Zdá se, jakoby se už končila doba, kdy na všechny otázky lidí tápajících ve víře, stačilo odpovědět jen pomocí slov ?2.vatikánský koncil?. A ačkoli lze namítnout, že objektivně taková doba vlastně nikdy ani nezačala, přece jen mohl mít průměrný katolík dojem, že na konkrétní otázky bylo z církevních kruhů nezřídka slýchat vysvětlení, která se nemohla obejít bez výrazů ?předkoncilní? a ?pokoncilní?. Tato zaklínadla však silně připomínala refrén písničky, která uspávala každého, kdo se pídil po pravdě anebo v horším případě budila v tazateli nejistotu mnohem zásadnější.
I samotné označení ?2.vatikánský koncil? se totiž snadno může stát prázdnou floskulí, něčím na způsob sloganů, připomínajících ty, které pamětníci totality znají ze všudypřítomných poutačů a transparentů a které - namísto dnešní reklamy na spotřební zboží - obsahovaly nestravitelné nesmysly.
Samotné koncilní texty zajisté nejsou příčinou bezduchého odvolávání se na jejich autoritu. A interpretace, které se kolem nich nakupily, jistě nejsou správné pouze a jenom proto, že 2. vatikánský koncil chválí a už vůbec nejsou tím správnější, čím více jej ? planě - chválí.
Otázka po pravosti interpretace koncilu stojí na počátku pontifikátu Benedikta XVI., přesněji v jeho promluvě k římské kurii z 22.prosince 2005. Papež se tehdy nepostavil za tzv. ?hermeneutiku diskontinuity?, která vedle sebe klade, ba staví proti sobě církev předkoncilní a pokoncilní, ale přihlásil se naopak k linii svého předchůdce Jana Pavla II., tedy k ?hermeneutice reformy, obnovy církve v kontinuitě jednoho a téhož subjektu?.
Tento postoj byl mezitím vyjádřen různými projevy Petrovského primátu, především rozhodnutím Benedikta XVI. Summorum Pontificum o nikdy nezrušené platnosti takzvané tridentské mše, tedy slavené podle misálu vydaného naposledy roku 1962. Trident, což je název místa, kde se také konal jeden ekumenický koncil, už tedy není pohrdlivý přídomek určený těm, kteří slaví eucharistii trochu jinak.
Postupně a stále častěji začínají vycházet v různých jazykových oblastech díla rozličných autorů s výmluvnými tituly jako např. ?2. Vatikán. Co se nepovedlo?? od amerického autora Ralpha McInernyho nebo ?2.vatikánský koncil ? téma k diskusi? od italského teologa Brunera Gheradiniho, ale zejména je to dílo švýcarského teologa Romana Ameria. Tento autor, který odešel na věčnost jako 92 letý v roce 1997, patří k nejvýznamnějším katolickým myslitelům a komentátorům církevního dění po 2.vatikánském koncilu, nepatřil však k oné drtivé většině snaživých chvalopěvců koncilu, hovořil dokonce o krizi v církvi a kladl nepříjemné otázky, které mnozí nechtěli slyšet, jako například: ?Je podstata katolicismu stále stejná??. Není proto divu, že jeho dílu nebylo věnováno dostatek pozornosti za strany knižních nakladatelství, zejména těch katolických. Usiloval o kontinuitu církve a tvrdil, že zásadní příčinou jejích problémů v moderní době je ?myšlení, které odtrhává lásku od pravdy a prosazuje lásku na úkor pravdy?. Jsou to především jeho díla Iota unum a Stat veritas, která si přesto našla cestu k desítkám tisíc čtenářů a byla vydána již v sedmi jazycích.
Iota unum, gigantické celoživotní Ameriovo dílo o téměř 700 stranách, vyšlo poprvé v roce 1985, tedy v tomtéž roce jako kniha rozhovorů kard. Ratzingera s italským publicistou Vittorio Messorim nazvaná Zpráva o stavu víry, která vyvolala velký rozruch. Bývalý prefekt Kongregace pro nauku víry zde totiž otevřeně a nutno říci, že v té době také naprosto ojediněle, podal kritický, ale konstruktivní pohled na dění v katolické církvi, zejména v oblasti teologie a katecheze. Totéž učinil i Romano Amerio, ovšem s tím rozdílem, že dílo a osoba tohoto již tehdy emeritního švýcarského profesora se ocitly zcela mimo pozornost katolických médií, nemluvě o teologických fakultách a seminářích. Kardinálu Ratzingerovi vynesla Zpráva o stavu víry zase mediální titul panzerkardinal a jiné podobné hrubosti? Netřeba připomínat, že většina profesorů teologie na knihy a hlavně na osvěžující teologické pohledy tehdejšího německého kardinála prakticky nebrala zřetel.
Doba se však asi přece jen mění. Dokonce Vatikánský deník Osservatore Romano (15.11.2007) anebo čtrnáctideník italských jezuitů Civilta Cattolica (23.4. 2007), jehož články vycházejí se schválením státního sekretariátu Svatého stolce, vytáhly ze zapomenutí tohoto švýcarského teologa, ba dokonce lze říci, že jej v jistém smyslu rehabilitovaly, neboť mu přiznaly místo v teologické reflexi současného světa. A třebaže dílo Romana Ameria je v porovnání s texty Josepha Ratzingera pro běžného čtenáře poněkud obtížnější, důležité je, že dává jasný signál ke kladení otázek o kontinuitě víry církve, k její teologické reflexi a především ke skutečně teologickému dialogu, nezatíženému podezříváním ani lidským lpěním na pouze lidských akcentech dějin katolické církve.
Další články z podrubriky Reportáže, reflexe, sloupky
odeslat článek
vytisknout článek
