Výraz chlubit se nezní sympaticky. V latinském textu čteme
gloriari, oslavovat se a to lépe odpovídá mluvě biblické a liturgické. Jak často se modlíme např. ?Sláva Otci i Synu i Duchu svatému?. Český výraz sláva má stejný kořen jako slovo. Slavný je ten, o kom se mnoho mluví, koho považují za důležitého. To pak vyjadřuje hebrejský výraz
kabod. Když staří Izraelité vítězili nad silnými nepřáteli, ?sláva Boží se šířila po vší zemi? (
Ex 16,10). Jenom Boha máme považovat za opravdu důležitého, proto jemu patří všechna čest a sláva. Kristus, Bůh vtělený na tuto zemi, je tedy král slávy, i když je zobrazen na kříži.
Žijeme-li ve spojení s životem Krista, máme tedy účast i na jeho smrti na kříži. Píše Pavel Římanům: ?Jestliže jsme s ním sjednoceni..., starý člověk byl spolu s ním ukřižován, aby tělo, ovládané hříchem bylo zbaveno moci a my už hříchu neotročili? (Řím 6,6). Stalo se to svátostně už při křtu: ?Nevíte snad, že všichni, kteří jsou pokřtěni v Krista Ježíše, byli jsme pokřtěni v jeho smrt? Byli jsme tedy křtem spolu s ním pohřbeni ve smrt, abychom ? jako Kristus byl vzkřísen z mrtvých slavnou mocí Otce ? i my vstoupili na cestu nového života? (Řím 6,5).
Je tedy sláva nerozlučně spojena s úspěchem, s mocí, s životem. Kříž však vyjadřuje opak toho všeho: ponížení, neúspěch, smrt. Jsou tu tedy, podobně jako i v jiných tajemstvích víry, spojeny dvě protichůdné myšlenky. Logika, spekulace, ten problém nevyřeší. Jako všude jinde Ježíš Kristus, Bohočlověk, osoba, která je současně božská i lidská, spojí protiklady. Když jde o tajemství kříže, základní text čteme u sv. Pavla v listu k Filipanům:
?Způsobem bytí byl roven Bohu,
a přece na své rovnosti nelpěl,
nýbrž sám sebe zmařil,
vzal na sebe způsob služebníka,
stal se jedním z lidí.
A v podobě člověka se ponížil,
v poslušnosti podstoupil i smrt,
a to smrt na kříži.
Proto ho Bůh povýšil nade vše
a dal mu jméno nad každé jméno,
aby se před jménem Ježíšovým sklonilo každé koleno
- na nebi, na zemi i pod zemí ?
a k slávě Boha Otce každý jazyk aby vyznával:
Ježíš Kristus je Pán? (Flp 2,6-11).
Jak ten text vysvětlují? Obyčejně docela prostě, někdy až příliš zjednodušeně. Rozdělí se sláva a ponížení časově, napřed a potom. Na počátku v životě nebeském žil Boží Syn ve slávě a dokonalém štěstí. Tím, že se stal člověkem, se ponížil velice hluboce až k utrpení na kříži. Ale bylo to na krátkou dobu. Po smrti se vrátil do nebeské slávy, která je teď ještě větší, než byla předtím. To je příkladem i pro nás. V tomto pozemském životě musíme všelicos vytrpět, nést kříže. Ale je to jenom na krátko. Jako odměna nás za to čeká věčná radost po smrti v nebi.
Ruský teolog S. Bulgakov toto zjednodušené vysvětlení kritizuje. Kristus je přece Bůh a ten je věčný. Nemůže být napřed šťastným, potom to štěstí zapomenout a trpět, ale považovat to utrpení jenom za něco přechodného. Ale je také člověk, kdo to utrpení smrtelně prožívá. Jak to sloučit? Autor chce začít od Boha samého. Druhá božská Osoba, Syn, žije ve stálém styku s Otcem, jenom jeho vůli koná. Je to, chceme-li to tak nazvat, nejhlubší ponížení v myšlení a chtění. Ale právě tím se stává Synem Otce a žije s ním a s Duchem svatým v nerozlučné jednotě. Z toho plyne věčná blaženost, štěstí.
Co se stalo při vtělení? Boží Syn se stal člověkem, ale nepřestal být Bůh. Přenesl své věčné štěstí do lidského utrpení, svou slávu do lidské bídy, svou věčnost do lidské smrti. Jako člověk ovšem musí tento nesmírný dar přijmout, modlit se: ?Buď vůle tvá jako v nebi tak i na zemi!? Tento postoj byl vedoucím v životě Krista. Jeho první a poslední slova, která nám zachovalo evangelium jsou toho druhu. Když ho jako dvanáctiletého chlapce našli v chrámě, řekl jim: ?Jak to, že jste mne hledali? Což jste nevěděli, že musím být tam, kde jde o věc mého Otce?? (Lk 2,49). Poslední slova byla pronesena na kříži: ?Otče, do tvých rukou odevzdávám svého ducha? (Lk 23,46). Neujde nám ovšem, že byla ta slova pronesena v psychologickém stavu hlubokého smutku a opuštěnosti: ?Bože můj, proč jsi mne opustil?? (Mt 27,46). Máme tu tedy to, co jsme položili jako problém: Je možné sjednotit ponížení a smutek s velkou nadějí a povýšením? Smrt se tu setkala s životem. První hřích byl spáchán neposlušností vůči Bohu, odtržením od stromu života. Kristus se stal poslušným až k smrti a tou smrtí se vrátil do života vzkříšený. A my dnes, když přijímáme naše kříže spolu s Kristem, svou smrtí a svými poníženími vstupujeme do věčného života.
Kdy a kde se to děje? Na prvním místě když umíráme. Je to tak zřejmé, že se nám to zdá přirozené. Ale jak může být přirozené ztratit všecko, oč jsme po celý život usilovali? Lidská smrt je opravdu největší lidské neštěstí. Žádný lékař nám tu nepomůže. Ale stojí tu při nás Kristus a spolu s ním se smrt jeví jako kříž, kterým se sv. Pavel chce chlubit, dát se pro něj oslavovat. Tím se ovšem mění zásadně náš postoj k nesnázím a utrpením života každodenního. Píše Pavel Římanům: ?Denně jsme vydáváni na smrt, jsme jako ovce určené na porážku. Ale v tom všem slavně vítězíme mocí toho, který si nás zamiloval. Jsem si jist, že ani smrt ani život, ani andělé ani mocnosti, ani přítomnost ani budoucnost, ani žádná moc, ani výšiny ani hlubiny, ani co jiného v celém tvorstvu nedokáže nás odloučit od lásky Boží, která je v Kristu Ježíši, našem Pánu? (Řím 8,36-39).
Je tedy pro křesťana nemožné myslet na smrt a nemít před očima vzkříšení. Smrt se podobá spánku. Sv. Jan Zlatoústý si tu myšlenku opakuje, když slyší řecké a latinské jméno pro hřbitov: coemeterium, noclehárna (z toho pochází slovenské cintorín). Kříže se stavějí na křižovatkách jako udávání správné cesty k cíli, ke kterému chceme dojít. V tom smyslu píše sv. Pavel Kolosanům: ?S Kristem jste byli ve křtu pohřbeni a spolu s ním také vzkříšeni vírou v Boha, jenž ho svou mocí vzkřísil z mrtvých... Probudil nás k životu spolu s ním... Tak odzbrojil a veřejně odhalil každou mocnost a sílu a slavil nad nimi vítězství? (Kol 2,12-15).
odeslat článek
vytisknout článek
