvěrný, že zakusí modlitbu jako moc lásky, která si může splnění svých přání na Bohu přímo ?vydupat?. Mlaďoučká Terezie od Dítěte Ježíše nám prozradila, že u ní nebylo přání, které by jí Ježíš mohl odepřít. To už nás ale musí jímat závratě: už ne člověk tu činí vůli Boží, ale Bůh, skrze Krista, vůli člověka!
Přitom je to tak prosté. Pán plnil každé přání svaté karmelitky právě proto, že s Ním žila v hluboké jednotě lásky, a tak její přání a touhy splývaly s touhami Jejího Milovaného, Pána a Vládce. Dal-li Bůh takovou moc Terezičce, učitelce církve, chce ji jistě dát i nám. Věříme Mu to?
odeslat článek
vytisknout článek
