20.5.2013 

V sobotu večer se na náměstí sv. Petra konala svatodušní vigilie za účasti 200 tisíc věřících-příslušníků církevních hnutí a sdružení. Pásmo modliteb, čtení, zpěvů a několika osobních svědectví vyvrcholilo čtyřmi otázkami, které položili účastníci Svatému otci. Papež František v úvodu své přibližně padesátiminutové odpovědi, často přerušované projevy sympatií, nejprve předeslal:

„Já jsem vaše otázky znal předem a přemýšlel o nich. To je známo. Pravda má přednost. Mám je tady napsané. Ta první se ptá, jak jsem dosáhnul ve svém životě jistoty víry, a jakou cestu bych ukázal pro překonání křehkosti víry. Je to tedy otázka, která se týká mojí historie, historie mého života.“

Papež se pak rozhovořil o svých zážitcích z dětství a mládí, zdůraznil, že se mu „dostalo té milosti, že vyrůstal v rodině, která prožívala víru prostě a konkrétně“. Vylíčil pak svoji nejrannější vzpomínku na přijetí radostné zvěsti, kterou mu předala jeho babička.

„První zvěstování se děje doma, v rodině. Vzpomínám na lásku mnoha maminek a babiček, které předávají víru. To ony předávají víru a to už od začátku, jak připomíná sv. Pavel v dopise Timotejovi: »V paměti mi ožívá víra tvojí babičky a maminky« (2 Tim 1,5). Všechny maminky, které jsou zde, a všechny babičky: pamatujte na předávání víry. Víru nenacházíme v jakémsi abstraktnu. Vždycky je to nějaký člověk, který nám hlásá evangelium a říká, kdo je Ježíš, předává víru a první křesťanskou zvěst.“

Papež pak zmínil další důležitou vzpomínku z doby, kdy mu bylo 17 let. Jednoho dne pocítil potřebu jít ke zpovědi do farnosti, kam chodil, a setkal se s knězem, kterého neznal.

„Nevím přesně, jak se to stalo, nepamatuji si a nevím, proč tam byl zrovna onen kněz, kterého jsem neznal, a proč jsem pocítil, že mám jít ke zpovědi. Pravdou však je, že na mne někdo čekal. Čekal na mne dlouho. A po zpovědi jsem zjistil, že se něco změnilo. Nebyl jsem stejný. Cítil jsem jakýsi hlas, povolání. Byl jsem přesvědčen, že se mám stát knězem. A tato skutečnost víry je důležitá. Říká se, že máme hledat Boha, jít za Ním, požádat o odpuštění… ale když přijdeme, On na nás už dávno čeká, je před námi.“

Svatý otec potom přešel k druhé části otázky:

„Mluvili jste také o křehkosti víry a o tom, jak ji překonat. Větším nepřítelem než křehkost – a to je zajímavé – je strach. Avšak nemějte strach! Jsme křehcí, ale víme to. On je však mocnější! Jdeš-li s Ním, není problém! Nejvíce křehké je dítě. A vidím jich tu dnes mnoho… Ale když je s tatínkem, s maminkou je si jisté. S Pánem máme jistotu. Víra roste spolu s Pánem, z ruky Pánovy. Dává nám růst a činí nás silnými. Myslíme-li si však, že se dokážeme zařídit sami-- pomysleme na to, co se stalo Petrovi: »Pane, nikdy tě nezapřu«.. A potom zakokrhal kohout, dokonce třikrát. Když máme příliš důvěry v sebe, jsme nejkřehčí. Vždycky tedy spolu s Pánem a to znamená s eucharistií, Biblí a modlitbou… A jako v rodině, také s Matkou, i s Ní, protože Ona nám přináší Pána. Je Matkou, která ví všechno. Modlit se tedy také k Matce Boží a prosit ji, aby nás posilovala. To si myslím já o křehkosti, tedy alespoň z mojí zkušenosti.“

Druhá otázka se týkala evangelizace a toho, jak účinně předávat víru.

„Řeknu jen tři slova. První: Ježíš. Kdo je nejdůležitější? Ježíš. Rozvíjíme-li organizaci a další, také krásné věci, ale bez Ježíše, tak nejdeme vpřed, nejde to. Ježíš je nejdůležitější. Ale teď bych chtěl vyslovit malou výtku na vaši adresu, ale bratrsky, že? Všichni jste na náměstí volali „Francesco, Francesco, papa Francesco“… A Ježíš? Kde zůstal? Chtěl bych, abyste volali: „Ježíš, Ježíš je Pán“. Vždyť On je mezi námi! Takže on nynějška už žádné „Francesco“, ale „Ježíš“, ano? Druhým slovem je modlitba. Hledět na Boží tvář, ale především vnímat, že jsme viděni. Pán se na nás dívá, vidí nás už předtím. To je má zkušenost, kterou zakouším před svatostánkem, když se jdu modlit večer před Pána. Někdy přitom trochu zdřímnu, že? To je pravda, protože únava někdy vede k spánku. On mne však chápe. A cítím tolik útěchy, když myslím na to, že se na mne dívá. My si myslíme, že se máme modlit, mluvit, mluvit a mluvit… Nikoli! Nechat se uvidět Pánem. Když na nás hledí, dává nám sílu a pomáhá ti svědčit o Něm.“

Třetím slovem je svědectví pokračoval papež. Nejprve je však třeba Ježíši přisvědčit, nechat se od něho vést a potom je možné o Něm svědčit.

„Komunikovat víru lze jedině svědectvím a láskou. Nikoli našimi idejemi. Evangeliem, které je žito v našem životě a je oživováno zevnitř Duchem svatým. Svědectví je jakási součinnost nás a Ducha svatého. Církev táhnou světci, kteří vydávají toto svědectví. Zdůrazňovali to Jan Pavel II. i Benedikt XVI. Dnešní svět potřebuje svědky. Ani ne tak učitele, jako svědky. Nemluvit příliš a mluvit celým životem. Důslednost života, důslednost vlastního života. Důsledný život znamená žít křesťanství jako setkání s Ježíšem, který mne přivádí ke druhým a nikoli jako sociální skutečnost.“

Třetí otázka se týkala papežova vyjádření ze samotného počátku pontifikátu, totiž jeho přání, aby církve byla chudá a pro chudé, a tazatel chtěl vědět, jak může v době probíhající krize uskutečňovat tento úmysl.

„Navážu na svědectví. Hlavní přínos, kterým můžeme dát, je život podle evangelia. Církev není politické hnutí, ani dobře organizovaná struktura, nikoli. Nejsme nevládní organizací. Když se církev stane nevládní organizací, ztratí sůl, ztratí svou chuť a je jenom prázdnou organizací. Nedejme se oklamat ďáblem, protože zaměření na výkonnost je riskantní. Jedna věc je hlásat Ježíše, druhou výkonnost, účinnost. To je jiná hodnota. Základní hodnotou církve je život podle evangelia a dosvědčování naší víry.“.

Papež František si - opět za chápavého potlesku - posteskl, že nemůže chodit zpovídat, jak byl zvyklý v předchozí diecézi, a obrátil pak pozornost ke krizi, o níž se často hovoří:

„Mějme se na pozoru. Nejde pouze o ekonomickou krizi, nejde o krizi kulturní. Je to krize člověka: člověk je v krizi! Člověk může být zničen. A člověk je obrazem Božím! Proto se jedná o hlubokou krizi. V této krizové době se nemůžeme starat jenom o sebe a uzavřít se do samoty, malomyslnosti, impotence tváří v tvář problémům. Neuzavírat se! To je nebezpečné… uzavírat se ve farnosti, s přáteli, ve hnutí s těmi, kteří smýšlí jako my… Co se totiž stane, když se církev uzavře? Roznemůže se. Onemocní. Je to jako místnost, kde se dlouho nevětralo a je cítit vlhkostí apod. Tak to nejde. Taková církev není zdravá. Církev musí vycházet ze sebe. Kam? Na existenciální periferie, kamkoli, ale vyjít. Ježíš nám říká: Jděte do celého světa. Jděte. Hlásejte. Dosvědčujte. Ale když někdo vyjde ze sebe, může se stát to, co se přihodí leckomu, kdo vyjde z domu na ulici. Stane se mu nehoda. Já vám však dnes říkám, že je mi tisíckrát milejší církev, která utrpěla nehodu, než nemohoucí církev, která chřadne uzavíráním se do sebe samé.“

Chudá církev, pokračoval dále papež, se rodí vycházením vstříc Kristovu tělu. Chudoba totiž není pro křesťany pouze sociologická či kulturní kategorie, nýbrž teologická. A možná prvotně teologická, protože Bůh se snížil, aby se stal chudým a putoval spolu s námi. Krize člověka, o níž byla řeč, ničí člověka, obírá člověka o etiku. Chybí-li v politice etika, velmi to škodí lidstvu, jak vidíme z médií:

„Chtěl bych vám vyprávět jeden příběh. Už jsem ho vyprávěl dvakrát tento týden, ale řeknu jej potřetí. Je to takový biblický midraš od jistého rabína ze 13. století. Vypráví příběh o budování Babylonské věže, na jejíž stavbu bylo zapotřebí cihel. Co to znamenalo? Spoustu práce s výrobou a vypálením v peci.. a potom transport cihly vzhůru, aby se zabudovala do stavby. Cihla tedy byla pokladem. Když upadla a rozbila se, byla to národní tragédie a dělník, kterému se to stalo, byl potrestán, protože se velice provinil. Když však seshora spadl dolů nějaký dělník, nic se nedělo. To bylo něco jiného. A toto se děje dnes. Pokud trochu poklesnou bankovní investice, aaach, tragédie, co jen budeme dělat! Ale když umírají lidé hladem, protože nemají co jíst, nebo jsou nemocní, tak to nevadí. Toto je naše dnešní krize! A svědectví chudé církve pro chudé jde proti této mentalitě.“

Řekl mimo jiné papež František na sobotním setkání s více 200 tisíci členy církevních hnutí a sdružení.

PLNÉ ZNĚNÍ sobotní promluvy papeže Františka je ZDE

Milan Glaser

Copyright © 2003-2024 česká sekce Vatikánského rozhlasu. Všechna práva vyhrazena. Adresa redakce: ceco@spc.va.