Kolikrát mluví sv. Pavel o víře! ?Když jsme tedy ospravedlněni z víry, máme pokoj s Bohem skrze našeho Pána Ježíše Krista, neboť skrze něho vírou získali jsme přístup k milosti. V ní stojíme a chlubíme se, že dosáhneme slávy Boží? (Řím 5,1-2). Navazuje vícekrát na to, co už před ním řekli proroci. Když např. Abakuk (2,4) říká, že bude spravedlivý žít pro svou věrnost Pánu, v Pavlově listu ke Galatským (3,11) se dočteme, že spravedlivý bude živ z víry. A když v listě k Římanům (9,33) se praví, že ti, co nežili z víry narazili na kámen úrazu, to se mohlo inspirovat Izajášem (28,16), kde se dočteme, že ti co věří, položili kámen osvědčený, úhelný a drahý, základ nejpevnější. Proroci se opradu často vraceli ke kázání, že nás z temnoty hříchu mohou osvobodit jenom přísliby Boží a vírou v ně se stal Abráhám otcem všech věřících. Odvolává se na to proto i Pavel: ?Pohleďte na Abraháma: uvěřil Bohu a bylo mu to počítáno za spravedlnost. Pochopte tedy, že syny Abrahámovými jsou lidé víry? (Řím 2,6-7). Přesto však pochopil Apoštol, že je ve víře pokrok do Zákona Starého k Novému. Na počátku mluvil jako proroci o slibech, které se splní až v budoucnu, v listu k Římanům (1,17) vidí, jak spravedlnost Boží sestupuje na lidstvo už nyní, Bůh očistil srdce těch, kdo v něj uvěřili.
Musíme si ovšem osvětlit, co slovem víra rozumí. V diskusích s protestanty se často opakovalo tvrzení, že pro katolíky víra znamená souhrn pravd, posbíraných do katechismu, zatím co pro protestanty se vírou rozumí osobní důvěra v osobu Krista. Máme tu zase příklad toho, co v diskusích rádi děláme: rozdělujeme to, co nerozlučné patří k sobě Vždyť už v době Otců Cyriíl Jeruzalemský učí ve svých homiliích, že patří k víře dvě hlediska: důvěra k osobě a hned nato přijetí nauky kterou učí. Jak se k tomu staví sv. Pavel? Nerozděluje obojí postoj, ale užívá dvou výrazů. Dá se říci, že termínem víra převážně označuje hledisko důvěry v Boha, v Krista. Obsah učení, které jsme od Krista přijali je spojeno ve výrayu ?poselství evangelia?. Protože je víra výraz osobní důvěry, vždy ji přijímáme s bázní a třesením, ale současně i s velkou nadějí a radostně. Opírá se o lásku Boží, která se zjevila v Ježíši Kristu, proto nesklame (Řím 8,38n; Ef 3,19). Přichází k nám osvícením Ducha svatého, nepotřebují tedy pohané procházet přípravou, kterou dostali předtím židé: obřízka a židovský zákon (Gal, 2,4.15n).
Jako poselství určené pro všechny, jak jsme řekli i široký obsah označený výrazem evangelium. I ve styky s idskými osobami máme zkušenost, na kterou upozorňuje P. Florenskij. První stupeň přístupu k nim se označuje jako: credo quia absurdum, není mi známý, ale přesto mu důvěřuji. On na moji důvěru reaguje tak, že se mi svěřuje, zjevuje. Je jasné, že neskonale věštšího zjevení se dostalo apoštolům a všem jiným, kteří věnovali svou důvěru Kristu. Přijali je všichni jako radostnou zvěst, evangelium. Pavel ovšem neměl po ruce katechetický přehled křesťanských pravd, ale byl stále připraven učit všecko, co Kristus zjevil a skrze své apoštoly zjevuje. Stal se služebníkem slova. Píše Korintským: ?My nejsme jako mnozí, kteří kramaří s Božím slovem, ale mluvíme upřímně, z Božího pověření a před tváří Boží v Kristu? (2 Kor 2,17). ?A proto, když nám byla z Božího slitování svěřena tato služba, nepoddáváme se skleslosti. Nepotřebujeme skrývat nic nečestého, nepočínáme si lstivě ani nefalšujeme slovo Boží, nýbrž činíme pravdu zjevnou a tak se před tváří Boží doporučujeme svědomí všech lidí? (4,1-2).
Pro antický svět učit znamenalo zakládat školu moudrosti, filozofie. Evangelium je pravá moudrost: ?Nestydím se za evangelium: je to moc Boží pro každého, kdo věří, předně pro Žida, ale také po Řeka... Boží hněv se zjevuje z nebe proti každé bezbožnosti a nepravosti lidí... Tvrdí, že jsou moudří, ale upadli v bláznovství? (Řím 1,16 n). V mnoha směrech je dáno všemi lidem jisté poznání Boha: ?Vždyť to, co lze o Bohu poznat, je jim přístupné, Bůh jim to přece odhalil. Jeho věčnou moc a božství, které jsou viditelné, lze totiž od svoření světa vidět, když lidé přemýšlejí o jeho díle, takže nemají výmluvu? (v. 19-20). Ale dodává Pavel, že evangelium, které nám přinesl Kristus, rozšířilo nesmírně naše duchovní obzory. Středověcí scholastici rádi diskutovali o problému, v čem a nakolik zjevení napřirozené doplňuje poznání přirozené. Ani Pavel se té otázce nechce vyhnout, ale omezí se především na základní tvrzení: lidé svou lidskou moudrostí, svým rozumem, nepochopí tajemství kříže, k tomu je nutné osvícení uchem Božím.
Koncentruje tedy obsah evangelního poselství na smrt a vzkříšení Krista. V Korintě, kde bylo dost vzdělaných Řeků mezi křesťany, slyšel námitky: ?Ale někdo snad řekne: Jak vstanou mrtrví? V jakém těle přijdou? Jaká pošetilost! To, co zaséváš, nebude oživeno, jestliže neumře. A co zaséváš, není tělo, které vzejde, nýbrž holé zrno, ať už pšenice nebo nějaké jiné rostliny... Co je zaseto je pomíjitelné, vstává jako nepomíjitelné. Co je zaseto v poníženosti, vstává ve slávě... Smrt je pohlcena, Bůh zvítězil? (1 Kor 15,35 n).
Není divu, že kázání evangelia pro řecké posluchače Pavel soustředil na pravdu vzkříšení. Vždyť na problém smrti žádná z jejich filozofií nedávala odpověď. Když však mluvil k Židům, stále se vrací k Abrahámovi. Evangelium je naplněním slibů, které praotci národa byly dány a kterám on uvěřil. Židovský národ dosáhne své dokonalosti a svého poslání přijetím evangelia Kristova.
Ty dvě zakladní pravdy jsou pro svět tak potřebné, že Pavel rád snáší všecky potíže a je ochoten i obětovat život, aby je svět přijal: ?Běda mně, kdybych nekázal... Jestliže jsem byl povolán, plním svěřený úkol. Zač tedy mohu čekat odměnu? Za to, že přináším evangelium zadarmo, že jsem se vzdal práva, které mám jako kazatel evangelia. sem svoboden od všech, ale učinil jsem se sluhou všech, abych mnohé získal? (1 Kor 9,16-19).
odeslat článek
vytisknout článek
