7.7.2009 

KAPITOLA ŠESTÁ
ROZVOJ NÁRODŮ A TECHNIKA

68. Téma rozvoje národů se niterně váže k rozvoji každého jednotlivého člověka. Lidská osoba je svou přirozeností dynamicky zaměřena k vlastnímu rozvoji. Nejedná se o rozvoj zaručený přirozenými mechanismy, protože každý z nás ví, že je s to konat svobodná a odpovědná rozhodnutí. Nejedná se ani o rozvoj, který by byl vydán napospas našim rozmarům, neboť všichni víme, že jsme darem a nikoli výsledkem sebezrození. Lidská svoboda je v nás původně charakterizována bytím subjektu, jemuž náleží, jakož i jeho omezeními. Nikdo si nevytváří vlastní vědomí libovolně, ale všichni budují vlastní ?já? na základě ?sebe?, které nám bylo dáno. Nejenom druzí lidé jsou nedisponovatelní, ale stejně tak i my sami sobě. Rozvoj lidské osoby upadá, pokud si ona nárokuje, že je jedinou tvůrkyní sebe sama. Tak i rozvoj národů upadá, pokud se lidstvo domnívá, že může znovu-vytvářet samo sebe pomocí ?divů? technologie. Stejně tak jako se ekonomický rozvoj ukáže být fiktivním a škodlivým, pokud se svěří ?divům? finančnictví, aby podporovalo nepřirozený a konzumní růst. Před tímto prométheovským nárokem musíme posílit lásku ke svobodě nikoli svévolné, ale zlidštěné uznáním dobra, které ji předchází. Za tímto účelem je třeba, aby člověk šel do sebe a rozpoznal velké normy mravního zákona, který Bůh vepsal do jeho srdce.

69. Problém rozvoje je dnes těsně spjat s technologickým pokrokem a jeho udivujícími aplikacemi na biologickém poli. Technika, což je dobře zdůraznit, je hluboce lidským faktem, jenž se váže k autonomii a svobodě člověka. V technice se vyjadřuje a potvrzuje nadvláda ducha na matérií. Duch se tak ?může, ?více uvolněný z poroby věcí, snadněji povznést k uctívání Stvořitele a k nazírání na něho??.[150] Technika dovoluje ovládat matérii, redukovat rizika, šetřit námahu, zlepšovat životní podmínky. Odpovídá na samotné povolání lidské práce; v technice viděné jako dílo svého génia člověk rozpoznává sebe sama a uskutečňuje své lidství. Technika je objektivním aspektem lidské činnosti,[151] jejíž původ a důvod existence spočívá v subjektivním prvku: v člověku, který koná. Proto technika není nikdy jenom technikou. Ukazuje člověka a jeho touhy po rozvoji, vyjadřuje úsilí lidské duše o postupné překonávání určitých materiálních podmíněností. Technika je proto součástí mandátu kultivovat a střežit zemi (srov. Gn 2,25), kterou Bůh svěřil člověku, a je třeba ji orientovat k posilování aliance mezi lidskou bytostí a životním prostředím, jež má být zrcadlem Boží stvořitelské lásky.

70. Technologický rozvoj může navozovat ideu soběstačnosti techniky, když člověk, kladoucí si pouze otázku jak, nebere v potaz mnohá proč, která jej podněcují k jednání. A proto technika nabývá dvojznačnou tvář. Vznikla z lidské tvořivosti jako nástroj osobní svobody; lze ji chápat jako prvek absolutní svobody, oné svobody, která chce přehlížet omezení, jež si věci v sobě nosí. Proces globalizace by mohl nahradit ideologie technikou,[152] která by se sama mohla stát ideologickou mocí. Determinismus, který je technice vlastní, vystavuje lidstvo riziku, že se ocitne uvnitř určitého a priori, které je předchází a z něhož by nemohlo vyjít, aby se setkalo s bytím a s pravdou. V takovém případě bychom všichni poznávali, hodnotili a rozhodovali situace svého života uvnitř technokratického kulturního horizontu, do něhož bychom strukturálně patřili, aniž bychom někdy mohli najít smysl, který jsme my sami nevytvořili. Tato vize dnes vyvolává tak silnou technicistní mentalitu, jež klade rovnítko mezi to, co je pravdivé a co je proveditelné. Je-li však jediným kritériem pravdy výkonnost a užitečnost, je automaticky popřen rozvoj. Pravý rozvoj totiž nespočívá primárně ve vytváření. Klíčem rozvoje je inteligence schopná myslet techniku a plně chápat lidský smysl tvorby člověka v horizontu smyslu lidské osoby chápané v globálnosti jejího bytí. I když koná pomocí satelitu nebo elektronického impulsu na dálku, zůstává její konání stále lidským a je výrazem odpovědné svobody. Technika člověka silně přitahuje,protože ho vymaňuje z fyzických omezení a rozšiřuje jeho horizont. Lidská svoboda je však ve vlastním smyslu sama sebou jenom tehdy, když na okouzlení technikou odpovídá rozhodnutími, která jsou plodem mravní odpovědnosti. Odtud plyne naléhavost formace k etické odpovědnosti při používání techniky. Vycházeje z okouzlení, kterým technika působí na lidskou bytost, je zapotřebí znovu si osvojit pravý smysl pro svobodu, která nespočívá v opojení z totální autonomie, ale v odpovědi na výzvu bytí, počínaje bytím, kterým jsme my sami.

71. Tato možné vychýlení technické mentality z jejího původního humanistického koryta je dnes patrné ve fenoménech technizace rozvoje i míru. Rozvoj národů je často považován za problém finančního inženýrství, otevření trhů, zrušení cel, produktivních investic, institucionálních reforem a v posledku tedy pouze za technický problém. Všechny tyto oblasti jsou více než kdy jindy důležité, ale je třeba se ptát, proč rozhodnutí technického typu fungovala dosud jenom relativně. Je třeba hledat hlubší důvod. Rozvoj nebude nikdy plně zaručen silami, ať již tržními nebo mezinárodně politickými, jež jsou do určité míry automatické a neosobní. Rozvoj je nemožný bez vhodných lidí, bez ekonomických pracovníků a politiků, kteří ve svém svědomí silně pociťují výzvu obecného dobra. Jak profesionální příprava, tak mravní důslednost jsou nezbytné. Když převáží absolutizace techniky, dojde k záměně účelů za prostředky; podnikatel bude považovat za jediné kritérium činnosti maximální zisk, politik upevnění moci, vědec výsledek svých objevů. Často se tak stává, že pod spletí ekonomických, finančních či politických vztahů, přetrvává nedorozumění, nepokoj a nespravedlnost. Příliv technických poznatků sílí, ale ku prospěchu jejich vlastníků, zatímco reálná situace populací, které stále žijí pod tímto přílivem a jakoby v jeho stínu, zůstává nezměněna a bez reálných šancí na emancipaci.

72. Také mír je někdy ohrožen tím, že je považován za technický produkt, plod pouhých dohod mezi vládami či iniciativ směřujících k zajištění účinné ekonomické pomoci. Je pravda, že budování míru vyžaduje trvalou osnovu diplomatických kontaktů, ekonomických a politických výměn, kulturních setkání, dohod na společných projektech, jakož i přijetí společných závazků k zamezení válečných hrozeb a k vykořenění stávajících teroristických pokušení. Nicméně, aby tyto snahy mohly vést k trvalým účinkům, je nezbytné, aby se opíraly o hodnoty, které tkví v pravdě o životě. Je třeba slyšet hlas zainteresovaných populací a dívat se na jejich situace, aby byla náležitě interpretována jejich očekávání. Je třeba se přidat k takříkajíc nepřetržitému anonymnímu úsilí mnoha lidí silně nasazených pro podporu setkávání mezi národy a usnadňování rozvoje, počínaje láskou a vzájemným porozuměním. Mezi těmito lidmi jsou také věřící křesťané zapojení do velkého úkolu dávat rozvoji a míru plně lidský smysl.

73. S technickým rozvojem je spojen rostoucí vliv společenských sdělovacích prostředků. Dnes je téměř nemožné představit si existenci lidské rodiny bez nich. V dobrém i ve zlém jsou natolik vtělené do života světa, takže se zdá opravdu absurdní postoj těch, kdo zastávají jejich neutralitu, a v důsledku toho vyžadují jejich autonomii vzhledem k morálce týkající se lidských osob. Z podobných hledisek, která často zdůrazňují úzce technickou povahu médií, se fakticky favorizuje jejich podřízenost ekonomickému kalkulu, záměru ovládnout trhy a v neposlední řadě touze vnucovat kulturní parametry sloužící plánům ideologické a politické moci. Vzhledem k jejich zásadní důležitosti při určování změn ve způsobech vnímání a poznávání reality i samotné lidské osoby se stává nezbytnou pozorná reflexe jejich vlivu, zvláště ve vztahu k eticko-kulturní dimenzi globalizace a solidárního rozvoje národů. V souladu s tím, co si žádají správně řízená globalizace a rozvoj, je třeba i smysl a účelnost médií hledat v antropologickém základě. To znamená, že se mohou stát příležitostí humanizace nejenom tím, že díky technologickému rozvoji nabízejí větší možnosti komunikace a informace, ale zejména, když jsou organizována a orientována ve světle obrazu člověka a obecného dobra, aby odrážela jejich univerzální důležitost. Společenské sdělovací prostředky nenapomáhají svobodě a nepůsobí globalizaci rozvoje a demokracie pro všechny tím, že jednoduše násobí možnosti k provázanosti a oběhu idejí. K dosažení takových cílů je třeba, aby se média soustředila na povznesení důstojnosti lidských osob a národů, byla výslovně oživována láskou a stála ve službách pravdy, dobra a přirozeného i nadpřirozeného bratrství. V lidstvu je totiž svoboda vnitřně spojena s těmito vyššími hodnotami. Média mohou být platnou pomocí, která umožňuje růst společenství lidské rodiny i ethosu společností, když se stanou nástroji k prosazování univerzální účasti na společném hledání toho, co je spravedlivé.

74. Primárním a ústředním polem kulturního boje mezi absolutismem technicizmu a mravní odpovědností člověka je dnes bioetika, v níž jde radikálně o samotnou možnost integrálního lidského rozvoje. Jde o velmi delikátní a rozhodující oblast, v níž dramaticky vyvstává základní otázka: zda člověk vytváří sám sebe anebo zda závisí na Bohu. Vědecké objevy na tomto poli a možnosti technického zásahu se jeví natolik pokročilé, že ukládají volbu mezi dvěma racionalitami: rozumem otevřeným k transcedenci a rozumem uzavřeným v imanenci. Stojíme před rozhodujícím aut aut, buď anebo. Racionalita technického vytváření soustředěného na sebe samého se však jeví jako iracionální, protože v sobě obsahuje rozhodné odmítnutí smyslu a hodnoty. Nikoli náhodou se uzavřenost k Transcedenci setkává s těžkostí přemýšlet o tom, jak z ničeho vytrysklo bytí a jak se z náhody zrodila inteligence.[153] Před těmito dramatickými problémy si lidský rozum a křesťanská víra vzájemně pomáhají. Pouze spolu zachrání člověka. Rozum bez víry, přitahován pouhým technickým konáním, je odsouzen ztratit se v iluzi vlastní všemohoucnosti. Víra bez rozumu riskuje, že se odcizí konkrétnímu životu lidí.[154]

75. Již Pavel VI. rozpoznal a ukázal světovost horizontu sociální otázky.[155] Následujeme-li ho na této cestě, je třeba dnes prohlásit, že sociální otázka se stala otázkou radikálně antropologickou v tom smyslu, že v sobě zahrnuje samotný způsob nejenom toho jak život chápat, ale také jak zacházet, se životem který je díky biotechnologiím stále více kladen do rukou člověka. Oplodnění in vitro, výzkum na embryích, možnost lidského klonování a hybridizace vznikají a prosazují se v současné kultuře naprostého rozčarování, kdy všechny významy se staly povrchními, protože se dospělo až ke kořeni života. Tady absolutismus techniky nachází svůj maximální výraz. V takovémto typu kultury je svědomí voláno jenom k tomu, aby bralo v úvahu pouhou technickou možnost. Nelze minimalizovat možné zneklidňující scénáře budoucnosti člověka a nové mocné nástroje, jež má k dispozici ?kultura smrti?. K rozšířené tragické ráně interrupcí by se v budoucnu mohlo přidat ? ale zaobaleně již existuje in nuce ? systematické eugenické plánování porodnosti. Na opačném konci se prosazuje mens eutanasica, neméně scestný projev nadvlády nad životem, který za určitých okolností již není považován za hodný toho, aby se žil. Za těmito scénáři vězí kulturní postoje popírající lidskou důstojnost. Tyto praktiky jsou určeny k tomu, aby živily materialistické a mechanistické pojetí lidského života. Kdo bude moci změřit negativní účinky této mentality na rozvoj? Jak se lze divit lhostejnosti k situacím úpadku člověka, když lhostejnost charakterizuje dokonce náš postoj k tomu, co je lidské, a co ne? Zaráží svévolná selektivnost toho, co se dnes předkládá jako hodné respektu. Mnozí jsou připraveni pohoršovat se nad okrajovými záležitostmi a zdá se, že tolerují neslýchané nespravedlnosti. Zatímco chudí celého světa stále klepou na brány blahobytu, bohatý svět riskuje, že už neuslyší toto klepání na svou bránu, protože jeho svědomí je dnes neschopné rozpoznat, co je lidské. Bůh zjevuje člověku člověka; lidský rozum a křesťanská víra spolupracují, aby člověku ukázaly dobro pouze tehdy, chce-li je vidět; přirozený zákon, v němž se odráží stvořitelský Rozum, ukazuje velikost člověka, ale také jeho bídu, pokud nerozpoznává volání mravní pravdy.

76. Jeden z aspektů moderního technicistního ducha se zřetelně projevuje v tendenci chápat problémy a hnutí pojící se k vnitřnímu životu jenom z hlediska psychologického, až po jejich zredukování na hledisko neurologické. Niternost člověka je tak vyprazdňována a postupně se ztrácí vědomí ontologické soudržnosti lidské duše, kterou svatí dovedli hluboce zkoumat. Problém rozvoje je těsně spjat také s naším pojetím duše člověka, od chvíle, kdy naše já začalo být často redukováno na psýché a zdraví duše zaměňováno za emotivní pohodu. Základem těchto omezení je hluboké neporozumění duchovnímu životu, jež vede k přehlížení toho, že rozvoj člověka a národů závisí také na řešení problémů duchovní povahy. Rozvoj musí zahrnovat i duchovní a nejenom materiální růst, protože lidská osoba je ?jednota duše a těla?[156] zrozená stvořitelskou láskou Boha a určená k věčnému životu. Lidská bytost se rozvíjí, roste-li v duchu, poznává-li její duše samu sebe i pravdy, které do ní v zárodku vtiskl Bůh, a vede-li dialog se sebou a se svým Stvořitelem. Člověk vzdálený od Boha je neklidný a nemocný. Sociální a psychologické odcizení a mnohé neurózy, které charakterizují blahobytné společnosti, odkazují také k příčinám duchovního řádu. Ptáme se, jak bude reagovat slabší člověk zvyklý na blahobyt, když bude muset najednou zakoušet omezení a oběti nutně plynoucí z krize. Blahobytná, materiálně rozvinutá společnost utlačující duši není sama o sobě orientována k autentickému rozvoji. Nové formy drogového otroctví a zoufalství, do něhož upadá tolik lidí, nachází vysvětlení nejenom sociologické a psychologické, ale podstatně duchovní. Utrpení je způsobováno prázdnotou, v níž se duše cítí opuštěna i přes všechny tělesné a psychické terapie. Neexistuje plný rozvoj a univerzální obecné dobro bez duchovního a morálního dobra lidí chápaných v celistvosti jejich duše a těla.

77. Absolutismus techniky je náchylný k vytváření neschopnosti vnímat to, co se nedá vysvětlit pouhou matérií. A přece všichni lidé zakoušejí mnoho nemateriálních a duchovních aspektů svého života. Poznávání není jen materiální úkon, protože poznané v sobě skrývá vždy něco, co přesahuje empirický údaj. Každé naše poznání, i to nejjednodušší, je vždycky malý div, protože není nikdy plně srozumitelné pomocí materiálních nástrojů, které užíváme. V každé pravdě je víc, než kolik bychom my sami očekávali, v lásce, které se nám dostává, je vždycky něco, co v nás vzbuzuje úžas. Neměli bychom nikdy přestávat žasnout nad těmito divy. V každém poznání a v každém činu lásky duše člověka zakouší cosi ?více?, co se velmi podobá obdrženému daru a výšině, do níž se cítíme povznášeni. Také rozvoj člověka a národů patří do této výšiny, pokud bereme v úvahu duchovní dimenzi, která se nutně musí k tomuto rozvoji pojit, aby mohl být autentický. Rozvoj vyžaduje nové oči a nové srdce schopné překonávat materialistickou vizi lidských událostí a vytušit v rozvoji něco ?více?, co technika nemůže dát. Na této cestě bude možné sledovat integrální lidský rozvoj, jehož orientačním kriteriem je hnací síla lásky v pravdě.

POKRAČOVÁNÍ ZDE

Česká sekce RV

Copyright © 2003-2024 česká sekce Vatikánského rozhlasu. Všechna práva vyhrazena. Adresa redakce: ceco@spc.va.