Drazí bratři a sestry,
Středem mojí pouti na toto místo, kde všechno mluví o životě a svatosti Otce Pia z Pietrelciny, je radost z toho, že mohu pro vás a s vámi slavit eucharistii, tajemství, které bylo centrem celého jeho života. Co nejsrdečněji zdravím vás všechny, kteří jste sem přišli v tak velkém počtu, i ty, kteří jsou s námi spojeni rozhlasem a televizí. Na prvním místě zdravím arcibiskupa Domenica Umberto D´Ambrosio, který se po letech věrné služby tomuto diecéznímu společenství chystá přijmout službu v arcidiecézi v Lecce. Srdečně mu děkuji také za jeho úvodní slova. Zdravím také ostatní koncelebrující biskupy. Zvláštní pozdrav patří bratrům kapucínům s jejich generálním ministrem fra Mauro Jöhri, generálnímu definitorovi, provinčnímu ministrovi, otci guardiánovi konventu, rektorovi svatyně a kapucínské komunitě San Giovanni Rotondo. S uznáním také zdravím všechny, kdo jsou ve službách této svatyně a přidružených dílech; zdravím občanské i vojenské představitele, zdravím kněze, jáhny, další řeholníky a řeholnice a všechny věřící. Zvlášť vroucí vzpomínka patří těm, kteří jsou Domě úlevy v utrpení, osamoceným lidem a všem obyvatelům tohoto vašeho města.
Právě jsme slyšeli evangelium o utišení bouře, ke kterému je přiřazeno krátké, ale pronikavé čtení z knihy Job, ve kterém se Bůh zjevuje jako Pán moře. Ježíš pohrozil větru a nařídil moři, aby se utišilo, což vypadá jakoby bylo ztotožněno s démonickou mocí. A skutečně podle toho, co nám říká první čtení a Žalm 106/107 je v Bibli moře považováno za hrozivý, chaotický a potenciálně ničivý prvek, který může ovládnout, opanovat a umlčet jedině Bůh, Stvořitel.
Je tu však jiná síla ? pozitivní síla ? která hýbe světem, schopná transformovat a obnovit stvoření: síla lásky Kristovy, agape tou Christou (2 Kor 5,14), jak ji nazývá svatý Pavel v druhém listu Korinťanům. Nikoli tedy nějaká bytostně kosmická síla, nýbrž božská, transcendentní. Působí i v kosmu, ale sama o sobě je Kristova láska mocí ?jinou? a tuto její transcendentní jinakost Pán projevil o svých Velikonocích, ?svatostí? ?cesty?, kterou zvolil, aby nás osvobodil od nadvlády zla, jako k tomu došlo při exodu z Egypta, kdy nechal židy projít skrze vody Rudého moře. ?Bože ? volá žalmista ? svaté je tvé chování... Mořem vedla tvá cesta, tvá stezka spoustami vod? (Žl 77/76, 14.20). Ježíš ve Velikonočním tajemství prošel propastí smrti, poněvadž Bůh chtěl takto obnovit svět: smrtí a vzkříšením svého Syna, který ?umřel za všechny?, aby všichni mohli žít ?pro toho, který za ně umřel a vstal z mrtvých? (2 Kor 5,15) a nežijí už sami pro sebe.
Slavnostní gesto utišení rozbouřeného moře je jasným znamením Kristovy vlády nad negativními mocnostmi a dává vytušit jeho božství: ?Kdo to asi je - ptali bázliví a užaslí učedníci - že ho poslouchá i vítr a moře?? (Mk 4,41). Jejich víra ještě není pevná, formuje se; je to směsice strachu a důvěry. Ježíšova důvěrná oddanost Otci je však totální a ryzí. Proto díky této moci lásky může během bouře spát v naprosté jistotě, že je v náruči Boží. Přijde však chvíle, kdy také Ježíš zakusí strach a úzkost. Když přijde jeho hodina, pocítí na sobě veškerou tíhu hříchů lidstva jako náraz vln, řítících se na Něho. Ta bouře bude skutečně strašlivá, nikoli kosmická, ale duchovní. Bude to poslední vyhrocený útok zla proti Božímu Synu.
Ani v té chvíli však Ježíš nepochybuje o moci Boha Otce a jeho blízkosti, třebaže musí plně zakusit rozdíl mezi nenávistí a láskou, lží a pravdou, hříchem a milostí. Zakoušel toto drama v sobě samém drásavým způsobem zejména v Getsemanech, těsně před zatčením, a potom během celého utrpení až do smrti na kříži. Ježíš byl v té chvíli jednak v naprosté jednotě s Otcem, Jemu plně oddán a jednak v solidaritě s hříšníky jakoby odloučen, cítil se jakoby Jím byl opuštěn.
Někteří svatí prožili intenzivně a osobně tuto Ježíšovu zkušenost. Otec Pio z Pietrelciny je jedním z nich. Prostý muž, prostého původu, ?uchvácený Kristem? (Flp 3,12) ? jak píše o sobě svatý Pavel ? aby z něho byl vyvolený nástroj nepomíjivé moci jeho Kříže: moci lásky k duším, odpuštění a smíření, duchovního otcovství, faktické solidarity s trpícími. Stigmata, která jej poznamenala na těle, ho vnitřně sjednotila s Ukřižovaným-Vzkříšeným. Autentický následovník svatého Františka z Assisi si stejně jako on osvojil zkušenost apoštola Pavla, jak o tom on sám píše ve svých listech: ?Byl jsem ukřižován s Kristem, a nežiji už já, ale žije ve mne Kristus? (Gal 2,20); anebo: ?v nás působí smrt, ve vás život?. Není to odcizení, ztráta osobnosti: Bůh nikdy neničí to lidské, ale proměňuje svým Duchem a směřuje ke službě jeho plánu spásy. Otec Pio si zachoval vlastní přirozené dary i svůj vlastní temperament, ale všechno obětoval Bohu, který si tím mohl svobodně posloužit, aby prodloužil dílo Kristovo: zvěstoval evangelium, odpouštěl hříchy a uzdravoval nemocné na těle i na duchu.
Jako Ježíš podstoupil opravdový boj, radikální zápas, tak také Otec Pio musel bojovat nikoli proti pozemským nepřátelům, nýbrž proti duchu zla (srov. Ef 6,12). Největší ?bouře?, které jej ohrožovaly, byly útoky ďábla, před nimiž se bránil ?Boží zbrojí?, ?štítem víry? a ?mečem Ducha, kterým je Boží slovo? (Ef 6,11.16.17). Zůstal spojen s Kristem a měl neustále na zřeteli hlubinu lidského dramatu, a proto se obětoval a obětoval mnohá svá utrpení, dovedl se stravovat ve službě nemocným a poskytovat jim úlevu, což je přednostním znamením Božího milosrdenství, jeho království, které přijde, ba už je ve světě, vítězství lásky a života nad smrtí. Vést duše a poskytovat úlevu v utrpení - tak lze shrnout poslání svatého Pia z Pietrelciny, jak o něm řekl také Boží služebník papež Pavel VI.: ?Byl mužem modlitby a utrpení? (Ke kapitulním otcům, 20. února 1971).
Drazí přátelé, bratři kapucíni, členové modlitebních skupin a všichni věřící ze San Giovanni Rotondo, vy jste dědici Otce Pia a odkazem, který vám zanechal, je svatost. V jednom svém listu píše: ?Zdá se, že Ježíš nemá jinou starost nežli posvětit vaši duši? (Epist. II, str.155). To byla vždycky jeho první starost, jeho kněžská a otcovská úzkost, aby se lidé vrátili k Bohu, aby mohli zakusit jeho milosrdenství a zcela obnoveni, znovu odhalili krásu a radost z toho, že jsou křesťany, že žijí ve společenství s Ježíšem, že patří k jeho církvi a praktikují evangelium. Otec Pio přitahoval na cestu svatosti svým vlastní svědectvím, svým příkladem ukazoval na kolej, která k ní vede: modlitba a láska.
Především modlitba. Jako všichni velcí muži Boží, Otec Pio se sám - duší i tělem - stal modlitbou. Jeho dny byly živým růžencem, tzn. neustálou meditací a asimilací Kristových tajemství v duchovním spojení s Pannou Marií. To vysvětluje, proč v něm byly tak jedinečně zároveň přítomny jak nadpřirozené dary, tak lidská konkrétnost. A všechno mělo svůj vrchol ve slavení Mše svaté: tam se plně spojoval s Pánem, usmrceným a vzkříšeným. Z modlitby jako ze stále živého pramene, prýštila láska. Láska, kterou nosil v srdci a předával druhým byla plná něhy, stále pozorná k reálné situaci lidí a rodin. Zejména nemocným a trpícím zprostředkovával přednostní lásku Kristova Srdce, v němž má původ i formu projekt velkého díla věnovaného ?úlevě v utrpení?. Nelze pochopit, ani náležitě interpretovat tuto instituci, pokud se odtrhne od jejího inspirujícího zdroje, kterým je evangelní láska, oživovaná modlitbou.
Toto všechno, drazí, Otec Pio dnes znovu předkládá naší pozornosti. Rizika aktivismu a sekularizace jsou stále přítomná; proto je také účelem mojí návštěvy utvrdit vás ve věrnosti poslání, zděděnému po vašem milovaném Otci. Mnozí z vás, řeholníci, řeholnice i laici, jste tak zaujati tisícerými povinnostmi, které si žádá služba poutníkům anebo nemocným v nemocnici, že jste vystaveni riziku přehlédnout věc opravdu nezbytnou: naslouchat Kristu za účelem plnění Boží vůle. Když si všimnete, že na vás doléhá toto nebezpečí, pohleďte na Otce Pia, na jeho příklad, na jeho utrpení; a vzývejte jeho přímluvu, aby vám vymohl od Pána světlo a sílu, kterou potřebujete, abyste pokračovali v jeho poslání, prostoupeném láskou k Bohu a k bratřím. A on bude nadále z nebe uplatňovat své vytříbené duchovní otcovství, kterým se tolik vyznačoval během své pozemské existence; nadále bude provázet svoje spolubratry, své duchovní děti a celé dílo, které započal. Spolu se svatým Františkem, Madonou, které tak miloval a umožnil milovat v tomto světě, ať nad vámi všemi bdí a stále vás chrání. A potom i v bouřích, které se mohou nečekaně dostavit, budete moci zakoušet vanutí Ducha svatého, které je silnější než každý protivítr a žene loďku církve i každého z nás. Proto máme žít v ustavičném pokoji, pěstovat v srdci radost a vzdávat Bohu díky. ?Jeho láska trvá navěky? (Žl resp.) Amen.
Přeložil Milan Glaser
Další články z podrubriky Homilie
odeslat článek
vytisknout článek
