Ctihodní bratři,
Vážení pánové a dámy,
Drazí bratři a sestry,
Sešli jste se u oltáře Pánova, abyste slavením eucharistické oběti, v níž se aktualizuje velikonoční mystérium, vyprovodili na poslední cestu drahého kardinála Luigiho Poggiho, kterého Pán povolal k sobě. Každého z vás zdravím a děkuji zvláště kardinálovi Sodanovi, děkanovi kardinálského sboru, který předsedal zádušní mši svaté.
Evangelium, které jsme slyšeli, nám pomáhá intenzivněji žít smutnou chvíli vytržení našeho zesnulého bratra z pozemského života. Bolest ze ztráty jeho osoby je tišena nadějí ve vzkříšení, založené na Ježíšově slovu: ?Neboť to je vůle mého Otce: aby každý, kdo vidí Syna a věří v něho, měl život věčný. A já ho vzkřísím poslední den? (Jan 6,40). Pro člověka, který nemá víru, tváří v tvář tajemstvím smrti vypadá všechno jako nenapravitelně ztracené. Avšak Kristovo slovo osvěcuje cestu života a dává hodnotu každé její etapě. Ježíš Kristus je Pánem života a přišel, aby v poslední den vzkřísil všechny, které mu svěřil Otec (srov. Jan 6,39). To je také poselství, které Petr mocně hlásá v den Letnic (srov. Sk 2,14.22-28)). Ukazuje, že Ježíš nemohl být ušetřen smrti. Na kříži Kristus dosáhnul vítězství, které se projevilo přemožením smrti, tedy jeho zmrtvýchvstáním.
V tomto horizontu víry se odvíjel celý život našeho zesnulého bratra, který se zasvětil Bohu a službě bratřím a stal se tak svědkem oné odvážné víry, která dovede důvěřovat Bohu. Můžeme říci, že celé kněžské poslání kardinála Lugi Poggiho bylo věnováno přímo službě Svatému stolci. Narodil se v Piacenze 25. listopadu 1917, po studiích v koleji Alberoni a kněžském svěcení, obdrženém 28. července 1940, pokračoval ve studiích v Římě, dosáhnul doktorátu ?in utroque iure? a působil v několika římských farnostech. Vstoupil do Papežské církevní akademie a roku 1945 začal svou práci v tehdejším prvním oddělení státního sekretariátu. Byla to nesnadná doba, v níž se ve službě církvi nikterak nešetřil. Roku 1963 byl pověřen u vlády Tuniské republiky vyjednat ?modus vivendi? mezi Svatým stolcem a vládou této země, pokud jde o právní statut katolické církve v Tunisku. V dubnu 1965 byl jmenován apoštolským delegátem pro centrální Afriku v hodnosti arcibiskupa a jurisdikcí pro Kamerun, Čad, Kongo-Brazzaville, Gabun a Středoafrickou republiku. V květnu 1969 byl jmenován apoštolským nunciem v Peru, kde setrval až do roku 1973, kdy byl povolán do Říma a pověřen jako apoštolský nuncius zvláštními úkoly, zejména ve vztazích s Polskem, Maďarskem, Československem, Rumunskem a Bulharskem s cílem zlepšit situaci katolické církve v těchto zemích.
V červenci 1974 byly navázány diplomatické vztahy mezi Svatým stolcem a vládou Polska a mons. Poggi byl jmenován hlavou delegatury Svatého stolce pro stálé pracovní kontakty s polskou vládou. V té době konal četné cesty do Polska, setkával se s mnoha politickými i církevními osobnostmi a ve škole svého nadřízeného kard. Agostina Casaroliho se stal protagonistou vatikánské ostpolitik v zemích komunistického bloku. 19. dubna 1986 byl jmenován apoštolským nunciem v Itálii. Právě v té době byla tato nunciatura pověřena studiem procedur týkajících jmenování biskupů v zemi. V tomto období, stále jako papežský vyslanec, řídil delikátní fázi reorganizace italských diecézí. 26. listopadu 1994 byl jmenován kardinálem a ctihodný Jan Pavel II. jej jmenoval archivářem a bibliotekářem Svaté církve římské, kterýžto úřad zastával do března 1998.
Drazí bratři, před chvíli byla čtena slova apoštola Pavla: ?Jestliže jsme však s Kristem umřeli, jsme přesvědčeni, že spolu s ním také budeme žít? (Řím 6,8). Tento úryvek listu Římanům tvoří jeden ze základních textů liturgického lekcionáře. Je totiž každoročně čten během Velikonoční vigilie. Zamysleme se nad těmito inspirujícími slovy svatého Pavla před posledním pohnutým rozloučením s naším drahým kardinálem Luigi Poggim. Kolikrát jej on sám četl, meditoval a komentoval! To co apoštol Pavel napsal o mystickém sjednocení pokřtěného s Kristem ukřižovaným a vzkříšeným, nyní žije v nadzemské realitě, osvobozen od podmínek, které uložil lidské přirozenosti hřích. ?Neboť kdo umřel ? tvrdí svatý Pavel ve zmíněném úryvku ? je osvobozen od hříchu? (Řím 6,7). Svátostné, ale reálné sjednocení s velikonočním mystériem Krista, otevírá pokřtěnému perspektivu účasti na jeho slávě. A to má důsledek už v životě pozemském, protože máme-li mocí křtu podíl na Kristově vzkříšení, pak již nyní ?musíme žít novým životem? (Řím 6,4). Zbožná smrt bratra v Kristu, poznamenaného navíc kněžskou pečetí, je vždycky důvodem niterného a vděčného úžasu nad plánem božského otcovství, které nás osvobozuje od moci temnot a přenáší do království jeho milovaného syna (srov. Kol 1,13).
Vyprošujme našemu bratrovu mateřskou přímluvu blahoslavené Panny Marie, Královny apoštolů a Matky církve, a svěřme jeho vyvolenou duši Otci života, aby jej uvedl na místo, které připravil svým přátelům, věrným služebníkům evangelia a církve. Amen.
Přeložil Milan Glaser
Další články z podrubriky Promluvy
odeslat článek
vytisknout článek
