Nový portál Vatikánského rozhlasu

My věřící býváme poměrně často a z různých stran upozorňováni na to, že tvoříme ve společnosti menšinu. To platí určitě o našem národě i o mnoha zemích Evropy, a není to příliš potěšitelné. Nicméně když se nám to tolikrát připomíná, máme pak hodně příležitostí k tomu, abychom pozorovali, jak se k nám ta nevěřící většina chová, jaké postoje vůči nám zaujímá. A pokud se díváme opravdu pozorně, můžeme zjistit, že ty postoje jsou docela rozmanité, a ne všechny jsou negativní nebo nepřátelské. Je tu samozřejmě také nenávist, ať už projevovaná nebo skrývaná, někdy i nebezpečná, jindy spíš groteskní. Té bychom se neměli divit; tu nám předpověděl Pán Ježíš a my se jí tady na světě nezbavíme, i kdybychom se chovali jako andělé. Pak je tu - pro náš národ prý typická - lhostejnost, nezájem o náboženství, ať už o jeho nauku, o jeho praktikování nebo vůbec o činnost, kterou vyvíjejí komunity věřících. Osobně se domnívám, že náboženská lhostejnost je něco jako podmínečné příměří; že se projevuje jenom potud, pokud se neprojevuje náboženská víra; často, jakmile věřící vyjádří své krédo otevřeně, lhostejnost se prudce změní v nepřátelskou reakci.
Ale nebuďme pesimisté; my věřící bychom si měli dobře vzpomenout, že se setkáváme i s mírnou úctou až soucitem. Víckrát jsem byl svědkem, že když se někdo ve společnosti neuctivě vyjádřil o křesťanství nebo o církvi, kolegové ho tiše napomínali: ?Před tím to neříkej, on je věřící!? Někdy se dokonce objeví speciální důvěra v morální spolehlivost nábožensky založených lidí, třeba když prohlásí vedoucí o některém podřízeném nebo učitel o žákovi: ?Ten by nelhal, ten by nic neukradl, on je křesťan.? Díky Bohu, stává se to. Ale teď chci upozornit ještě na jeden už zase nepříliš potěšující postoj vůči náboženství i přímo vůči církvi, a to je strach. Ne nějak tragický, že by ničil duševní rovnováhu a životní pohodu lidí, kteří ho pociťují, ale přece jenom reálný a blokující případné bližší kontakty se světem víry, a přitom často iracionální, zbytečný, ne dobře odůvodněný. Strach či mírněji řečeno opatrná obava z možného vlivu náboženství a jeho vyznavačů na vlastní osobu. To je něco trochu jiného než nenávist nebo lhostejnost, i když s nimi může vnitřně souviset.

Tento týden jsme zaznamenali zprávu, že z jednoho pražského soukromého gymnázia odešlo naráz asi dvacet studentů, protože se podle nich při výuce ?začalo stále více objevovat náboženství?. Rodiče studentů zjistili, že ředitelka gymnázia a několik učitelů patří k církvi adventistů. Neznám situaci tak podrobně, abych ji mohl spravedlivě zhodnotit, ale z jejího nástinu ve zpravodajství plyne, že v ní také zapůsobil zmíněný strach z náboženství. Je známo, že adventisté se věnují propagaci své nauky dosti systematicky, a dovedu si představit, že by k tomu mohli využít i soukromé vyučovací zařízení, i když nemám důkaz, že to udělali v daném případě v Praze. Na druhé straně bych se rád pozastavil nad uvedenou reakcí studentů, samozřejmě pokud byla v novinářské zkratce zachycena dostatečně přesně. ?Projevovalo se to i v hodinách angličtiny. Občas se v učebnici vyskytly články na téma Bůh,? řekla jedna ze studentek. Nemám důvod jí nevěřit; ale pokud se při výuce nekonala záměrná náboženská agitace, při které by studenti byli nabádáni zaujmout určité postoje nebo přijmout předložené názory, pak samotné téma ?Bůh? v učebnici nepokládám za nic škodlivého, pochopitelně je-li zpracováno ohleduplně k různě smýšlejícím lidem. Kdyby někomu vadily pouhé zmínky o Bohu v rámci cizojazyčné konverzace nebo třeba v rámci kulturní výchovy, byl by to spíš projev zmíněné, i když třeba nezaviněné obavy z náboženství.

Ta obava je v jistém smyslu přirozená a setkáváme se s ní v různých situacích. Vzpomínám si, jak po pádu komunismu v roce 1989, kdy byla obnovena svoboda vyznání a představitelé církví se začali objevovat i na veřejnosti a v médiích, zaznívaly varovné prognózy, že teď rudou totalitu vystřídá černá. ?To bude ve školách povinné náboženství a naše děti tam budou muset chodit?? ptala se poněkud vylekaně naše kolegyně. Neklidné reakce se vyskytly i po obnovení církevních škol, když v pedagogických sborech začaly působit řeholní sestry v hábitech; na ně si naštěstí veřejnost brzo zvykla. Občas se nám přihodí, že když v dějinách literatury probíráme středověké legendy, některý student se zeptá: ?A proč bych to měl číst, když nejsem věřící?? Nejsou to samozřejmě žádné tragédie a s trochou pedagogického taktu se dají šťastně vysvětlit, ale přece jenom stojí za zamyšlení, proč zrovna náboženství a věci související budí takovou odezvu a proč takovým způsobem vadí. Kdyby se ve zmíněných učebnicích angličtiny začaly vyskytovat články na téma jóga nebo třeba na téma sex, asi by nikdo nepropadal obavám a jistě by kvůli tomu neodešlo ze školy dvacet studentů. Komerční rozhlasové stanice běžně vysílají v rámci denních zpráv také horoskopy, a většině veřejnosti to evidentně nevadí. Zkusme si představit, že by takové rádio zařadilo do vysílání třeba jen minutový vstup katolického kněze, který by stylem teenagerů promluvil o dnešním světci z kalendáře a poslal by posluchačům do nového dne křížek na čelíčko; je nám doufám jasné, že záplava stížností a protestů by takový bod programu rychle smetla. Ten strach, o kterém tu uvažujeme, spočívá mimo jiné v tom, že nevěřící lidé vnímají náboženství jako potenciální ohrožení své svobody, své nezávislosti. Je to paradox, který vznikl jako velké a nešťastné historické nedorozumění. Nevěřící člověk se cítí jako svobodný a nezávislý na náboženství a zvláště na jeho morálních požadavcích; domnívá se a obává se, že přijetím víry by svou volnost ztratil a musel by dělat něco, co teď nechce. Pro nás křesťany je naopak sférou svobody naše víra; v ní hledáme nezávislost na tom, co se nám nelíbí ve světě žijícím bez Boha. Čím to je, že jeden vidí jako vysvobození to, co druhý vnímá jako zotročení? Tato otázka se nedá v krátkosti vysvětlit; my křesťané si můžeme jenom s politováním přiznat, že jsme také mnohokrát a mnoha způsoby přispěli k tomu, že nevěřícím lidem připadá naše náboženství i naše církev jako ohrožení jejich svobody.

Strach z náboženství má zvláštní protějšek v biblickém pojmu ?bázeň před Bohem?. Je nám sice jasné, že každý znamená něco jiného, ale zároveň pozorujeme, že v myšlení mnoha lidí oba splývají. Vladimír Škutina v jedné knize vypravuje, jak v padesátých letech přišli za knězem místní funkcionáři komunistické strany a vyzvali ho, že se musí přizpůsobit novým poměrům, že třeba musí v duchu socialismu vyzdobit kostel. Kněz slíbil, a když pak přijela kontrola, skvěl se nad oltářem čerstvý nápis: ?Bojte se Boha, soudruzi!? My si stále znovu všímáme, že mnoho lidí se nebojí Boha, ale má obavu z náboženství. Abychom na tom něco změnili, to je úkol na celý život. I na celý život církve.

Další články z podrubriky Komentáře "Církev a svět"