?Kristiáne, já tě křtím ve jménu Otce i Syna i Ducha svatého?. Za těchto slov v neděli Křtu Páně stékala po hlavičce novorozeněte voda před rozzářenými pohledy rodičů, biskupů, jáhnů, ministrantů, kmotrů a kmotřenek a za velebného doprovodu Michelangelových fresek Sixtinské kaple. A pak ještě dvanáctkrát pronášel Benedikt XVI. jména: Marcello, Riccardo, Christian, Francesco, Matteo, Christian -Josef -Andreas, Tiziano, Matteo?Gennaro, Valeria, Giulia, Martina, Nicole... já tě křtím ve jménu Otce i Syna i Ducha svatého. I andělé se radovali z nových jmen, jež byla vepsána do knihy věčného života.

Dojatým, šťasným a lidsky hrdým rodičům Petrův nástupce kladl na srdce pravdy víry. ?Dítě není vlastnictvím rodičů, je jim svěřeno Stvořitelem jako dar k jejich odpovědnosti, svobodně a stále novým způsobem, aby mu pomáhali být svobodným dítětem Božím?. ? Představte si, že byste řekli mladým manželům, kteří si nesou domů z porodnice svého prvorozence: ?Toto dítě vám nepatří!? ? ?Jak to, že nám nepatřtí?? ? namítali by mnozí, možná drtivá většina. ?Vždyt se nám tolik podobá, ba je úplně po otci, vždyť jsme ho chtěli, naplánovali a dáme mu jméno po slavném fotbalistovi nebo filmovém herci. Co to znamená, že nám náš syn nepatří?: - Ano, znamená právě to: patří jinému, jak to tvrdí Kristův náměstek, věrný dávné tradici církve: ?Křest je právě toto: vracíme Bohu, co jsme od něho dostali. To, co nám nepatří, protože jsme ho nevytvořili my.? A to ví instinktivně více ženy. Když otěhotní, když pak v tomto požehnaném stavu zaznamenávají v sobě první pohyby dítěte, zaplaví je přirozený úžas nad projevy onoho života, který vypučel z dvou nesmírně malých buněk. A často se zastaví zamyšleně nad faktem, že sám Bůh mu vdechl nesmrtelnou duši, princip života, a zachvějí se: už se vytváří jeho mozek, jeho srdce a já ani zdaleka nevím jak. Vědomí této propastné nedostatečnosti dnes snadno sklouzne do úzkosti: vyšetření, zkoušky, kontroly, stálé ekografie, aby se slídilo po podezřelých defektech. Je to princip vlastnictví: naše dítě musí být dokonalé. Je to vlastní neoprávněný nárok vůči neznámému, který tajemně přichází. A na druhé straně, jak se zbavit obav, když nám žádná věda nemůže zaručit plné zdraví dítěte?

Odpovědí pro křesťany je jistota, že děti patří Bohu. Kdo je povolal k životu z ničeho je opravdovým otcem. Kdo jim vdechl duši, princip života, je jeho opravdovým otcem. Ten, který je znal dříve, než je matka počala, jak říká žalm. Bůh Otec, který uvádí své děti do plánu dobra, do Božího plánu, i z nejdramatičtějších situací. Tento ?jiný? otec, mlčky přítomný, je bodem vyrovnanosti mezi pudovým iracionálním vlastnictvím, které činí z dětí věci k mé potřebě a pak, když dospívají, je ponechá čirým pudovým náklonnostem jako by byli bez otce. Mezi těmito dvěma extrémy, o nichž máme nesčetná svědectví v černých kronikách novin či televize, Benedikt XVI. připomíná dávnou třetí cestu moudrosti: ?svěřovat děti Boží dobrotě a učit je, aby ho nazývali Otcem a měli k němu důvěrný vztah jako k otci.? Jako by se vyjasnilo nebe nad našimi obavami a starostmi: co udělá? kam půjde? čím se stane?

Jako ve slovech onoho venkovana, jehož život líčí Charles Peguy. Celý zoufalý nad tím, že jeho děti jsou nemocné, rozhodne se je svěřit, ba dát je do náruče Matky Boží, protože jsou to ve skutečnosti ?její děti.? A odchází celý osvobozen od té drtivé úzkosti. Nyní si je jistý, že jeho děti jdou vstříc dobrému osudu - pod ochranou a vedením Matky Boží.

Další články z podrubriky Reportáže, reflexe, sloupky