V apokryfním evangeliu sv. Tomáše čteme tento text: ?Ježíš řekl: Může-li kdo existovat silou ducha, je to velký div. Ale může-li duch existovat prostřednictvím těla, je to div divů. Je to proto div divů, že tak velké bohatství se mohlo usídlit v tak chudém příbytku.?
Můžeme ten text považovat za opravdu křesťanský? Abychom si otázku přehledně podali, rozdělme si tři různé postoje: starý dualismus, moderní dualismus a křesťanství. To je ovšem potřeba vysvětlit. Starý dualismus vychází z předpokladu, že má člověk v sobě dvě protichůdné síly, dva sklony: duch ho vede k dobrému, tělo ho svádí ke zlému. Musíme tedy stále bojovat na straně ducha proti tělu. Kdy a kde se s tím tvrzením poprvé setkáváme? Zdá se, že to bylo ve staré Indii, např. v životopisu Buddhy. Ale přešlo toto rozdělení i do řecké filosofie a i do Bible.
I my dnes používáme těch dvou slov celkem tak jako staří řečtí filosofové, nepotřebujeme je tedy blíže vysvětlovat. Tělo zažívá, dýchá atd., duše myslí, rozhoduje se, cítí. Tělesné funkce máme podobné se zvířaty, duševní činnost je typicky lidská. Platónští filosofové dokonce přeháněli v ocenění. Člověk je podle nich jenom duše, která upadla do těla jako do vězení, chce se už zde na zemi pomalu osvobozovat. Převládli však jiní umírněnější. Ti uznávají, že tělo patří k naší osobě, ale duše je musí ovládat dokonale, aby bylo poslušné. Úplně na opačném pólu stojí moderní materialisté, s jejichž teoriemi jsme měli dost a dost zkušeností. Pro ty je duševní život jenom jakousi nadstavbou hmotných podmínek. Dal se tomu titul: vědecký světový názor. Člověk je to, co jí, řekl německý materialista (
ist was er isst). A psychologové, kteří jsou jim blízcí, chtějí vysvětlit i náboženství jako jakousi sublimaci sexu.
Jak se do toho zařadí myšlení biblické? I hebrejština rozlišuje výrazy pro vyjádření duše, těla, mysli, ale nediskutují autoři tuze o tom, která z těch schopností je důležitější, jako spíš o tom, skrze kterou z nich Bůh vstupuje do našeho života. Jen on zná naše srdce, vnitřní hodnotu člověka. Aby k srdci mluvil, užívá Bůh tělesných prostředků: zjevuje se ve formě tělesné, poskytuje lidem tělesná dobrodiní, ale touto cestou je vychovává, aby se naučili ponenáhlu od tělesného přejít k duchovnímu. Tato Boží pedagogie vrcholí na počátku Nového zákona, když Boží Slovo se stalo tělem a přebývalo mezi námi a viděli lidé jeho slávu jako Syna nebeského Otce (Jan 1,1). Neviditelný Bůh, před kterým si v mystickém vidění na Sinaji i Mojžíš musel zastřít tvář, se stal viditelným v těle a mluvil lidskou řečí. Podle Origena je to něco podobného, jako když dospělý člověk mluví s malým dítětem a proto užívá dětských slov a gest.
Jaký z toho plyne důsledek pro křesťany? Jsme si vědomi, že naše společnost převzala řeckou kulturu a doplnila ji Biblí. Jako samozřejmé tedy přijímáme, že je činnost duše daleko vyšší než činnost tělesná. Od mládí vychováváme děti, aby se naučily ovládat ve všem tělesném. Vychvalujeme ty, kteří mají tak silnou vůli, že přemohou i zdánlivě nepřemožitelné slabosti tělesné a dokonce i nemoci. Slabost vůle se vysvětluje jako trest Boží. Duše neposlechla Boha a za trest pak tělo neposlechne duši. Je to dobrá nauka, ale musí zůstat ve správné míře. Už na počátku křesťanství se upřílišnění projevilo jako hereze gnosticismu. Učení čtenáři textů Písma pohrdali prostými věřícími, kteří pracovali a modlili se. Zdáli se jim tuze tělesnými. Mohou se spasit, ale nemohou dosáhnout dokonalosti. Proti nim napsal důležitou knihu sv. Irenej z Lyonu. Jeho základní myšlenka je tato: pravá křesťanská dokonalost není v duchaplných spekulacích o víře, ani v literární znalosti textů Písma, ale v lásce. Obyčejní věřící, kteří prostě pracují a modlí se, otevřeli svá srdce Duchu svatému daleko lépe než ti, co se chlubí svými spekulacemi o Božích tajemstvích.
Tento problém byl v církvi vždycky aktuální. Ve čtvrtém století se rozšířili upřílišnění charismatici, kteří se chtěli na svých schůzkách modlit tak nadšeně, že tam přítomnost Ducha prožívali duševně. Když vstupovali do klášterních skupin chtěli se tam jenom citově modlit. Pohrdali tedy lidmi ve světě, kteří chodí do kostela, aby tam přistupovali bez nadšení ke svátostem a přes den musí pracovat, aby uživili sebe a své rodiny. I těch se tedy musela církev zastat. Sv. Benedikt razil heslo: Modli se a pracuj (Ora et labora). Psal svou reguli pro mnichy. Tím víc ale platí pro lidi, kteří žijí v rodině.
Ale i do rodin se v dnešní době rozšiřuje zase jakýsi druh docela falešného spiritualismu. Vypadá to vznešeně, když někteří ukazují, že je cílem manželství láska. Ale za tou vznešeností se skryje i hrubá bezohlednost jiného tvrzení: Když ta pěkná láska pomine, je třeba se rozvést a nefingovat lásku zájmem o společnou kuchyni. Literárně je tato otázka pěkně rozvedena ve spisku Tolstého s titulem Manželská láska. Spisovatel tu zřejmě mluví z vlastní zkušenosti. On sám byl teoreticky velký idealista, ale jednotu rodiny zachránila praktická žena svou trpělivostí.Ve spisku je pěkně vylíčeno, jak první zamilovanost den za dnem vyprchávala všedností a konkrétními nedorozuměními. Muž by nakonec z domu nejraději utekl. Ale nakonec trpělivá žena postaví mezi něho a sebe jejich dítě a podotkne: Hle, naše láska! Je to symbolické. Opravdová láska je plodná a ta zachrání smysl našeho života na zemi.
Pokusme se to vidět ve smyslu biblických dějin. Když byl stvořen první člověk Adam, byl pánem všeho stvoření, země sama mu poskytovala všecko, neměl tedy žádné kuchyňské potřeby. Nač tedy Bůh stvořil jemu po boku Evu? Aby všechno, co dostal, užíval s láskou, aby měl u sebe někoho, koho by miloval. Řekněme tedy, že byly ty rajské okamžiky zážitkem čisté lásky mezi mužem a ženou. A přece tu byla zkouška, ve které neobstáli. Vyhnanci z ráje si svůj návrat do ráje musejí vydobýt obděláváním země v trní a bodláčí. Opakuje se to v manželství i dnes. Na počátku se vidí ideály, pak přichází odsouzení k všednosti a často i k obhroublé tělesnosti. Ale vytrvalost s pomocí Boží je cestou k návratu: mezi mužem a ženou vznikne opravdové přátelství, které dá jistotu, že i tělo a země jsou schopny člověka dovést k duchovní dokonalosti, k návratu do ráje s pomocí Boží.