V minulém týdnu zveřejnila jedna z agentur pro výzkum veřejného mínění žebříček víry a důvěry voličů v tuzemskou politickou reprezentaci. Ze všech leaderů politických stran u nás lidé nejvíce důvěřují šéfovi nově vzniklé ?rychlokvašky? TOP 09 Karlu Schwarzenbergovi. Věří mu 30 procent dotázaných.
Podle agentury, která výzkum prováděla, však prý obecně platí, že lidé u nás politikům příliš nevěří. Proto má výzkum i druhou část, připomínající anekdotu - dotazovaným agentura kladla doplňující otázku, kterému z politických vůdců nejvíce nedůvěřují. Na tomto žebříčku figurují pochopitelně stejná jména (jde o stejnou skupinu politických leaderů), pouze v jiném pořadí. Přesto je však zarážející, že i tomu nejdůvěryhodnějšímu politikovi nevěří více než 60 procent dotázaných. (Důvěra je očividně vzácné zboží, zatímco s nedůvěrou nešetříme).
Působí až téměř děsivě, když si uvědomíme, že někdo tak nedůvěryhodný (někteří ze stranických předáků dokonce překročili sedmdesátiprocentní hranici) řídí naši zemi a ovlivňuje životy nás všech. U nedůvěryhodného zelináře bychom nenakupovali, pochybný řezník by u zákazníků neobstál - politika zjevně stojí na jiných hodnotách. Jen těžko říct na jakých.
Citovaný výzkum je součástí kampaní před podzimními volbami do Poslanecké sněmovny Parlamentu České republiky, jistě. Uprostřed okurkové sezony a prázdninových výletů se šikují politické síly k velkému klání. Ale tato politická taškařice zároveň nečekaně odkrývá souvislost s událostmi a pohnutkami důležitými pro všechny křesťany. Jen čtrnáct dní před volbami totiž do České republiky zavítá papež Benedikt XVI.
Právě tento papež vydal v roce 2007 encykliku s názvem Spe salvi, spaseni v naději. Název je citací listu apoštola Pavla Římanům. Papež zde ukazuje, jak je naděje podle svědectví Starého i Nového zákona úzce spojena s vírou. ?Naděje je jedním ze základních slov biblické víry - do té míry, že se nám může zdát, jako by se označení ?naděje? a ?víra? mohla na mnoha místech vzájemně zaměňovat.?
Pokud si tedy uvědomíme propojenost těchto dvou pojmů, provázanost víry a naděje, pak je jen logické, že politická reprezentace se těší tak malé důvěře. Nejde ani tak o charisma, vzhled, rétorické schopnosti nebo charakterové vady jednotlivých politiků, ale o absenci vyšší naděje, naděje přesahující jednotlivý lidský život.
I ta třetinová víra pro nejdůvěryhodnějšího politika skončí zklamáním. Naděje do něj vkládané se rozplynou po volbách, až bude jasné, že k žádným dramatickým proměnám našich životních poměrů nedojde. Politika je nutně program krátkodechých nadějí, nadějí v horizontu let, přinejlepším desetiletí. Jak tragicky dopadly pokusy vnutit lidem naději na tisícileté pozemské panství, o tom vypráví historie, lze dodat na okraj.
Deregulace nájemného, vyšší či nižší daně nebo sociální dávky, poplatky u lékaře, zabránění návratu komunistů k moci, státní maturity a stavba radaru - ani jedno z mediálně vděčných předvolebních témat, kvůli jejichž obhajobě bychom měli politickým stranám dát svou důvěru, nedává velkou naději, dlouhodobou jistotu. Za pár let může být (a bude) všechno jinak, materiální jistota neexistuje. A proto působí obzvláště absurdně výkřiky na plakátech jedné z politických stran, vnucující všem JISTOTU. Jak napsal publicista František Schildberger, je chyba, když člověk uvěří, že dosažení jistoty je v jeho možnostech a silách. A politický zločin je, když politikové něco takového říkají nebo alespoň naznačují.
V encyklice Spe salvi Benedikt XVI. upozorňuje, že naše situace v mnohém může připomínat srovnání, které nabízí apoštol Pavel v listu Efesanům. Staví proti sobě život prvních křesťanů s jejich životem ještě před přijetím víry nebo s životní situací stoupenců jiných náboženství. Pavel ví, že i ne-křesťané mají své bohy, ?měli náboženství, nicméně tito bohové se ukázali být velmi pochybnými a z rozporuplných mýtů nevyzařovala žádná naděje. Byť měli bohy, byli ?bez Boha?, tedy ve světě temnoty, očekávajíce temnou budoucnost.?
Křesťané se od oněch ?dětí temnoty? odlišují tím, že mají budoucnost, píše papež: ?Ne že by do nejmenších podrobností věděli, co je čeká, ale o životě vědí to, že neústí do prázdnoty... Kdo má naději, žije jinak; byl mu totiž darován nový život.?
Výzkumy veřejného mínění jsou jedním z nejzbytečnějších produktů sociálních věd západní společnosti. Ne nadarmo je jejich zveřejňování například těsně před volbami zakázáno. Ať si ?děti tohoto světa? sestavují žebříčky důvěryhodnosti, křesťanská Naděje je jinde, jak to uzavírá encyklika Spe salvi: ?Ke své životní cestě potřebujeme menší i větší naděje, které nás den co den udržují při životě. Tyto naděje ale nestačí, pokud schází velká naděje - která musí přesahovat všechno ostatní. A takovou nadějí může být jen Bůh...?
Další články z podrubriky Komentáře "Církev a svět"
odeslat článek
vytisknout článek
