Sexuální zneužívání nezletilých katolickými kněžími je zločin obzvláště odporný. Kněz má ve vztahu k nezletilým určitou otcovskou roli a onen skutek má tedy v sobě jakousi incestní povahu.
Hrozí tak ztráta základní důvěry ve věrohodnost lidských vztahů a právě církev nemůže zůstat lhostejnou, neboť je tímto způsobem ničena či závažně otřesena i důvěra v Boha.
Již roku 2002 vydala Německá biskupská konference směrnice, na jejichž základě všechny diecéze zavedly jasnou proceduru. Byli jmenováni prostředníci pro oběti, ustanoveny skupiny odborníků a povoláni byli významní němečtí soudní znalci. Při jejich výběru, samozřejmě, nehrála žádnou důležitost náboženská příslušnost. Před dvěma roky, protože se objevila dvě obvinění proti jednomu zesnulému knězi, vystoupila Kolínská arcidiecéze na veřejnosti s výzvou, aby se případné oběti přihlásily. S úspěchem. Také otevřenost vůči tisku, kterou projevil ředitel Kanisiuskolleg v Berlíně sledovala tuto linii.
Zredukujeme-li aktuální rozruch v německém tisku na podstatu, tak případy ze 70. a 80. let, které nyní vyšly najevo, znovu ukazují, jak důležitá jsou opatření, jež byla přijata před osmi lety. Nejsou to žádné novoty. V naší společnosti ?bez otce?, jak ji popsal Alexandr Mitscherlich, a v níž všichni odmítají úkol vytvářet pravidla a uvádět do dějin, úkol, který Freud přisuzoval otci, zbývá církvi role opravdu málo atraktivní. V prázdnotě, kterou zanechává ?vnitřní a vnější absence otců?, vytrácejí se puberta i protest.
Osmašedesátníci měli ve federálním kancléři té doby ? Kiesingerovi - náhradního otce jako vystřiženého ze žurnálu. Dnešní politici, opírající se o průzkumy veřejného mínění, se vyhýbají jakémukoli protestu, a kdyby to bylo nezbytné, byli by ochotni přidat se k protestní manifestaci proti sobě samým. Ani stát jakožto otec už tedy neexistuje. Proto zejména Němci, kteří ctí autoritu, o niž navždy přišli jejich císaři a vůdci, bloudí v tomto prázdnu a v katolické církvi nacházejí zástupný cíl, proti němuž lze vznášet protesty. To že v čele této církve jsou muži, a hlavou všeho Svatý otec, celou věc jenom usnadňuje, takže mohou všechny konflikty neprožité s otcem, znovuobjevenou pubertu a všechny další jinak stěží adresovatelné protesty promítat na instituci, která uznává normy a která nepopírá svou historickou identitu.
Sex je oblíbeným tématem puberty, a vskutku, pokud jde o kritiku církve, nezřídka se příspěvky do diskuse od osob jinak zcela dospělých jeví jako pubertální. Někdo neváhá napadat celibát dokonce s užitím staré machistické teze, že ?sex je nutnost?. Pro nás Němce je zejména katolická církev nejvhodnější k tomu, aby z nás sňala naši vlastní historickou odpovědnost. Když papež Jan Pavel II. pronesl v Jad Vašem dojemná slova, která vzbudila v Izraeli, ale i v Americe obrovský ohlas, byli to především Němci, kteří ho kritizovali, protože prý se měl více omluvit za Shoa. Představme si polského papeže, který byl sám obětí německé okupace, jak je vybízen Němci, aby se důrazněji omluvil za německé viny! Difficile est satiram non scribere.
V roce 1970 známý sexuolog Eberhard Schorsch během promluvy v Bundestagu prohlásil, aniž by mu kdo odporoval: ?Zdravé dítě si v normálním prostředí samo vytváří nenásilné sexuální zkušenosti, aniž mu to působilo trvalé negativní následky.? Levicové kruhy tehdy pedofily přímo hýčkaly. Jan Carl Raspe, ještě před tím než vstoupil do teroristických Rote Armee Fraktion, hlásal roku 1969 ve svém Kursbuch tzv. Druhou Komunu, kde dospělí budou pobízet děti i přes jejich odpor k sexuálním kontaktům. Mezi zelenými se roku 1985 objevil požadavek učinit beztrestným sex s dětmi a roku 1989 proslulé nakladatelství Deutscher Artztverlag vydalo knihu, která otevřeně hlásala nárok na pedofilní kontakty. V té době se bojovalo především proti katolické sexuální morálce jakožto represivní překážce ?sexuální dětské emancipace?.
Teprve na konci osmdesátých let zejména feministické kruhy správně vysvětlily, že mezi dětmi a dospělými neexistují nenásilné sexuální vztahy. Nebylo tedy vždycky snadné nalézt střední cestu mezi banalizováním a pohoršením. Potom tato vlna zasáhla také katolickou církev a mnozí její představitelé přestali rozumět světu. Donedávna je totiž zesměšňovali za jejich rigidní morálku, jež naprosto neodpovídá době, právě ti, kteří hlásali dekriminalizaci pedofilie, a najednou se nečekaně sami ocitli v roli viníků za svou neomluvitelnou shovívavost.
V nynější diskusi je obvykle opomíjen tento sociální kontext a katolická církev je izolována jako obětní kozel všech oněch nenormálních a skandálních snů o dětském sexu, které byly pěstovány v alternativních kruzích před čtyřiceti lety. Kritici církve a také někteří její představitelé se chápou příležitosti, aby přehrávali starou písničku: vina je v církevní struktuře, v sexuální morálce a v celibátu. Není to však nic jiného než otevřené zneužívání sexuálního zneužívání, a především nebezpečná dezinformace, která chrání skutečné viníky.
Pravdou je, že všechny instituce, které mají co do činění s dětmi a mládeží, přitahují osoby, které hledají nedovolený kontakt s nezletilými. Platí to pro sportovní organizace, pro mládežnická střediska a samozřejmě také pro církve. Jeden z hlavních německých odborníků Hans-Ludwig Kröber neshledává častější výskyt pedofilie mezi svobodnými než mezi ženatými učiteli. Věda, bohužel, zatím nedovedla vyvinout metodu screenigu, která by umožnila takovéto osoby preventivně identifikovat. Zbývá tedy jedině odpovědný dozor a pohotová reakce na případ anomálie. A v tom jsou struktury církve dokonce pomocí. Mohou totiž reagovat koordinovaněji a profesionálněji než nějaká místní sportovní organizace. Na druhé straně, když se odpovědný vedoucí mládežnického centra v Dolním Bavorsku dopustil sexuálního zneužití, hovořil o tom jenom místní tisk, zatímco, jde-li o kněze, ihned se objeví palcové titulky na první stranách celostátního tisku. Jedná se vskutku o závažný zločin, ale vytváří se tak znetvořený obraz, pokud jde o jeho výskyt.
Kromě toho, kombinace posvátnosti, sexuality a dětských tváří vždycky vzbudí velký zájem. Ať už se ale o katolické sexuální morálce smýšlí jakkoli, byla i v dobách banalizování pedofilie pro každého, kdo ji respektoval, baštou proti zneužívání dětí. A zmiňovat v tomto kontextu celibát, je skutečně nezodpovědné. Na jedné konferenci roku 2003 v Římě prohlásili hlavní mezinárodní odborníci ? všichni nekatolíci ? že neexistuje žádná spojitost mezi tímto fenoménem a celibátem.
Poukazování na celibát se jistě nezřídka objevuje ve lživých strategiích těch, kteří hledají ospravedlnění vlastních vin. A přirozeně se, byť nevědomky, poskytuje opora viníkům, podléhá-li se ?zuřivému sebemrskačství? (Kröber), oživuje-li se starý mýtus o jezuitech a hovoří se o jejich disciplině utajování a intenzivním individuálním přístupu jako o možných příčinách. Samozřejmě, že jakákoli komunikace ve dvou může být užita těmi, kdo se dopouštějí zneužívání. Psychoterapie však není zodpovědná za zneužívání, stejně tak jako za ně nenese odpovědnost ignaciánská pastorace, včetně té, která je zaměřena na mládež.
Je třeba zkoumat bez klapek na očích poznatky vědy, přijmout ochranná a preventivní opatření a snažit se o průhlednost. Jakýkoli biskup, který by dnes chtěl v této oblasti něco zametat pod koberec, musel by tak činit při kompletní ztrátě rozumu. My Němci si však musíme přát, abychom konečně našli odvahu, odmítli obvyklé projekce a připustili, má-li se o tomto problému mluvit seriózně, že dlouhou dobu docházelo vinou nás všech k banalizování sexuálního zneužívání nezletilých. Příklad si můžeme vzít z Eberharda Schorscheho, který roku 1989 veřejně odvolal své neuvážené tvrzení z roku 1970.
Manfred Lütz, psychiatr a teolog na Alexianer-Krankenhaus v Kolíně n. R.
Článek ve Frankfurter Allgemeine Zeitung (11.února 2010)
Z italského vydání v L´Osservatore Romano (17. února 2010)
přeložil Milan Glaser
Další články z podrubriky Komentáře "Církev a svět"
odeslat článek
vytisknout článek
