Drazí bratři a sestry,
Zjevení našeho Pána Ježíše Krista je mnohotvárné tajemství. Latinská tradice jej spojuje s návštěvou mudrců u Dítěte Ježíše v Betlémě, a vykládá jej tedy především jako zjevení Izraelského Mesiáše pohanským národům. Východní tradice však upřednostňuje moment Ježíšova křtu v řece Jordán, kdy se zjevil jako jednorozený Syn nebeského Otce, posvěcený Duchem svatým. Janovo evangelium nás však vybízí rozjímat o ?zjevení? také v souvislosti se svatbou v Káni Galilejské, kde Ježíš proměnil vodu na víno a ?tím zjevil svou slávu a jeho učedníci v něj uvěřili? (
Jan 2,11). A co bychom měli říci my, drazí bratři, zvláště my kněží nové Smlouvy, když jsme každý den svědky a služebníky ?zjevení? Ježíše Krista ve svátosti eucharistie? V této nejsvětější a nejponíženější svátosti církev slaví všechna tajemství Páně a současně v ní On sám zjevuje a skrývá svou slávu. ?
Adoro te devote, latens Deitas? - tak se při adoraci modlíme spolu s Tomášem Akvinským.
V letošním roce 2009, jenž je věnován astronomii, protože si v něm připomínáme 400 let od prvního pozorování teleskopem, které provedl Galileo Galilei, nemůžeme nevěnovat pozornost symbolu hvězdy, jenž je tak důležitý v evangelním vyprávění o mudrcích (srov. Mt 2,1-12). Byli to se vší pravděpodobností astronomové. Z místa svého pozorování, které leželo na východ od Palestiny, možná v Mezopotámii, zaznamenali novou hvězdu a vysvětlili si tento nebeský úkaz jako zvěst o narození krále či přesněji - podle Písma svatého - krále Židovského (srov. Nm 24,17). Církevní otcové spatřovali v této jedinečné události, podávané svatým Matoušem, také určitý druh kosmologické ?revoluce?, způsobené vstupem Božího Syna do světa. Například svatý Jan Zlatoústý píše: ?To že se hvězda zastavila nad dítětem, mohla způsobit jedině moc, kterou hvězdy nemají: nejprve se skrýt a potom se znovu ukázat a nakonec se zastavit? (Homilie na Matoušovo evangelium, 7,3). Svatý Řehoř Naziánský tvrdí, že narození Krista určilo hvězdám nové dráhy (srov. Dogmatické básně, V,53-64: PG 37,428-429). Je třeba to chápat v symbolickém a teologickém smyslu. Zatímco pohanská teologie zbožšťovala kosmické prvky a síly, křesťanská víra, jež dovršuje biblické zjevení, rozjímá o jediném Bohu, Stvořiteli a Pánu celého kosmu.
Božská láska, vtělená v Kristu je základním a univerzálním zákonem stvoření. Je však třeba to chápat ve smyslu nikoli básnickém, ale reálném. Tak to ostatně chápal samotný Dante, když v majestátním verši, kterým končí Ráj i celou Božskou komedii, definuje Boha jako ?lásku, která hýbe sluncem a všemi hvězdami? (Ráj, XXXIII, 145). To znamená, že hvězdy, planety a celý vesmír nejsou ovládány nějakou slepou silou, neřídí se dynamikami pouhé hmoty. Nejsou to tedy kosmické elementy, které by byly zbožšťovány, nýbrž ve všem a nade vším je osobní vůle, Duch Boží, který se v Kristu zjevil jako Láska (srov. Spe salvi, 5). Je-li tomu tak, potom lidé ? jak píše svatý Pavel Kolosanům ? nejsou otroky ?kosmických elementů? (srov. Kol 2,8), ale jsou svobodní, schopní mít vztah se stvořitelskou svobodou Boha. On je na počátku všeho a všechno řídí nikoli na způsob chladného a anonymního hybatele, ale jako Otec, Ženich, Přítel, Bratr, jako Logos, ?Slovo-Rozum?, který se jednou pro vždy spojil s naším smrtelným tělem, plně sdílel náš stav a ukázal přebytek moci svojí milosti. V křesťanství se tedy vyskytuje zvláštní kosmologická koncepce, která nalezla ve středověké filosofii a v teologii ten nejvznešenější výraz. A také v naší době poskytuje pozoruhodná znamení nového rozkvětu díky nadšení a víře mnoha vědců, kteří se ve šlépějích Galilea nezříkají ani rozumu, ani víry, nýbrž důsledně doceňují vzájemnou plodnost obojího.
Křesťanské myšlení přirovnává kosmos ke ?knize? - tak to říkával také Galileo ? a považoval jej za dílo Autora, který se vyjadřuje v ?symfonii? stvoření. V rámci této symfonie se na určitém místě vyskytuje to, co hudební terminologie označuje jako ?sólo?, určité téma, jež je svěřeno jednomu nástroji nebo jednomu hlasu a je tak důležité, že na něm závisí vyznění celého díla. Tímto ?sólem? je Ježíš a patří mu královské předznamenání: úkaz nové hvězdy na nebeské obloze. Ježíš je antickými křesťanskými spisovateli přirovnáván k novému slunci. Podle soudobých astrofyzikálních poznatků bychom jej měli přirovnat k nějaké hvězdě, jež má centrální postavení nejen v rámci sluneční soustavy, ale v rámci celého známého vesmíru. V tomto tajemném, zároveň fyzikálním i metafyzickém plánu, v němž se objevila lidská bytost jako vrchol stvořených prvků, přišel na svět Ježíš: ?narozený ze ženy? (Gal 4,4), jak píše sv. Pavel. Syn člověka v sobě zahrnuje zemi i nebe, stvoření i Stvořitele, tělo i Ducha. Je středem kosmu a dějin, protože v Něm se bez směšování spojuje Autor se svým dílem.
V pozemském Ježíši spočívá vrchol stvoření a dějin, ale ve vzkříšeném Kristu se jde dále: přechod skrze smrt do života věčného předjímá (?rekapitulaci?) sjednocení veškerenstva v Kristu (srov. Ef 1,10). Všechny věci totiž ? píše apoštol - ?jsou stvořeny skrze něho a pro něho? (Kol 1,16). On právě vzkříšením z mrtvých obdržel ?prvenství ve všem? (Kol 1,18). Tvrdí to Ježíš sám, když se ukazuje učedníkům po zmrtvýchvstání: ?Je mi dána veškerá moc na nebi i na zemi? (Mt 28,18). Tímto vědomím je cestami dějin neseno putování církve, Kristova Těla. Není stínu, ať už jakkoli tmavého, který by mohl zastřít Kristovo světlo. Proto věřící v Krista nikdy neztrácejí naději, ani dnes před velkou sociální a ekonomickou krizí, která sužuje lidstvo, před nenávistí a ničivým násilím, které nepřestává třísnit krví mnoho regionů světa, před egoismem a záměrem člověka vyniknout jako bůh sebe samého, což tu a tam vede na nebezpečné zákruty božského plánu se životem a důstojností lidské bytosti, rodiny a harmonií stvoření. Naše úsilí osvobodit lidský život a svět od jedů a zamoření, které by mohly zničit přítomnost i budoucnost, má svůj význam a smysl ? jak jsem poznamenal v již citované encyklice Spe salvi ? třebaže zdánlivě nemáme úspěch anebo působíme bezmocně proti převaze nepřátelských sil, protože ?je tu velká naděje, zakládající se na Božích příslibech, která nám v dobrých i špatných okamžicích dodává odvahu a orientuje naše jednání? (č.35).
Univerzální vláda Krista působí zejména v církvi. ?Všechno ? čteme v listu Efesanům [Bůh] podřídil po jeho nohy. A jeho dal jako svrchovanou hlavu církvi: ona je jeho tělem, plností toho, který naprosto všechno ovládá? (Ef 1,22-23). Dnešní slavnost je zjevením Páně a jako odlesk i zjevením církve, protože Tělo není oddělitelné od Hlavy. První dnešní čtení, vzaté z tzv. Třetího Izaiáše, nám podává přesnou perspektivu k pochopení reality církve, jakožto tajemství odraženého světla: ?Vstaň, rozsviť se ? obrací se prorok k Jeruzalému ? neboť vzešlo tvé světlo a Hospodinova velebnost září nad tebou? (Iz 60,1). Církev je osvíceným lidstvem, ?pokřtěným? slávou Boha, tzn. jeho láskou, jeho krásou a jeho vládou. Církev ví, že samotné lidství i s jeho mezemi a ubohostmi vyzdvihuje dílo Ducha svatého. Nemůže se chlubit ničím, ne-li svým Pánem: světlo nepochází od ní, sláva jí nepatří. Její slávou, kterou ji nemůže nikdo odejmout, je jedině být ?znamením a nástrojem? Toho, který je ?lumen gentium?, světlem národů (srov. Lumen gentium, 1).
Drazí přátelé, slavnost Zjevení Páně v tomto roce sv. Pavla volá církev a v ní i každého jednotlivého věřícího podle vzoru apoštola národů k napodobování služby, kterou poskytla hvězda mudrcům z východu, když je přivedla až k Ježíši (srov. sv. Lev Veliký, Promluva na Epifanii, 5: PL 54,244). V čem jiném spočíval život svatého Pavla po jeho konverzi, ne-li v tom, že ?běžel? k národům s Kristovým světlem a naopak přiváděl národy ke Kristu? Milost Boží učinila z Pavla pro národy ?hvězdu?. Jeho služba je příkladem a podnětem pro církev, aby znovu objevila svou misionářskou povahu a obnovila nasazení hlásat evangelium zejména těm, kteří ho ještě neznají. Hledíme-li však na svatého Pavla, nemůžeme zapomenout na to, že jeho hlásání bylo zcela živeno Písmem svatým. S pohledem na nedávnou Biskupskou synodu je proto třeba znovu potvrdit, že církev a jednotliví křesťané mohou být světlem, které přivádí ke Kristu jenom tehdy, když se niterně a usilovně živí Božím Slovem. Slovo osvěcuje, očišťuje a obrací. Určitě ne my. My nejsme nic jiného než služebníci Slova života. Pavel chápal sebe sama a svou službu jako službu evangeliu. ?Všechno dělám pro evangelium? - píše (1 Kor 9,23). Tak by to měla říci také církev, každé církevní společenství, každý biskup a každý kněz: to všechno konám pro evangelium.
Drazí bratři a sestry, modlete se za nás, pastýře církve, abychom každodenním osvojováním si Božího Slova, mohli jej věrně předávat bratřím. Avšak modlíme se i my za vás, všechny věřící, protože každý křesťan je křtem a biřmováním povolán hlásat slovem a svědectvím života Krista, světlo světa. Kéž nám Panna Maria, Hvězda evangelizace, pomůže dovršit společně toto poslání a přimlouvá se za nás z nebe svatý Pavel, apoštol národů. Amen.
přeložil Milan Glaser
Další články z podrubriky Homilie
odeslat článek
vytisknout článek
