Svoboda člověka závisí na vyšších hodnotách než je volný oběh idejí, konstatuje papež ve své poslední encyklice. Každý přemýšlivý člověk si to může ověřit v nepřeberné směsici mediálních lákadel, úsměšků, reklam, odsudků a vemlouvavých náznaků, které na něho čekají v tisku, televizi či internetu. Média sama o sobě nenapomáhají svobodě, ani nepůsobí globalizaci demokracie, čteme dále v
Caritas in veritate (č.73). I to jsme mohli, díky událostem z roku 1989, u nás snadno zakusit. Na druhé straně ovšem nepřestalo platit, že média mohou napomáhat růstu společenství a mravní úrovni, pokud ? řečeno opět slovy Benedikta XVI. ? ?prosazují všeobecnou účast na
společném hledání toho, co je spravedlivé?. A je to především politický život, který je výrazem společného hledání spravedlivého lidského soužití a dnes je nemyslitelný právě bez médií. Demokracie by bez spravedlivého spravování sdělovacích prostředků nemohla žít.
Zde se však nutně nabízí zásadní otázka: je běžnému příjemci mediálních sdělení podáván pravdivý pohled na politické dění a jeho protagonisty? Nemálo těch, kdo se domnívají, že odpověď na tuto otázku musí být jenom kladná, však, bohužel, pokládá politiku takřka výhradně za prostředek materiálního obohacení jednotlivců. Jsme možná nakloněni myslet si, že takto smýšlí většina lidí kolem nás, aniž bychom se nejprve nad položenou otázkou pokusili zamyslet. Není to podivné? Nesnoubí se v tomto antipolitickém, pesimistickém postoji jakýsi zelótský alibismus a zároveň populistická naivita? V každém případě je totiž tento postoj kontraproduktivní pro jedince i pro společnost a křesťan by se jej měl vyvarovat. Vždycky je totiž nejprve třeba se ptát po pravdivosti mediálního obrazu reality, včetně politiků i politického dění.
Média nám sice denně zprostředkovávají určitý kontakt s konkrétními lidmi a jejich názory, takže nám připadají jako důvěrně známí, ale kdo měl možnost setkat se právě s mediálně známými lidmi nejen virtuálně, ale skutečně, ví, že jsou jiní, než jak se jeví v mediálním prostoru. Tato odchylka nemusí vznikat vždycky jako výsledek nějakého záměru. Může to být jen výraz nedokonalosti lidských i technických schopností prezentovat realitu, ale také důsledek oné špetky neopakovatelné nesdělitelnosti lidské osoby, kterou je každý z nás. V ní spočívá onen přesah, který právě média paradoxně člověku zastiňují, neboť mírou své kvantitativní přítomnosti mohou vyvolávat dojem, že zahrnují úplně všechno, že představují více či méně využívanou bázi všezahrnujícího globálního poznání a že se stávají jakoby potenciální náhražkou vševědoucí mysli, která je vlastní jen Jednomu Jedinému ? Bohu.
Ve skutečnosti je však mediální prostor zatížen stejnou mírou omylnosti a zlomkovitosti jako myšlení, mluvení a jednání každého člověka. Paradoxní ovšem je, že právě tuto skutečnost může člověk, ponořený do mediálního prostředí, velmi snadno ztratit ze zřetele. Dnes je proto třeba vyvíjet velké vnitřní úsilí, aby se člověk stále znovu vymaňoval z dusivého objetí nevyjádřeného, ale jakoby všudypřítomného dojmu, že všechno téměř ví nebo přinejmenším může vědět, kdyby chtěl. Řečeno křesťanskou terminologií: doléhá na něho duchovní pýcha, která má mnoho ? někdy i vzájemně si odporujících ? podob. Výrazem devastujícího účinku této pýchy je zášť, která se verbálně projevuje na poli nejenom politickém a která je nejvíce patrná například na internetových diskusních fórech v anonymních příspěvcích pod jednotlivými články zpravodajských webových stránek.
Za svobodu je třeba dnes bojovat v úplně jiné dimenzi než to bylo potřebné v době totalitního státu. Za tu vnitřní, které se člověku dostává v tajuplné komunikaci mezi ním samým, druhými lidmi a Stvořitelem všech. Umění brát v potaz všechny tyto tři póly komunikace si lze osvojovat jedině modlitbou, abychom stále více proměňovali komunikaci lidských prostředků na otevřenost vůči nesdělitelnému, ale neméně působivému a působícímu Svorníku a Zdroji pravé komunikace - lásce Boží, lásce v pravdě.
Další články z podrubriky Komentáře "Církev a svět"
odeslat článek
vytisknout článek
