„Vzpomínat znamená znovu pokládat základy v Ježíši, v jeho životě. Znamená to zřetelně zamítnout pokušení žít pouze pro sebe, potvrdit, že stejně jako Ježíš existujeme pro Otce (srov. Jan 6,57), že jako Ježíš musíme žít , abychom sloužili a nikoli abychom si nechali sloužit (srov. Mk 10,45). Vzpomínat znamená rozumem i vůlí opakovat, že pro život jezuity postačí Pánova Pascha. Nic dalšího není třeba.“

Papež František citoval z listu sv. Františka Xaverského, jehož památka připadá na dnešní den, kde tento nejznámější jezuitský světec vybízí své spolubratry, aby všechny své věci zakládali výlučně v Bohu (List 90 z Kagošimy), protože takto nebude žádného protivenství, jež by je zastihlo nepřipravené.

„Obýváte dům, kde sv. Ignác žil, napsal Konstituce a odkud vyslal první druhy na misie ve světě. Opírejte se o počátky. Je to milost těchto římských let, milost základů, milost počátků. A vy jste líhní, která přináší svět do Říma a Řím do světa, Tovaryšstvo v srdci církve a církev v srdci Tovaryšstva,“

burcoval Petrův nástupce své spolubratry. Metaforou rostliny čerpající sílu ze svých kořenů poukázal na to, že srdce zakořeněné v Bohu je schopné růst do šířky, vzdorovat pohodlné přizpůsobivosti a řídit se Pavlovým „běda mi, nebudu-li hlásat evangelium“, horlivostí sv. Františka Xaveského, když píše sv. Ignáci „nezstavil jsem se ani na okamžik“ (List 20 sv. Ignáci) a odhodlaností sv. Alberta Hurtada, jenž chtěl být hrotem v umdlévajících údech církve. „Pokud se srdce nerozšiřuje, odumírá. Pokud neroste, uvadá,“ dodal Svatý otec.

„Není růstu bez krizí, tak jako není ovoce bez prořezávání ani vítězství bez boje. Růst, zapouštět kořeny znamená bezustání bojovat proti veškerému duchovnímu zesvětštění, které je tím nejhorším zlem, které se nám může přihodit, jak říkával otec de Lubac. Pokud kořeny napadne mondénnost, můžeme se rozloučit s plody i s rostlinou. Pokud je naopak růst neustálým „agere contra“, bojem proti vlastnímu egu, urodí se  mnoho ovoce. A zatímco nepřátelský duch se nebude vzdávat pokusů, v nichž vás chce přesvědčit k hledání vlastních „útěch“, podsouvaje vám, že nejlepší život je tam, kde máte, co chcete, přátelský duch vás bude s jemností povzbuzovat k dobrému, k růstu v pokorné poslušnosti, povede vás kupředu bez křečí a nespokojenosti, v onom pokoji, jenž pochází pouze od Boha.“

Pozitivním znamením růstu je svoboda a poslušnost, dvě ctnosti kráčející pospolu, pokračoval papež František. Povzbudil své mladé spolubratry k úsilí o největší svobodu, kterou je svoboda od sebe sama. Chlebem života, stejně jako pro Ježíše, je nám poslušnost Otcově vůli (srov. Jan 4,34), dodal Svatý otec s poukazem na sv. Ignáce, který dal papeži k dispozici naprostou poslušnost svého řádu, a to „v církvi, která rozhodně nezářila evangelními mravy,“ podotkl František. Právě tato poslušnost vystihuje podstatu dozrálého jezuity.  Dozrávání pak není  věcí kořenů či kmene, ale květu a plodů, pokračoval:

„Tady vstupuje do hry poslání, důvěrná obeznámenost s dnešní situací, péče o svět, který Bůh miluje.(…) Do nejzapeklitějších, mezních situací, do pouští lidskosti – právě tam je povolán jezuita. Může se tam ocitnout jako beránek mezi vlky, avšak nemá bojovat proti vlkům, má pouze zůstat beránkem. Takto jej totiž Pastýř nalezne tam, kde je jeho beránek (srov. Sv. Jan Zlatoústý, Homilie 33 k Matoušovu evangeliu).“

Za závěr papež jezuitské studenty z Mezinárodní koleje Del Gesù povzbudil, aby službu Slova spojovali se službou útěchy, aby se dotýkali Kristova trpícího těla, avšak nemalomyslněli, nýbrž přinášeli utrpení před Ukřižovaného, a z eucharistie čerpali trpělivou lásku, jež dokáže objímat kříže všech dob.

PLNÉ ZNĚNÍ PROMLUVY papeže k jezuitům je ZDE