V letních dnech jsou média na zprávy skoupější nikoli proto, že by se ve světě nic nedělo, ale proto, že si žurnalisté stejně jako ostatní lidé obvykle vybírají svoji dovolenou. Teplé období pak umožní vstoupit na scénu i takovým zprávám jako jsou výroky španělského režiséra Pedro Almodóvara, který si v Německu rozhodl udělat reklamu svému novému filmu tím, že v rozhovoru pro týdeník Die Zeit označil katolickou církev za ?absolutně šílenou?, protože ?nechce uznat životní styl milionů lidí?. Nositel dvou Oskarů tím míní životní styl, který on sám propaguje svými filmy, v nichž se to hemží tristními lidskými osudy i perverzemi všeho druhu a zároveň v nich chybí naděje, která by tomu všemu dala smysl. Samo o sobě také nijak nepřekvapuje, když Almodóvar dále říká, že ?moje rodiny jsou reálnější než ty papežovy?, což pak dále vysvětluje, ?protože nežijí na základě nějakého dogmatu, ale existenciálních kompromisů?. Netřeba polemizovat s režisérem, který je se zarážející jednomyslností oblíben u filmových recenzentů a jehož filmy mu vynášejí slušné zisky. Ostatně právě o filmování říká režisér ve zmíněném rozhovoru, že je pro něho něčím jako droga, bez které se nemůže obejít. ?Potřebuji film ? vysvětluje ? stejně jako narkomani, kteří si do žil vpichují drogu.?
Vyjádření slavného režiséra na adresu papeže, např. aby ?si vyšel na procházku mimo Vatikánské zdi a podíval se, jak dnes žije rodina?, je spíše než kritikou Benedikta XVI. ukázkou neuvěřitelné duchovní arogance i argumentační prázdnoty. Tedy příznaků toho, co papež označuje výrazem ?diktatura relativismu?. Na případě tohoto umělce, který výrazové prostředky filmu bezpochyby velmi dobře ovládá, je zřejmé, že ztrátu transcendentní životní orientace lze zároveň prožívat a šířit. Tvůrce i oběť názorové drogy relativismu se tak může snoubit v jediné osobě. Vyjádření slavného španělského režiséra je vlastně svým způsobem cenné, protože pomáhá rozlišit to, co je v poselstvích jeho filmů zastíráno. Filmová fabulace nezištného altruismu, na který mají v jeho filmech monopol takřka výhradně transsexualové, transvestité a homosexuálové, tak vynikne ve své cílené ideologičnosti čili podjatosti jako nemálo vykonstruovaná a málo přesvědčivá alternativa katolického dogmatu lásky v pravdě.
Stále zřetelněji je vidět, že ideologie tak, jak si tento pojem pamatují bývalí občané reálného socialismu, se po roce 1989 zcela odpoutala od politiky, třebaže se obě mohou kdykoli a kdekoli zase sbratřit. Nešíří se tedy ani tak na politických mítincích či předvolebních kampaních. Místem jejího exhibování či uplatňování je dnes především filmový příběh, patrně nejsilnější nástroj mediální globalizace názorů a postojů. Vidět nebezpečí v opětovném nástupu komunistické strany či upadnutí do sféry vlivu Ruska proto spíše jen odvádí pozornost od skutečné frontové linie duchovního zápasu dnešního lidstva, na který poukazuje Benedikt XVI. v encyklice Caritas in veritate.
A ještě jeden povzbuzující postřeh v této souvislosti. Když si Pedro Almodóvar ve zmíněném rozhovoru posteskl, že vliv papeže ve světě roste, dal tak průchod paradoxnímu potvrzení toho, že katolické pojetí rodiny absolutně není šílené, ale naopak většinově přitažlivé. Ostatně, zřejmě právě proto režisér zapojil do reklamní kampaně svého nového filmu i odkaz na papeže a katolickou církev.
Další články z podrubriky Reportáže, reflexe, sloupky
odeslat článek
vytisknout článek
