Drazí bratři a sestry,
Svatý Jan obsáhleji než ostatní tři evangelisté a způsobem sobě vlastním referuje ve svém evangeliu o Ježíšových promluvách na rozloučenou, které jsou jakousi závětí a syntézou podstatného jádra Jeho poselství. Na počátku těchto promluv je umývání nohou, kterým je Ježíšova vykupitelská služba lidstvu potřebujícímu očištění vyjádřena gestem pokory. Ježíšova slova nakonec přecházejí v modlitbu, v jeho Velekněžskou modlitbu, jejíž pozadí spatřují exegeté v rituálech židovského svátku
jom kipur. Smysl tohoto svátku a jeho rituálů ? očištění světa a jeho smíření s Bohem ? se naplňuje v úkonu Ježíšovy modlitby, modlitby, která předjímá Utrpení a zároveň jej proměňuje v modlitbu. Takto se ve Velekněžské modlitbě zcela zvláštním způsobem zviditelňuje také trvalé mystérium Zeleného čtvrtku: nové kněžství Ježíše Krista a jeho pokračování ve svěcení apoštolů, v zapojení učedníků do Pánova kněžství. Z tohoto nevyčerpatelného textu bych nyní rád vybral tři Ježíšova slova, která nás mohou uvést hlouběji do tajemství Zeleného čtvrtku.
Nejprve tato věta: ?Věčný život pak je to, že poznají tebe, jediného pravého Boha, a toho, kterého jsi poslal, Ježíše Krista.? (Jan 17,3). Každá lidská bytost chce žít. Touží po pravém životě, plném životě, který stojí za to a který je radostí. S touhou po životě se zároveň pojí odpor proti smrti, jež je přesto nevyhnutelná. Když Ježíš mluví o životě věčném, má na mysli autentický, opravdový život, který si zasluhuje, aby byl žit. Neoznačuje pouze život, který přichází po smrti. Má na mysli autentický způsob života, tedy život, který je plně životem, nepodléhá smrti a může skutečně začít již v tomto světě, ba dokonce má začít v tomto světě. Jedině naučíme-li se už nyní žít autenticky, osvojíme-li si onen život, který smrt nemůže odejmout, má příslib věčnosti smysl.
Avšak jak to uskutečnit? Co vlastně je doopravdy věčný život, kterému smrt nemůže uškodit? Ježíšovu odpověď jsme slyšeli: Věčný život je to, že poznají tebe ? Boha ? a toho, kterého jsi poslal, Ježíše Krista. K našemu údivu je nám řečeno, že život je poznání. Znamená to především, že život je vztah. Nikdo nemá život sám od sebe a jenom sám pro sebe. Máme jej od druhého, ve vztahu k druhému. Pokud je to vztah v pravdě a v lásce, darování a přijímání, pak dává životu plnost, činí ho krásným. Právě proto však zničení vztahu v důsledku smrti může být obzvláště bolestné a může uvést v pochybnost i život samotný. Pouze vztah k Tomu, který je sám Životem, může udržet i můj život nad vodami smrti a provést mne jimi. Již v řecké filosofii existovala idea, že člověk může nalézt věčný život, pokud přilne k tomu, co nezničitelné, k pravdě, jež je věčná. Pokud se jakoby naplní pravdou, aby podstatu věčnosti nesl v sobě. Avšak pouze je-li pravda Osobou, může mne provést temnotami smrti. My se držíme Boha, Ježíše Krista, Zmrtvýchvstalého. A jsme tak vedeni Tím, který je sám Životem. V tomto vztahu žijeme i tehdy, procházíme-li smrtí, protože nás neopouští Ten, který je Životem samotným.
Vraťme se však k Ježíšovým slovům: Věčný život je to, že poznají tebe a toho, kterého jsi poslal. Poznání Boha se stává životem věčným. Zde se slovem ?poznání?, samozřejmě, rozumí něco více než zevnější vědění, jako je například rozeznání smrti známé osobnosti od nějakého výmyslu. Poznat ve smyslu Písma svatého, znamená stát se vnitřně jedno s druhým. Poznat Boha, poznat Krista, vždy také znamená milovat Jej, být s ním v určitém smyslu jedno mocí poznání a lásky. Náš život se tudíž stává autentickým, pravým a tak také věčným, pokud známe Toho, který je zdrojem každého bytí a každého života. Tak se slovo Ježíš stává pro nás výzvou: stáváme se Ježíšovými přáteli, snažíme se jej stále lépe poznat! Žijeme v dialogu s Ním! Učíme se od Něho správnému životu, stáváme se jeho svědky! Tak se stáváme lidmi, kteří milují, a jednáme správně. Pak žijeme doopravdy.
Ježíš mluví ve Velekněžské modlitbě dvakrát o zjevení Božího jména. ?Zjevil jsem tvé jméno lidem, které jsi mi dal ze světa? (Jan 17,6). ?Dal jsem jim poznat tvé jméno a dám poznat, aby láska, kterou jsi mne miloval, byla v nich a abych i já byl v nich? (v. 26). Pán zde naráží na událost s hořícím keřem, z něhož Bůh na Mojžíšovu otázku, zjevil své jméno. Ježíš tedy chce říci, že dovrší to, co se začalo u hořícího keře; že v Něm se Bůh, jenž se dal poznat Mojžíšovi, zjevuje nyní plně. A že se tak uskutečňuje smíření. Láska, kterou Bůh miluje svého Syna v tajemství Trojice, nyní zapojuje lidi do tohoto božského koloběhu lásky. Co však přesněji znamená, že zjevení hořícího keře bude dovršeno, že dosáhne plně svého cíle? Na události pod horou Choreb není podstatné ono tajemné slovo, jméno, které Bůh sdělil Mojžíšovi na znak uznání. Sdělit jméno znamená navázat s druhým vztah. Zjevení božského jména tedy znamená, že Bůh, který je nekonečný a subsistuje v sobě samém, začíná navazovat vztah s lidmi; že On, takříkajíc vychází ze sebe sama a stává se jedním z nás, tím, který je přítomen mezi námi a pro nás. Proto Izrael ve jménu Božím nespatřoval pouze výraz obestřený tajemstvím, nýbrž fakt Božího bytí-s-námi. Chrám je podle Písma svatého místem, ve kterém přebývá jméno Boží. Bůh není uzavřen v nějakém pozemském prostoru; On zůstává nekonečně nad světem. V Chrámu je však přítomen jako Ten, který může být osloven, jako Ten, který chce být s námi. Toto bytí Boha se svým lidem se dovršuje Vtělením Syna. Ve Vtělení se reálně uskutečňuje to, co bylo započato u hořícího keře: Bůh může být osloven námi jako Člověk, je nám nablízku. On je jeden z nás, a přesto je Bohem věčným a nekonečným. Jeho láska takříkajíc vychází ze sebe samé a vstupuje do nás. Eucharistické tajemství, přítomnost Pána pod způsobami chleba a vína je maximální a nejvyšší kondenzace tohoto nového bytí Boha s námi. ?Vpravdě jsi Bůh skrytý, Bůh Izraele? modlil se prorok Izaiáš (45,15). To zůstane vždycky pravdou. Současně však můžeme říci: opravdu jsi blízký Bůh, ty jsi Bůh-s-námi. Ty jsi nám zjevil své tajemství a ukázal jsi nám svou tvář. Zjevil jsi sebe sama a dal jsi se nám do rukou? V tuto chvíli nás má pronikat radost a vděčnost, protože On se zjevil; protože On, Nekonečný a pro náš rozum Nepochopitelný, je blízkým Bohem, který miluje, Bohem, kterého můžeme poznat a milovat.
Nejznámější prosbou Velekněžské modlitby je prosba o jednotu učedníků, těch tehdejších i těch budoucích: ?Prosím nejen za ně ? tedy za společenství učedníků shromážděných ve večeřadle ? ale také za ty, kteří pro jejich slovo uvěří ve mne: ať všichni jsou jedno, jako ty, Otče, ve mně a já v tobě, tak i oni ať jsou v nás, aby svět uvěřil, že ty jsi mě poslal? (v. 20, srov. 11 a 13). Co přesně zde Pán žádá? Prosí především za učedníky té doby a všech budoucích dob. Hledí kupředu do šíře budoucích dějin. Vidí jejich nebezpečí a poroučí toto společenství Otcovu srdci. Žádá po Otci církev a její jednotu. Kdosi řekl, že v Janově evangeliu se nevyskytuje církev. Tady se však objevuje ve svých podstatných charakteristikách: jako společenství učedníků, kteří prostřednictvím slov apoštolů věří v Ježíše Krista a stávají se tak jedno. Ježíš vyprošuje jednu apoštolskou církev. Ježíšova Velekněžská modlitba je tak vlastním zakládajícím aktem církve. Pán prosí Otce o církev. A ta se rodí z Ježíšovy modlitby a z hlásání apoštolů, kteří dávají poznat jméno Boží a uvádějí lidi do společenství lásky s Bohem. Ježíš tedy žádá, aby zvěst učedníků v dějinách pokračovala, aby toto poselství shromažďovalo lidi, kteří na jeho základě poznají Boha a Toho, kterého poslal, Syna, Ježíše Krista. Modlí se, aby lidé byli uvedeni do víry a prostřednictvím víry do lásky. Ježíš prosí Otce, ať tito věřící ?jsou v nás? (v. 21); ať žijí ve vnitřním společenství s Bohem a Ježíšem Kristem a aby z tohoto vnitřního bytí ve společenství s Bohem povstala viditelná jednota. Dvakrát praví Pán, že tato jednota se má přičinit o to, aby svět uvěřil v Ježíšovo poslání. Musí tedy jít o viditelnou jednotu, o jednotu, která přesáhne běžné možnosti lidí, stane se znamením pro svět a poslání Ježíše Krista dostane kredit. Ježíšova modlitba nám dává záruku, že hlásání apoštolů v dějinách nikdy nebude přerušeno, že bude vždycky vzbuzovat víru a shromažďovat lidi v jednotě, v jednotě, která se stane svědectvím pro poslání Ježíše Krista. Avšak tato modlitba je pro nás také zpytováním svědomí. V tuto chvíli se nás Pán táže: žiješ vírou ve společenství se mnou a tak ve společenství s Bohem? Anebo žiješ spíše se sebou a pro sebe sama a vzdaluješ se tak od víry? Nejsi tak vinen rozdělením, které zatemňuje moje poslání ve světě, brání lidem v přístupu k lásce Boží? Byla to součást Ježíšova dějinného Utrpení a zůstává součástí jeho Utrpení, které pokračuje v dějinách, že Ježíš viděl a vidí všechno, co ohrožuje a ničí jednotu. Když meditujeme o Utrpení Páně, máme také vnímat Ježíšovu bolest nad tím, že jsme se ocitli v rozporu s jeho modlitbou, že odporujeme jeho lásce, že se stavíme proti jednotě, která má být pro svět svědectvím o jeho poslání.
Nyní, kdy Pán v nejsvětější eucharistii dává sebe sama ? své tělo a svou krev ? a dává se do našich rukou a našich srdcí, chceme, aby se nás dotkla jeho modlitba. Chceme vstoupit do jeho modlitby a takto jej prosit: Ano, Pane, daruj nám víru v tebe, který jsi jedno s Otcem v Duchu svatém. Obdaruj nás, ať žijeme ve tvé lásce a staneme se tak jedno jako ty jsi jedno s Otcem, aby svět uvěřil. Amen
Přeložil Milan Glaser
Další články z podrubriky Homilie
odeslat článek
vytisknout článek
