Drazí bratři a sestry!
Má nová encyklika Caritas in veritate, která byly včera oficiálně prezentována se pro svou základní vizi inspiruje úryvkem z listu sv. Pavla Efezanům, kde apoštol mluví, aby jednali podle pravdy v lásce: ?Spíše žijme podle pravdy v lásce a tak porosteme po všech stránkách v něho, v Krista, který je naše hlava. (4, 15). Láska v pravdě je tedy hlavní hnací silou pro rozvoj každé osoby i celého lidstva. A právě proto kolem zásady ?caritas in veritate? krouží celá sociální nauka církve. Pouze láska, osvícená rozumem a vírou může dosáhnout cílů rozvoje vybavených lidskou a polidštující schopností. Láska v pravdě ?je zásada kolem níž krouží sociální učení církve, princip, který nabývá operativní formu orientačních měřítek?( č.6.) Encyklika připomíná hned v předmluvě dvě základní měřítka: spravedlnost a společné dobro. Spravedlnost je doplňující částí oné lásky, projevované ?skutky a v pravdě? (1 Jan 3,18), k níž apoštol Jan vybízí. (srov. 6) A milovat někoho, to je chtít jeho dobro a účinně o ně usilovat. Vedle osobního dobra je dobro spojené se společenským životem osob. Tím účinněji se miluje bližní, čím více se člověk zasazuje o společné dobro. Jsou tedy dvě operativní měřítka, spravedlnost a společné dobro; díky tomu druhému, láska nabývá sociální dimenzi. Každý křesťan ? říká encyklika ? je povolán k této lásce? a dodává: ?Je to základní cesta ... lásky (srov. č. 7.).
Jako jiné dokumenty učitelského úřadu, také tato encyklika přejímá, pokračuje a prohlubuje rozbor a reflexi církve o sociálních tématech životního zájmu pro lidstvo našeho století. Zvláště navazuje na to, co napsal Pavel VI. před více než 40 lety v Populorum progressio, milníku sociálního učení církve, ve které velký papež vytyčil některé rozhodující a stále aktuální linie pro celkový rozvoj člověka a moderního světa. Světová situace, jak rozsáhle dokumentují zprávy z posledních měsíců i nadále prezentuje nemalé problémy a skandál propastných rozdílů, které zůstávají, navzdory závazkům učiněným v minulosti. Na jedné straně se zaznamenávají obrovské sociální nerovnosti; na druhé straně se volá z mnoha stran po neodkladných reformách, aby se srovnal rozdíl ve vývoji národů. Jev globalizace může k tomu poskytovat skutečnou příležitost, ale kvůli tomu je důležité, aby se přiložika ruka k hluboké mravní a kulturní obnově a k odpovědnému rozlišování, co se má volit pro společné dobro. Lepší budoucnost pro všechny je možná, bude-li se zakládat na znovuobjevení základních mravních hodnot. Je totiž zapotřebí nového ekonomického plánování, které by znovu vytyčilo rozvoj globálním způsobem tím že se bude zakládat na etickém základu odpovědnosti před Bohem a před lidskou bytostí jako Božím stvořením.
Není záměrem encykliky poskytovat technická řešení rozsáhlých společenských problematik v současném světě ? to není kompetencí učitelského úřadu církve (srov. 9) Avšak připomíná velké zásady, které se ukazují nezbytné pro budování lidského rozvoje v příštích letech. Mezi nimi je na prvním místě pozornost k životu člověka, považovaného za střed každého pravého pokroku, respektování práva na náboženskou svobodu, vždycky úzce spojeného s rozvojem člověka; odmítnutí prométeovské vize lidské bytosti, kterou považuje za tvůrce svého osudu. Neomezená důvěra v možnosti technologie by se nakonec ukázala iluzorní. Je zapotřebí charakterních jedinců jak v politice tak v hospodářství, kteří upřímně pečují o společné dobro. Zvláště při pohledu na světové naléhavé potřeby je nutné upoutat pozornost veřejného mínění na drama hladu a zaručení výživy, které postihuje značnou část lidstva. Drama takových rozměrů burcuje naše svědomí a je nutné se s ním rozhodně vypořádat, a vyloučit strukturální příčiny, které jej vyvolávají a podporovat zemědělský rozvoj nejchduších zemí. Jsem si jist, že tato solidární cesta k vývoji nejchudších zemí jistě napomůže k vypracování plánu na řešení právě trvající globální krize. Nepochybně je třeba pozorně přehodnotit úlohu a politickou moc států v době, ve které skutečně existují omezení jejich svrchovanosti zapříčiněné novým ekonomicko-obchodním a mezinárodně finančním kontextem. Na druhé straně nesmí chybět odpovědná účast občanů na národní i mezinárodní politice, díky obnovenému nasazení odborů, které jsou povolány obnovit společné působení na místní i mezinároní úrovni. Také na tomto poli hrají prvořadou úlohu hromadné sdělovací prostředky, aby umožňovaly dialog mezi kulturami a různými tradicemi.
Chceme-li tedy plánovat rozvoj nenakažený špatným fungováním a deformacemi, dnes tak všude citelnými, je nutné, aby se všichni vážně zamysleli nad samým smyslem ekonomie a její účelnosti. Vyžaduje to ekologické zdraví zeměkoule, dožaduje se toho kulturní a mravní krize člověka, která se jasně vynořuje ve všech částech světa. Ekonomie má zapotřebí etiku, aby správně fungovala, má zapotřebí znovu nabýt důležitého přínosu principu nezištnosti a logiky daru v ekonomii trhu, kde zákonem nemůže být pouze zisk. Avšak toto je možné jenom tehdy, když se všichni o to budou snažit, ekonomové, politici, výrobci a spotřebitelé a předpokládá to výchovu svědomí, které bude dávat sílu mravním měřítkům při vypracování politických a ekonomických plánů. Právem se z mnoha stran apeluje na fakt, že práva předpokládqjí odpovídající povinnosti. Bez nich jsou práva vystavena riziku, že se zvrhnou ve svévoli. Je zapotřebí, aby celé listvo žilo jinačím životním stylem, v němž se povinnosti každého vůči životnímu prostředí spojují s povinnostmi k osobě, která má být nahlížena sama v sobě a ve vztahu ke druhým. Lidstvo je jedna jediná rodina a plodný dialog mezi vírou a rozumem ji může jen obohatit a učinit ještě pronikavější dílo lásky ve společnosti a vytvářet vhodný rámec, aby se podporovala spolupráce mezi věřícími a nevěřícími ve společně sdíleném výhledu pracovat pro spravedlnsot a mír ve světě. Jako vůdčí měřítka pro tuto bratrskou interakci vytyčuji v encyklice úzce spojené zásady subsidiarity a solidarity. Nakonec jsem doporučil před tak rozsáhlými a hlubokými problematikami dnešního světa, že je nutná Světová politická autorita řízená právem, která by se držela zmíněných zásad subsidiarity a solidrarity a která by byla rozhodně zaměřená na uskutečňování společného dobra při respektování velkých morálních a náboženských tradic lidstva.
Evangelium nám připomíná, že člověk nežije jen samým chlebem. Hmotná dobra nemohou uspokojit hlubokou žízeň jeho srdce. Horizont člověka je bez pochyb vyšší a rozsáhlejší; a právě proto každý rozvojový plán musí brát v potaz, vedle onoho hmotného růstu také duchovní růst lidské osoby, která se právě skládá z duše a těla. A toto je intergální rozvoj, na který se neustále odvolává sociální učení církve, rozvoj, který má své orinetační měřítko v hnací síle lásky v pravdě.
Drazí bratři a sestry, modleme se, aby také tato encyklika mohla lidstvu napomáhat, aby se lidstvo cítilo jako jediná rodina usilující o to, aby vybudovala svět spravedlnosti a pokoje. Prosme, aby si věřící, kteří působí v ekonomických oborech a v politice. uvědomovali, jak je důležité jejich důsledné svědectví evangeliu ve službě kterou konají pro společnost. Zvláště vás prosím, abyste se modlili za hlavy států a vlád G8, kteří se setkávájí v těchto dnech v Aquile. Z tohoto důležitého světového summitu vyplynout rozhodnutí a směrnice užitečné pro opravdový pokrok všech národů, zvláště těch nejchudších. Svěřme tyto úmysly mateřské přímluvě Marie, Matky církve a Matky lidstva.
Další články z podrubriky Generální audience
odeslat článek
vytisknout článek
