Rádio Vaticana

Kolikrát slyšíme v kostele toto pozdravení! Kněz se tak obrací k lidem, když jim má něco důležitého sdělit. . Že je to pozdrav prastarý, pozorujeme v Bibli Čteme např. v knize Rút (2,4), že Boaz, majitel pole, se šel podívat, jak pracují jeho ženci. Pozdravil je: ?Pán s vámi.? Odpověděli: ?Pán ti žehnej.? Jak tomu Židé rozuměli? Byli všeobecně přesvědčeni, že Pán, Hospodin, Jahwe, je jim privilegovaně blízkým. Pozorovali to především na tom, že je chrání od nepřátel, kterých měli mnoho a kterým by se sami neubránili. Bez zvláštní pomoci Hospodina by nevyšli z Egypta, neokupovali by slíbenou zemi. Tak malý národ by neudržel svou nezávislost uprostřed okolních mocností. Ale kladl si podmínky: Budu s vámi, zachováte-li moje přikázání, ne-li, opustím vás a upadnete do neštěstí. Je tedy s nimi, ale nemohou jej vidět, zemřeli by.

Přesto však byl k některým vyvoleným jedincům bližší, mluvil s nimi jako osoba s osobou. Takový byl Mojžíš a ostatní proroci. Byla to tedy blízkost, kterou bychom mohli nazvat dialogální, v rozhovoru. Tu se zmenší bázeň z autority a začíná přátelství. Je určeno k tomu, aby se stalo intimní. Pán chce zůstat svému lidu tak věrný, jak věrný je ušlechtilý manžel své nevěstě, a to i kdyby ona pochybila. Dojímavě líčí Hospodinovu lásku prorok Ozeáš. V tomto symbolickém duchovním smyslu je potřeba vyložit i Píseň písní, kde se zamilovanost tělesná stala obrazem věčné lásky božsko-lidské.

Biblické obrazy jsou podobenství a příslibem vyššího uskutečnění. Manželství je jednota dvou osob. V Kristu se přirozenost lidská a božská spojila v jedné osobě božsko-lidské. V manželství dvě osoby pracují spolu. V Kristu se činnost Boha a člověka slila úplně v jedno. To, co Ježíš vykonal jako člověk, to současně vykonal i Bůh. Dosvědčil to výslovně: ?Amen,amen pravím vám: Syn nemůže sám od sebe činit nic než to, co činí Otec. Co činí Otec, stejně činí i jeho Syn? (Jan 5,1). Když někdo pozdravil Ježíše ?Pán s tebou?, mohl by mu odpovědět: ?Navěky je?.

První církevní koncily se soustředily na to, aby tuto pravdu víry uhájily a objasnily proti všemu umenšení. Byly si také vědomy, že z toho plynou závratné důsledky pro nás všechny. Když začal Ježíš svou veřejnou činnost, lidé se ptali: Kdo je on, že jedná takto? V našem případě se můžeme ptát my sami: Kdo jsme my? Potřebujeme to vědět, abychom posoudili, jaké činnosti jsme schopni, jaké máme k tomu schopnosti. Začněme tedy analýzou toho, co je nejjednodušší. Pro všechny platí všeobecné pravidlo: Modli se a pracuj. Dobrý křesťan začíná svůj den ranní modlitbou. Pokřižuje se a řekne krátkou modlitbu, někdy pozorně, někdy roztržitě. Stane se tím něco ve světě? Díváme-li se na věc čistě rozumově, jsme donuceni říci, že se nestane nic. Těmi málo slovy se ani lístky na stromě nezachvějí. A přesto se nám zdůrazňuje v katechismu a ve všech kázáních, že se modlit máme a že je to důležité. Není to iluse? Byla by to, kdybychom zůstali u předpokladu, že ta slova říkáme my sami. Víra nás však učí něco daleko víc: když se modlíme upřímně, modlí se s námi i Duch svatý. Posílena Duchem se naše modlitba stává silou, která hýbe světem. Jsme tu tedy činní my a je i Pán s námi. Slabý člověk a silný Bůh se spojili v jedno.

Je tomu tak jenom při modlitbě? Víc času než modlitbou zaplníme prací, potěšitelnou nebo i nepříjemnou. Práce šlechtí člověka, říká přísloví. Ale tuze tomu nevěříme. ?Podívejte se na mne, jak jsem zušlechtěný!? prohlásil posměšně dělník invalida, který čekal v nemocnici na ošetření. Kolik prací se nepodaří a i ty, co se podaří, jak málo znamenají v celém světě! Víme, že Ježíš strávil asi třicet let v domě dělníka pracujícího s dřevem v zapadlém městečku Nazaret. Co se tím přihodilo? Evangelium nám nepoví, co konkrétně vyrobil, ale ujišťuje nás, že to byla práce pro spásu celého světa, protože v té lidské práci sestoupila na svět činnost Boží. Pán byl s ním tak spojen, že mohl říci: Já a Otec jsme jedno, ?co činí Otec, stejně činí i jeho Syn? (Jan 5,19). Ale co my ubozí lidé? Křtem jsme se stali i my adoptovanými Božími syny. Je tedy Bůh s námi ve všem, co děláme. Musíme ovšem dbát o to, abychom i my z naší strany s ním zůstali spojeni. Pak každá naše práce, i když je prostá a zdá se bezcenná, má nadpřirozenou sílu.

Hnutí, které dostalo jméno Apoštolát modlitby, usiluje o to, aby si široké vrstvy křesťanů víc a víc uvědomovali tuto radostnou víru. Viděl jsem např. takové vývěsky. Na jedné byl obraz lékaře chirurga, který operuje a v jeho obličeji pozorujeme silné soustředění. Pod obrazem čteme nápis: Velké napětí? Je potřebné k tomu, abys zachránil tělesný život člověka. Obětuj svou práci Bohu a zachráníš i duši svého pacienta. Na jiné vývěsce byl obraz ženy, která umývá schody domu a utírá si pot z čela. Pod tím je nápis: Dřina, ale to nutné aby byly schody čisté. Obětuj svou práci Bohu a budeš tak očisťovat i duše těch, kdo po těch schodech chodí.

Z těch málo poznámek si můžeme uvědomit radostnou skutečnost, že má lidská modlitba a lidská práce nedozírnou sílu ve světě, když usilujeme o to, abychom zůstali ve spojení s Bohem. Je to vnitřní přesvědčení, navenek k tomu stačí opravdu jenom malá modlitbička, po případě jenom znamení kříže. Modlíme se a pracujeme my, ale ne my sami, je Pán s námi. Je ta práce ještě naše? Je celá naše a celá Boží. K objasnění dávají příklad. Píše otec synovi dopis. Píše jej hlava nebo ruka? Píše jej myšlenka z hlavy rukou. Kdyby dopis psala ruka bez hlavy, byla by tu jenom čmáranice. Když je naopak ruka spojena s hlavou otce, možná je v něm i odkaz dědictví. K psaní dějin světa Bůh Otec používá i naší i hlavy i našich rukou. Vzpomeňme si na to, kdykoli v kostele uslyšíme pozdravení ?Pán s vámi?. Pán chce být opravdu všude s námi.