Drazí bratři a sestry,
Kněžský rok se chýlí ke konci. Proto jsem v posledních katechezích začal mluvit o podstatných úkolech kněze, tj. učit, posvěcovat a vést. Věnoval jsem se již ve dvou katechezích poslání posvěcovat, zejména svátostmi, a poslání vyučovat. Dnes tedy zbývá promluvit o poslání kněze vést, řídit autoritou Krista, nikoli svou vlastní, díl Božího lidu, který mu byl svěřen.
Jak pochopit v současné kultuře tuto dimenzi, která v sobě zahrnuje pojem autority a má původ v samotném Pánovu pověření pást Jeho stádce? Čím je vlastně pro nás křesťany autorita? Kulturní, politické a historické zkušenosti nedávné minulosti, zejména diktatur ve východní a západní Evropě 20. století, učinily současného člověka podezřívavým vůči tomuto pojmu. Podezření, které se nezřídka vyjadřuje v požadavku nutnosti opustit jakoukoli autoritu, která nepřichází výlučně od lidí, a která by jim naopak měla být podřízena a jimi kontrolována. Právě pohled na režimy, které v minulém století rozsévali teror a smrt, mocně připomíná, že autorita, jež je vykonávána bez vztahu k Transcendentnu a přehlíží nejvyšší Autoritu, kterou je Bůh, se v každé oblasti nevyhnutelně obrací proti člověku. Je proto důležité uznat, že lidská autorita není nikdy cílem, ale vždycky a jedině prostředkem a že cílem je v každé době nezbytně a vždy lidská osoba, která je stvořena Bohem se sobě vlastní důstojností a je povolána vztahovat se ke svému Stvořiteli během života pozemského i v životě věčném; je to autorita vykonávaná v odpovědnosti před Bohem, Stvořitelem. Takto pojatá autorita, jejímž jediným cílem je sloužit pravému dobru lidí a být transparentností jediného Svrchovaného Dobra, kterým je Bůh, nejenom že není lidem cizí, ale je naopak cennou pomocí na cestě k plné realizaci v Kristu směrem ke spáse.
Církev je povolána a zapojena do vykonávání tohoto typu autority, která je službou, a plní ji nikoli jménem svým, nýbrž jménem Ježíše Krista, který obdržel od Otce veškerou moc na nebi i na zemi (srov. Mt 28,18). Prostřednictvím pastýřů církve totiž Kristus pase svoje stádce: On je vede, chrání a napravuje, protože je hluboce miluje. Pán Ježíš, Nejvyšší pastýř našich duší však chtěl, aby se sbor apoštolů, dnes biskupů, ve společenství s Petrovým nástupcem, a kněžími, jejich necennějšími spolupracovníky, podíleli na tomto poslání pečovat o Boží lid, být vychovateli ve víře, orientovat, oživovat a podporovat křesťanské společenství nebo ? jak praví koncil ? ?starat se buď přímo nebo prostřednictvím jiných o vedení jednotlivých věřících v Duchu svatém k rozvíjení vlastního povolání podle evangelia, k upřímné a činorodé lásce a ke svobodě, k níž nás osvobodil Kristus? (Presbyterorum ordinis, 6). Každý pastýř je tudíž prostředníkem, skrze něhož miluje lidi samotný Kristus. Prostřednictvím naší služby ? drazí kněží ? skrze nás Pán dosahuje k duším, učí je, střeží a vede. Svatý Augustin ve svém Komentáři k evangeliu svatého Jana říká: ?Pást Pánovo stádce je tedy závazek lásky? (123,5); toto je nejvyšší norma jednání Božích služebníků, bezpodmínečná láska jako ta, kterou miluje Dobrý Pastýř: plná radosti, otevřená všem, pozorná k bližním starostlivá vůči vzdáleným (srov. sv. Augustin, Sermo 340,1; Sermo 46,15), jemnocitná vůči slabým, maličkým, jednoduchým, hříšníkům, aby manifestovala nekonečné Boží milosrdenství slovy ubezpečujícími o naději (srov. Id., List 95,1).
Třebaže se tento pastorační úkol zakládá na svátosti, není jeho účinnost nezávislá na osobním životě kněze. Být Pastýřem podle Božího srdce (srov. Jer 3,15), vyžaduje hluboké zakořenění v živém přátelství s Kristem nejenom inteligencí, ale také svobodou a vůlí, zřetelné vědomí identity obdržené svátostným svěcením, bezpodmínečnou ochotu vést svěřené stádce tam, kam chce Pán a nikoli směrem, který se zdánlivě jeví přesvědčivějším nebo snadnějším. To vyžaduje především ustavičnou a postupující ochotu nechat Krista samotného, aby vedl kněžský život presbyterů. Nikdo totiž není reálně schopen pást Kristovo stádce, pokud nežije hlubokou a reálnou poslušnost vůči Kristu a církvi. Poddajnost lidu ke kněžím závisí na poddajnosti kněží vůči Kristu a proto je základem pastorační služby vždycky osobní a ustavičné setkávání s Pánem, Jeho hluboké poznání a přizpůsobování vlastní vůle Kristově vůli.
V posledních desetiletích se přívlastek ?pastorační? často používal téměř v protikladu k pojmu ?hierarchický?, stejně tak jako byl ve stejném protikladu interpretován také pojem ?společenství?. Možná, že toto je bod, kde může prospět krátká poznámka o slovu ?hierarchický?, které tradičně označuje strukturu svátostné autority v církvi, jež je zřízena ve třech stupních svátosti svěcení: biskupství, kněžství a jáhenství. Ve veřejném mínění se má za to, že skutečnost ?hierarchie? je prvek podřízenosti a právní aspekt. Proto mnozí chápou pojem ?hierarchie? jako protiklad flexibility a vitality pastoračního cítění a také jako opak evangelní pokory. Takové pojetí hierarchie je však nesprávné a historicky je také způsobeno zneužíváním autority a kariérismem. Jde však o zneužití a neodvozuje se tedy ze samotné reálné existence ?hierarchie?. Je obvyklým míněním, že ?hierarchie? byla vždy něčím, co se pojilo k nadvládě a nekoresponduje tedy s pravým smyslem církve, s jednotou v lásce Kristově. Ale jak jsem řekl, je to pomýlená interpretace, která má historický původ ve zneužitích a neodpovídá pravému významu toho, co je to hierarchie. Začněme slovem samotným. Obecně se říkává, že slovo hierarchie znamená ?posvátná vláda?, ale opravdový význam je jiný, znamená ?posvátný původ?. Tato autorita tedy nevychází od samotného člověka, ale má původ v posvátnosti, ve svátosti; podrobuje tedy povolanou osobu mystériu Krista; činí z jednotlivce Kristova služebníka, který jedině jakožto Kristův služebník může řídit a vést skrze Krista a s Kristem. Kdo tedy vstupuje do posvátného řádu svěcení, ?hierarchie?, není autokratem, nýbrž vstupuje do nového svazku poslušnosti ke Kristu. Je s Ním spojen ve společenství s ostatními členy svátostného řádu kněžství. A také papež ? opěrný bod všech ostatních pastýřů a společenství církve ? nemůže dělat to, co chce; naopak, papež je strážcem poslušnosti ke Kristu, k jeho slovu, shrnutému v regula fidei, v Krédu církve, a musí jít předcházet v poslušnosti ke Kristu a k Jeho církvi. Hierarchie v sobě tudíž zahrnuje trojí svazek: nejprve ten ke Kristu v řádu, který dal Pán své církvi; potom svazek s ostatními pastýři v jediném společenství církve; a nakonec svazek s věřícími, kteří jsou v řádu církve svěřeni dotyčnému jednotlivci.
Rozumí se tedy, že společenství a hierarchie si vzájemně neprotiřečí, nýbrž vzájemně se podmiňují. Tvoří jeden celek (hierarchické společenství). Pastýř je proto pastýřem, když vede a střeží stádce, a někdy i zabraňuje jeho rozptýlení. Poslání kněží vést není srozumitelné mimo rámec jeho výslovného a zřetelně nadpřirozeného pojetí. Za podpory opravdové lásky je však pro spásu každého věřícího obzvláště cenné a nezbytné i v naší době. Je-li cílem šířit Kristovu zvěst a dovést lidi ke spásnému setkání s Ním, aby měli život, pak má poslání vést podobu služby, jež je žita v naprostém darování pro budování stádce v pravdě a svatosti, často proti proudu, a přitom je třeba mít na paměti, že kdo chce být největší, musí se stát nejmenším, a ten kdo řídí a vládne, zase tím, kdo slouží (srov. Lumen gentium, 27).
Kde může dnes kněz načerpat sílu k takovémuto plnění vlastní služby v plné věrnosti Kristu a církvi a s naprostou oddaností stádci? Odpověď je jediná: v Kristu Pánu. Ježíšův způsob vlády není nadvláda, nýbrž pokorná a laskavá služba mytí nohou, a Kristova královská hodnost není pozemský triumf, nýbrž vrcholí na dřevu kříže, jenž je pro svět soudem a opěrným bodem výkonu autority, která je opravdovým výrazem pastorační lásky. Svatí a mezi nimi svatý Jan Maria Vianney plnili s láskou a oddaností úkol pečovat o jim svěřený díl Božího lidu, projevovali se také jako silní a rozhodní muži s jediným cílem, totiž prosazovat pravé dobro duší. Tak byli schopni osobně zaplatit i mučednictvím za věrnost pravdě a spravedlnosti evangelia.
Drazí kněží, ?paste Boží stádce vám svěřené a vykonávejte nad ním dohled, ne proto že musíte?, ale buďte svému stádci vzorem? (1 Petr 5,2). Nemějte proto strach vést ke Kristu každého ze svých bratří, které vám On svěřil, buďte si jisti, že každé slovo a každý postoj, sestupují-li z poslušnosti vůli Boží, přinesou plody; umějte v životě ocenit přednosti a uznat meze kultury, do níž jsme zasazeni, v pevné jistotě, že zvěstování evangelia je ta největší služba, kterou lze člověku poskytovat. Není totiž většího dobra v tomto pozemském životě než přivádět lidi k Bohu, probouzet víru, pozvedat člověka z netečnosti a zoufalství, dávat naději, že Bůh je blízko a řídí individuální i světové dějiny. To je v posledku ten nejhlubší a poslední smysl poslání řídit, které nám svěřil Pán. Jde o formování Krista ve věřících, skrze onen proces posvěcení, kterým je konverze kritérií, hodnotové škály a postojů, aby Kristus mohl žít v každém věřícím. Svatý Pavel svou pastorační činnost shrnuje takto: ?moje děti, znovu vás bolestně rodím, dokud nenabudete podoby Kristovy? (Gal 4,19).
Drazí bratři a sestry, chtěl bych vás pozvat k modlitbě za sebe, Petrova nástupce, který má specifické poslání řídit Kristovu církev, jakož i za všechny vaše biskupy a kněze. Modlete se, abychom dovedli pečovat o všechny ovce, i ty ztracené, o stádce, jež nám je svěřeno. Vás, drazí kněží, srdečně zvu k závěrečnému slavení Kněžského roku 9., 10. a 11. června tady v Římě. Budeme meditovat o obrácení a poslání, o daru Ducha svatého a o vztahu k Nejsvětější Matce Marii, a obnovíme také za podpory celého Božího lidu svoje kněžské sliby.
Přeložil Milan Glaser
Další články z podrubriky Generální audience