9.4.2018 

Apoštolská exhortace, úvod a první dvě kapitoly

O povolání ke svatosti v současném světě

1. „Radujte se a jásejte“ (Mt 5,12) - říká Ježíš těm, kdo jsou pronásledováni nebo ponižováni kvůli Němu. Pán žádá všechno a nabízí pravý život, štěstí, pro které jsme byli stvořeni. Chce nás mít svatými a neočekává, že se spokojíme s průměrnou, ředěnou a nekonzistentní existencí. Již první stránky Bible různými způsoby podávají povolání ke svatosti. Abrahamovi Pán navrhoval: „Choď před mnou a buď dokonalý“ (Gen 17,1).

2. Netřeba zde očekávat traktát o svatosti se spoustou definic a distinkcí, které by mohly toto důležité téma obohatit, popřípadě analýzu jednotlivých prostředků posvěcování. Mým skromným cílem je nechat ještě jednou rozeznít povolání ke svatosti ve snaze vtělit jej do aktuálního kontextu, s jeho riziky, výzvami a příležitostmi. Pán totiž každého z nás vyvolil, „abychom byli před ním svatí a neposkvrnění v lásce“ (Ef 1,4).

Kapitola I.
POVOLÁNÍ KE SVATOSTI

Svatí nás pobízejí a provázejí

3. V listě Židům je zmíněno několik svědků, kteří nás pobízejí „vytrvale běžet o závod, který je nám určen“ (Žid 12,1). Mluví se tam o Abrahamovi, Sáře, Gedeonovi a dalších (srov. Žid 11), a především jsme vybízeni uvědomit si, že existuje „nesmírné množství těch, kteří se na nás dívají“ (Žid 12,1), podněcují nás, abychom nestáli u cesty, a stimulují nás, abychom pokračovali v cestě k cíli. Mezi nimi může být našem matka, babička či jiní blízcí lidé (srov. 2 Tim 1,5). Možná, že jejich život nebyl vždycky dokonalý, avšak i uprostřed nedokonalostí a pádů pokračovali v cestě a našli zalíbení u Pána.

4. Svatí, kteří již dosáhli Boží přítomnosti, jsou s námi spojeni pouty lásky a společenství. Dosvědčuje to kniha Zjevení, když mluví o mučednících, kteří se za nás přimlouvají: „Uviděl jsem pod oltářem duše těch, kteří byli zabiti pro Boží slovo a pro svědectví, které vydali. A volali ze všech sil: »Pane svatý a věrný, kdy konečně vykonáš soud?«“ (Zj 6,9-10). Můžeme říci, že „jsme obklopeni a vedeni Božími přáteli. [...] Nemusím nést sám to, co bych ve skutečnosti sám nikdy nemohl unést. Zástup svatých mě chrání, podporuje mě a nese“ (Benedikt XVI., Homilie při inauguraci pontifikátu, 24.4.2005).

5. V beatifikačních a kanonizačních procesech se berou v potaz znamení hrdinského uplatňování ctností, oběť života v mučednictví a také případy obětování vlastního života za život druhých. Toto darování je výrazem následování Kristova příkladu a je hodné obdivu věřících (V každém případě se ovšem předpokládá pověst svatosti a alespoň řádný stupeň prokazování křesťanských ctností - Motu proprio Maiorem hac dilectionem, 11.7.2017). Připomeňme například blahoslavenou Marii Gabriellu Sagheddu, která nabídla svůj život za jednotu křesťanů.

Svatí odvedle

6. Nemyslíme jenom na blahoslavené a kanonizované. Duch svatý uděluje svatost především svatému věřícímu Božímu lidu, protože „Bůh si nepřál posvětit a spasit lidi jednotlivě, s vyloučením jakéhokoli vzájemného vztahu, nýbrž chtěl z nich vytvořit lid, který by ho vpravdě uznával a svatě mu sloužil“ (Lumen gentium, 9). Pán zachránil lid v dějinách spásy. Nikdo se proto nespasí sám, jako izolovaný jedinec, ale Bůh nás přitahuje a počítá se složitým tkanivem meziosobních vztahů, které vznikají v lidské společnosti: Bůh chtěl vstoupit do lidové dynamiky, do dynamiky lidu.

7. Rád spatřuji svatost v trpělivém Božím lidu: v ženách, které s tolikerou láskou vychovávají svoje děti, v mužích, kteří pracují, aby domů přinesli chléb, v nemocných, starých řeholnicích, které se stále usmívají. V tomto vytrvalém každodenním ubírání se vpřed spatřuji svatost bojující církve. Častokrát jde o svatost „odvedle“, tedy o ty, kteří žijí blízko nás, jsou odleskem Boží přítomnosti anebo - jinými slovy - „střední třídou svatosti“ (srov. Joseph Malegue, Pierres noires. Les classes moyennes du Salut, Spes, Paris, 1958).

8. Nechme se podnítit znameními svatosti, jež nám Pán podává prostřednictvím těch nejobyčejnějších členů lidu, který „má účast také v Kristově prorockém poslání tím, že rozšiřuje jeho živé svědectví především životem víry a lásky“ (Lumen gentium,12). Pomysleme, jak nám navrhuje svatá Terezie Benedikta od Kříže, že skrze mnohé z nich se rodí pravé dějiny: „V nejtemnější noci povstávají ti největší proroci a svatí. Nicméně, životodárný proud mystického života zůstává neviditelný. Rozhodující události světových dějin byly zajisté podstatně ovlivněny dušemi, o kterých není v dějepisných knihách řečeno nic. A kterým duším vděčíme za rozhodující události našeho osobního života – to je něco, co se dozvíme, teprve v den, kdy bude zjeveno vše, co je skryto“ (Verborgenes Leben und Epiphanie: GW XI, 145).

9. Svatost je nejkrásnější tvář církve. Také mimo katolickou církev a ve velice odlišných prostředích však Duch probouzí „znamení, která pomáhají samotným Kristovým učedníkům“ (Jan Pavel II. Nuovo millenio ineunte, 56). Na druhé straně nám svatý Jan Pavel II. připomněl, že „svědectví Kristu až k prolití krve je společný poklad katolíků, pravoslavných, anglikánů i protestantů“ (Tertio millennio adveniente, 37). Během krásné ekumenické připomínky, které předsedal v Koloseu, prohlásil, že mučedníci představují „odkaz, který promlouvá vznešeněji než faktory rozdělení“ (Homilie při ekumenické připomínce svědků víry 20. století, 7.5.2000).

Pán povolává

10. To vše je důležité. Nicméně, touto exhortací bych především rád připomněl povolání ke svatosti dané Pánem každému z nás, také tobě: „Buďte svatí, neboť já jsem svatý“ (Lv 11,44; 1 Petr 1,16). Druhý vatikánský koncil na to položil mocný důraz: „Všechny věřící křesťany, vybavené v každém povolání a stavu tolika a tak velikými prostředky spásy, volá Pán – každého jeho vlastní cestou – k dokonalé svatosti, jako je dokonalý sám Otec“ (Lumen gentium, 11).

11. „Každého jeho vlastní cestou“, říká koncil. Není tedy třeba klesat na mysli při pohledu na vzory svatosti, které se jeví nedostižné. Existují svědectví, která jsou užitečná, povzbuzují nás a motivují, ale nikoli proto, abychom je kopírovali, což by nás dokonce mohlo vzdalovat od té jediné a specifické cesty, kterou Pán vyhradil nám. Záleží na tom, aby každý věřící rozpoznal svoji vlastní cestu a dal vzejít tomu nejlepšímu ze sebe, co do něho zcela osobně vložil Bůh (srov. 1 Kor 12,7), a nevyčerpával se ve snaze napodobovat něco, co není zamýšleno pro něho. Všichni jsme povoláni být svědky, ale „existuje mnoho existenciálních forem svědectví“ (Hans Urs von Balthasar, Teologie e santita, Communio VI/87, 489). Když totiž velký mystik, svatý Jan od Kříže, psal svoji Duchovní píseň, snažil se vyhýbat pravidlům ustáleným pro všechny a vysvětloval, že jeho verše byly napsány, aby z nich každý měl prospěch „po svém způsobu“ (Duchovní píseň, Prolog, 2). Božský život se totiž sdílí „jedněm tímto a druhým oním způsobem“ (, 14,2).

12. Mezi různými formami chci zdůraznit také „ženský talent“ projevující se v ženských stylech svatosti, jež jsou nezbytné pro odlesk Boží svatosti v tomto světě. Právě v dobách, kdy byly ženy nejvíce vylučovány, Duch svatý vzbudil světice, jejichž kouzlo vyvolalo nový duchovní dynamismus a významné reformy v církvi. Můžeme zmínit svatou Hildegardu z Bingen, svatou Brigitu, svatou Kateřinu Sienskou, svatou Terezii z Avily či svatou Terezii z Lisieux. Považuji však za důležité zmínit spoustu neznámých či zapomenutých žen, které každá svým způsobem nesly a proměňovaly rodiny a společenství silou svého svědectví.

13. To by mělo nadchnout a povzbudit každého, aby ze sebe vydal všechno ve snaze dorůst do onoho jedinečného a neopakovatelného projektu, který pro něho či pro ni Bůh od věčnosti vysnil: „Dříve než jsem tě utvořil v lůně, znal jsem tě; dříve než jsi vyšel z mateřského života, posvětil jsem tě“ (Jer 1,5).

Také pro tebe

14. Ke svatosti není třeba být biskupem, knězem, řeholnicí či řeholníkem. Častokrát jsme pokoušeni myslet si, že svatost je vyhrazena těm, kdo mají možnost zachovávat odstup od běžného zaměstnání, aby se věnovali modlitbě. Tak to není. Všichni jsme povoláni být svatými tím, že budeme žít lásku a nabízet každému svědectví v každodenním zaměstnání tam, kde jsme. Jsi zasvěcená nebo zasvěcený? Buď svatý (svatá) tím, že budeš radostně prožívat svoje zasvěcení. Jsi ženatý či vdaná? Buď svatý v lásce a oddanosti vůči své manželce či manželovi, jako Kristus a církev. Jsi pracující? Buď svatý poctivou a kompetentní prací ve službě bratřím. Jsi matka či babička? Buď svatá trpělivým vyučováním dětí, aby následovali Ježíše. Máš pravomoc? Buď svatý zápasem o obecné dobro a zříkáním se svých osobních zájmů.

15. Dovol milosti svého křtu přinášet plody na cestě svatosti. Všechno nech otevřené Bohu a s tímto cílem se rozhodni pro Něho, vol Boha stále znovu. Neklesej na mysli, protože máš sílu Ducha svatého, která to umožňuje, a svatost je v zásadě plodem Ducha svatého v tvém životě (srov. Gal 5,22-23). Když jsi pokoušen sednout na lep svojí slabosti, pozvedni oči k Ukřižovanému a řekni: „Pane, jsem ubožák, ale ty můžeš učinit zázrak, abych byl trochu lepší.“ V církvi, svaté i hřešící, se nachází vše, co je potřeba k růstu ve svatosti. Pán ji obdařil Slovem, svátostmi, svatyněmi, komunitním životem, svědectvím svatých a mnohotvárnou krásou, plynoucí z Pánovy lásky, „jako nevěstu ozdobenou šperky“ (Iz 61,10).

16. Tato svatost, k níž tě volá Pán, roste malými skutky. Například: nějaká paní jde nakupovat na trh, potká sousedku, začnou si povídat a padne nějaká kritika. Paní si však řekne: »Ne, nebudu o nikom mluvit špatně.« Toto je krok směrem ke svatosti. Potom se doma svého syna zeptá na jeho plány, a přestože je unavena, sedne si k němu a trpělivě a citlivě mu naslouchá. To je další oběť, která posvěcuje. Potom zakusí nějakou úzkost, ale připomene si lásku Panny Marie, vezme růženec a s vírou se modlí. To je další krok ke svatosti. Potom vyjde na ulici, potká chudáka, zastaví se a citlivě s ním rozmlouvá. Také toto je krok vpřed.

17. Někdy život klade větší výzvy, jejichž prostřednictvím nás Pán vybízí k novým konverzím, jež umožní Jeho milosti projevit se v našem životě lépe, „abychom se stali účastnými jeho svatosti“ (Žid 12,10). Jindy jde jen o to, najít dokonalejší způsob života toho, co již děláme: „Existují vnuknutí, která směřují pouze k nějakému mimořádnému zdokonalení běžného křesťanského života“ (František Sáleský, Pojednání o lásce k Bohu, VIII, 11). Když byl kardinál Van Thuan ve vězení, netrápil se čekánín na svoje osvobození. Rozhodl se „prožívat přítomný okamžik tím, že jej naplňoval láskou“, a způsob, kterým to konkretizoval spočíval ve „využívání příležitostí, jež se během dne naskytnou, k mimořádnému provedení obyčejných skutků“ (Francois Nguyen Van Thuan, Cay-Vong, 16.8. 1975).

18. Takto z podnětu božské milosti vytváříme mnoha skutky onu podobu svatosti, kterou Bůh pro nás vysnil, přičemž si nepočínáme jako soběstačné bytosti, nýbrž „jako dobří správcové rozmanité Boží milosti“ (1 Petr 4,10). Dobře učili biskupové Nového Zélandu, že lze milovat bezpodmínečnou Pánovou láskou, protože Vzkříšený svůj mocný život sdílí s tím naším slabým: „Jeho láska nemá meze a jakmile ji jednou dal, nikdy ji nevzal zpět. Byl bezpodmínečný a zůstal věrný. Není snadné takto milovat, protože jsme často velice slabí. Avšak právě proto, abychom mohli milovat jako nás miloval On, sdílí Kristus svůj vzkříšený život s námi. Náš život tak dokazuje působení Jeho moci také uprostřed lidské slabosti“ (Biskupská konference Nového Zélandu, Healing love, 1.1.1988).

Tvoje poslání v Kristu

19. Křesťan nemůže přemýšlet o svém poslání, aniž by jej pojal jako cestu ke svatosti, „neboť to je vůle Boží: vaše posvěcení!“ (1 Sol 4,3). Každý světec je posláním, Otcovým projektem odlesku a vtělení určitého aspektu evangelia v určitém dějinném okamžiku.

20. Toto poslání nachází plnost smyslu v Kristu a lze je chápat pouze ve vztahu k Němu. Svatost v podstatě znamená prožívat v jednotě s Ním tajemství Jeho života. Znamená to sjednotit se jedinečně a osobně se smrtí a zmrtvýchvstáním Pána, v neustálém umírání a zmrtvýchvstávání s Ním. Může však označovat i reprodukování různých aspektů Ježíšova pozemského života v našem vlastním životě: skrytý život, komunitní život, sblížení s těmi posledními, chudobu a další projevy jeho darování se z lásky. Kontemplace těchto tajemství, jak navrhoval svatý Ignác z Loyoly, nás vede k tomu, abychom je vtělovali do svých rozhodnutí a postojů (srov. Duchovní cvičení, 102-312). „Všechno je v Ježíšově životě znamením jeho tajemství“ (KKC, 515), „celý Kristův život je zjevením Otce“ (tamt., 516), „celý Kristův život je tajemstvím vykoupení“ (tamt.,517), „celý Kristův život je tajemství soustředění dějin spásy v Kristu jako Hlavě“ (tamt., 518) a „tak nám Kristus umožňuje, abychom všechno, co on prožil, mohli prožívat v něm a aby to on prožíval v nás“ (tamt., 521).

21. Otcovým plánem je Kristus a my v něm. Kristus vlastně miluje v nás, protože „svatost není ničím jiným než plně prožívanou láskou“ (Benedikt XVI., Katecheze na gen. audienci, 13.4.2011) a tudíž „měřítko svatosti je dáno formátem, kterého dosáhne Kristus v nás tím, že celý svůj život připodobňujeme silou Ducha svatého Jeho životu“ (). Takto je každý světec poselstvím, že Duch svatý bere z bohatství Ježíše Krista a dává svému lidu.

22. K rozpoznání toho, co nám chce Pán říci prostřednictvím nějakého světce, není třeba zdržovat se podrobnostmi, protože mohou zahrnovat také omyly a pády. Ne všechno, co říká nějaký světec, je zcela věrné evangeliu; ne všechno, co koná je opravdové a dokonalé. Je zapotřebí rozjímat o jeho životě jako celku, o celé pouti jeho posvěcování, o jeho postavě, která odráží něco z Ježíše Krista a vysvitne, když se podaří poskládat smysl celku jeho osobnosti. (srov. Hans Urs Von Balthasar, Teologia e santita, Communio VI/87, 486-493).

23. Je to silná výzva pro nás všechny. Také ty potřebuješ pojmout celek svého života jako poslání. Zkus to nasloucháním Bohu v modlitbě a rozpoznáním znamení, která ti nabízí. Stále se ptej Ducha, co od tebe Ježíš očekává v jednotlivých chvílích tvého poslání. Dovol mu, aby v tobě vytvořil osobní tajemství odrážející Ježíše Krista v dnešním světě.

24. Ať se ti shůry dostane možnosti rozpoznat, jaké Ježíšovo slovo či poselství chce Bůh sdělit světu tvým životem. Nechej se proměnit, obnovit Duchem, aby to bylo možné, a tvoje cenné poslání nezaniklo. Pán ho dovrší i uprostřed tvých omylů a negací, jen když neopustíš cestu lásky a zůstaneš otevřený Jeho nadpřirozenému působení, které očišťuje a osvěcuje.

Posvěcující činnost

25. Poněvadž nelze chápat Krista bez království, které přinesl, je tvoje poslání neoddělitelné od budování království: „Nejprve tedy hledejte Boží království a jeho spravedlnost“ (Mt 6,33). Tvoje identifikace s Kristem i Jeho tužbami v sobě zahrnuje závazek budovat spolu s Ním toto království lásky, spravedlnosti a pokoje pro všechny. Sám Kristus ho chce žít s tebou, ve všech nezbytných námahách a odříkáních, ale také radosti a užitku, jež ti bude moci nabídnout. Proto se neposvětíš, neodevzdáš-li svoji tělo i duši, abys ze sebe v tomto nasazení vydal to nejlepší.

26. Není zdravé oblíbit si mlčení a nenávidět setkání s druhým, přát si odpočinek a odmítat činnost, vyhledávat modlitbu a podceňovat službu. Všechno může být přijato a integrováno jako součást vlastní existence v tomto světě a stát se součástí cesty posvěcování. Jsme povoláni žít rozjímavě také uprostřed činnosti a posvěcujeme se v zodpovědném a velkodušném plnění svého poslání.

27. Copak nás může Duch svatý poslat plnit nějaké poslání a současně žádat, abychom od něho utekli anebo se vyhnuli naprostému odevzdání kvůli zachování vnitřního pokoje? Někdy přesto máme pokušení klást pastoraci a nasazení ve světě na druhé místo, jako by to byla „roztěkanost“ na cestě posvěcování a vnitřního pokoje. Zapomíná se, že „život nedostává poslání, nýbrž je posláním“ (Xavier Zubiri, Naturaleza, historia, Dios. Madrid 1999, 427).

28. Nasazení, podnícené úzkostí, pýchou a potřebou ukázat se a vládnout, zajisté nebude posvěcující. Vyzváním je žít vlastní darování tak, aby úsilí mělo evangelní smysl a stále více bylo ztotožněno s Ježíšem Kristem. Proto se často mluví např. o spiritualitě katechisty, spiritualitě diecézního kléru, spiritualitě práce. Z téhož důvodu jsem uzavíral exhortaci Evangelii gaudium pojednáním o spiritualitě poslání, encykliku Laudato si´ ekologickou spiritualitou a Amoris laetitia spiritualitou rodinného života.

29. Neznamená to pohrdat chvílemi pokoje, samoty a ztišení před Bohem. Naopak. Neustálé novinky technologických nástrojů, přitažlivost cestování a bezpočet konzumních nabídek někdy nedávají prostor Božímu hlasu. Všechno vyplňují slova, povrchní záliby a stále se stupňující lomoz. Tam nekraluje radost, nýbrž nespokojenost toho, kdo neví, proč žije. Jak tedy neuznat, že potřebujeme zastavit tento horečnatý běh, abychom našli osobní prostor, který je někdy bolestivý, ale vždycky užitečný, a nastolili tak upřímný dialog s Bohem? Jednou budeme muset pohlédnout do tváře pravdy o sobě samých, abychom se dali prostoupit Pánem, a ne vždycky toho lze dosáhnout, „nespatříme-li kraj propasti toho nejtísnivějšího pokušení, nezakusíme-li závrať hloubky nejzoufalejší opuštěnosti, neocitneme-li se absolutně sami na vrcholku té nejradikálnější samoty“ (Carlo Maria Martini, Le confessioni di Pietro). Tak objevíme velké motivace, které nás pohánějí, abychom svoje povinnosti žili až do dna.

30. Nástroje zábavy, které se vnucují v nynějším životě, nás rovněž vedou k absolutizaci volného času, ve kterém můžeme ona zařízení, skýtající povyražení a povrchní radosti, používat neomezeně (Je však třeba rozlišovat povrchní zábavu od zdravého odpočinku, který nás v rozjímavém duchu ochoty otevírá druhému i realitě.) Následky toho doléhají na naše poslání, slábne náš závazek a začíná ochabovat služebná ochota a velkodušnost. Znetvořuje se duchovní zkušenost. Copak může být duchovní horlivost zdravá, pojí-li se s mrzutostí při šíření evangelia anebo ve službě druhým?

31. Je zapotřebí ducha svatosti, který pronikne samotu i službu, niternost i evangelizační nasazení tak, aby každý okamžik byl výrazem lásky prokázané před Božím pohledem. Takto se každý moment stane schůdkem na cestě našeho posvěcování.

Živější, lidštější

32. Neměj strach ze svatosti. Neodejme ti síly, život a radost. Zcela naopak, protože se staneš tím, kým tě zamýšlel Otec, když tě stvořil, a budeš věrný svému vlastnímu bytí. Závislost na Něm nás osvobozuje od otroctví a přivádí k uznání naší důstojnosti. Tato skutečnost se ukazuje na svaté Josefině Bakhitě, která „byla unesena, prodána do otroctví v útlém věku sedmi let a značně trpěla v rukách krutých majitelů. Nicméně, pochopila hlubokou pravdu, že Bůh a nikoli člověk je pravým pánem každé lidské bytosti, každého lidského života. Tato zkušenost se stává zdrojem velké moudrosti této pokorné dcery Afriky“ (Jan Pavel II., Homilie při kanonizaci,10.2000).

33. Každý křesťan se v míře svého posvěcení stává pro svět užitečným. Biskupové západní Afriky nás učí: „Jsme povoláni dávat se evangelizovat v duchu nové evangelizace a evangelizovat tím, že podpoříme všechny pokřtěné, aby přijali svoji roli být kdekoli solí země a světlem světa“ (RECOWA-CERAO, Pastorační list na závěr II. plenárního zasedání, Accra, 29.2.2016).

34. Neměj strach mířit co nejvíce nahoru, dát se milovat a osvobodit Bohem. Neměj strach dát se vést Duchem svatým. Svatost tě nečiní méně lidským, protože je setkáním tvé slabosti se silou milosti. Jak říkal Leon Bloy, v životě vlastně „existuje pouze jediný smutek, totiž nebýt svatým“ (Chudá žena, II,27, Paříž 1897).

Kapitola II.
DVA SUBTILNÍ NEPŘÁTELÉ SVATOSTI

35. V tomto rámci bych rád upozornil na dvě falzifikace svatosti, které by nás mohly odvést z cesty: gnosticismus a pelagianismus. Tyto dvě hereze vznikly v prvních křesťanských stoletích, ale nadále jsou alarmujícím způsobem aktuální. Srdce mnohých křesťanů se i dnes, možná nevědomky, dává svádět těmito šalebnými podvrhy. Jsou výrazem antropocentrického imanentismu oděného do katolické pravdy. Podívejme se na tyto dvě formy věroučné či disciplinární jistoty, které vedou k „narcistnímu a autoritářskému elitářství, kde se namísto evangelizování analyzují a klasifikují ti druzí a namísto usnadňování přístupu k milosti se plýtvá energií na kontrolování. V obou případech není opravdový zájem ani o Ježíše Krista, ani o bližní“ (Evangelii gaudium, 94).

Nynější gnosticismus

36. Gnosticismus předpokládá „víru uzavřenou v subjektivismu, kdy člověka zajímá pouze určitá zkušenost nebo nějaká řada úsudků či poznatků, které považuje za zdroj světla a útěchy, avšak přitom zůstává uzavřen v imanenci svého rozumu či svých pocitů“ ().

Mysl bez Boha a bez těla

37. Díky Bohu se během dějin církve stalo zřejmým, že mírou dokonalosti lidí je stupeň jejich činorodé lásky, nikoli kvantita dat a poznatků, které mohou nahromadit. „Gnostici“ se v tomto bodě pletou a posuzují druhé ověřováním jejich schopnosti hlubokého porozumění určitým naukám. Koncipují mysl bez vtělení, neschopnou dotknout se trpícího Kristova těla v druhých a zasádrovanou v encyklopedii abstrakcí. V posledku odtělesňují mystérium a - jak se vyjádřil jeden myslitel - upřednostňují „Boha bez Krista, Krista bez církve a církev bez lidu“ (Guzmán Carriquiry Lecour, Memoria, coraje y esperanza. A la luz del Bicentenario de la Indipendencia de América Latina, Granada 2017).

38. V zásadě jde o marnivou mělkost: mnoho pohybu na povrchu mysli, která v hloubi zůstává bez hnutí i pohnutí. Leckoho si však dovede podmanit klamným kouzlem, protože gnostická rovnováha je formální, předstírá asketičnost a může mít podobu jakési harmonie či řádu, který pohlcuje všechno.

39. Dejme však pozor. Nemám na mysli racionalistické nepřátele křesťanské víry. Může k tomu docházet v církvi, jak mezi laiky ve farnostech, tak mezi těmi, kdo vyučují filosofii či teologii ve formačních centrech. Pro gnostiky je totiž typická víra, že svými výklady mohou veškerou víru a celé evangelium učinit dokonale pochopitelnými. Absolutizují vlastní teorie a zavazují druhé, aby se podrobovali jejich úsudkům. Jedna věc je zdravě a skromně užívat rozum k reflexi nad teologickým a morálním učením evangelia; druhá věc je redukovat Ježíšovo učení na chladnou a tvrdou logiku, která chce všechno ovládnout.

Věrouka bez tajemství

40. Gnosticismus je jednou z nejhorších ideologií, poněvadž zatímco nepodloženě vyvyšuje poznání či určitou zkušenost, pokládá vlastní vidění reality za dokonalost. Takto - možná nevědomky - vyživuje tato ideologie samu sebe a stále více slepne. Obzvláště šalebnou se stává, když se halí do nevtělené spirituality. Gnosticismus „si chce ze své povahy ochočit tajemství“ (List velkému kancléři Papežské katolické univerzity v Argentině, 3.3.2015), a to jak mysterium Boha a Jeho milosti, tak mysterium života druhých.

41. Když má někdo odpovědi na všechny otázky, dokazuje, že se ocitl na nedobré cestě, je možná falešným prorokem, a náboženství, které používá ke svému prospěchu, slouží jeho vlastním psychologickým a mentálním výplodům. Bůh nás nekonečně přesahuje, vždycky je překvapením a nikdy nevíme s jistotou, v jakých historických okolnostech Jej nalezneme, poněvadž my neurčujeme čas a místo setkání. Kdo chce mít všechno jasné a jisté, usiluje o ovládnutí Boží transcendence.

42. A nelze ani definovat, kde Bůh není, protože On je tajemně přítomen v životě každého člověka, v životě každého tak, jak si přeje On, a nemůžeme to popírat svými domnělými jistotami. I kdyby něčí život byl katastrofou, a viděli jsme, že je ničen neřestmi a závislostmi, Bůh je v jeho životě přítomen. Necháme-li se vést Duchem spíše než svými úsudky, můžeme a musíme hledat Pána v každém lidském životě. To je součást tajemství, které gnostická mentalita odmítá, protože jej nemůže kontrolovat.

Meze rozumu

43. Dosahujeme jen velice skrovného chápání pravdy, kterou přijímáme od Pána. A s ještě většími těžkostmi ji dovedeme vyjadřovat. Nemůžeme si proto nárokovat, že způsob, kterým ji chápeme, nás opravňuje k přísné kontrole života druhých. Chci připomenout, že v církvi legitimně koexistují různé způsoby interpretace mnoha aspektů věrouky a křesťanského života, jež svojí růzností „pomáhají lépe objasnit bohatý poklad Slova“. Je pravda, že „těm, kteří sní o monolitické a všemi obhajované doktríně bez odstínů, se to může jevit jako rozkladná nedokonalost“ (Evangelii gaudium, 40). Právě proto některé gnostické proudy opovrhly konkrétní jednoduchostí evangelia a pokoušely se nahradit Trojičního a vtěleného Boha vyšší Jednotou, ve které mizí bohatá rozmanitost našich dějin.

44. Věrouka – nebo lépe – to, jak ji chápeme a vyjadřujeme, ve skutečnosti „není uzavřený systém, zbavený dynamik schopných klást otázky, vznášet pochybnosti a formulovat problémy“, a  „otázky našeho lidu, jeho úzkosti a zápasy, sny, boje a starosti mají hermeneutickou hodnotu, kterou nemůžeme nebrat v potaz, pokud chceme brát vážně princip vtělení. Otázky lidu nám pomáhají, abychom se ptali; jeho dotazy se nás dotazují“ (Videoposelství na teologickém kongresu Papežské katolické univerzitě v Argentině, -3. září 2015).

45. Často dochází k nebezpečnému směšování: poněvadž něco víme nebo umíme nějak logicky vysvětlit, domníváme se, že jsme už svatí, dokonalí a lepší než „nevědomá masa“. Svatý Jan Pavel II. nás varoval před tímto pokušením „osvícených katolíků“, kteří jen proto, že něco četli, absolvovali nějaký kurs anebo se účastnili nějaké duchovní obnovy, „cítí se poněkud výše než ostatní věřící“ (Vita consecrata, 38). Ve skutečnosti by však to, co si myslíme, mělo být vždycky motivací k lepší odpovědi na Boží lásku, protože „se učíme, abychom žili: teologie a svatost je nerozlučný dvojčlen“ (List velkému kancléři Papežské katolické univerzity v Argentině ke 100. výročí založení teologické fakulty, 3.3.2015).

46. Když svatý František z Assisi viděl, že někteří z jeho učedníků učili nauce víry, chtěl předejít pokušení gnosticismu. Napsal proto sv. Antonínu z Padovy: „Souhlasím, abys přednášel bratřím posvátnou teologii, jen když při této činnosti nepotlačíš ducha svaté modlitby a zbožnosti“ (List bratru Antonínovi, 2). Byl si vědom pokušení transformovat křesťanskou zkušenost na soubor myšlenkových výplodů, které v konečném důsledku odvádějí od svěžesti evangelia. Svatý Bonaventura varoval, že pravá křesťanská moudrost nesmí být oddělována od milosrdenství k bližnímu: „Největší moudrost, která může existovat, spočívá ve štědrém rozdávání toho, co máme a co jsme dostali právě proto, aby to bylo rozdáváno. [...] Milosrdenství se proto přátelí s moudrostí stejně jako je lakomství jejím nepřítelem“ (De septem Donis, 9,15). „Existují činnosti, které spojení s kontemplací neomezují, nýbrž podporují, jako skutky milosrdenství a slitování“ (ID., IV Sent 37,1,3, ad 6).

Nynější pelagianismus

47. Gnosticismus podnítil zrod další antické hereze, která se dnes také vyskytuje. Postupem doby začínají mnozí poznávat, že tím, co nás činí lepšími či svatými, není poznání, nýbrž život, který vedeme. Problémem je, že to nenápadně zdegenerovalo, takže tentýž omyl, kterého se dopustili gnostici, byl pouze transformován, ale nikoli překonán.

48. Moc, kterou gnostici připisovali inteligenci, začali někteří připisovat lidské vůli, osobnímu úsilí. Tak vznikli pelagiáni a semipelagiáni. Postavení tajemství a milosti tak po inteligenci okupovala vůle. Zapomnělo se, že „to nezávisí na tom, že někdo chce [...], závisí to na Božím smilování“ (Řím 9,16) a Bůh nás miloval jako první (srov. 1 Jan 4,10).

Vůle bez pokory

49. S touto palegiánskou a semipelagiánskou mentalitou korespondují ti, kteří sice sladce mluví o Boží milosti, ale „vposledku spoléhají jenom na své vlastní síly a považují se za nadřazené vůči druhým, protože se drží určitých norem anebo protože jsou neochvějně věrní určitému katolickému stylu minulosti“ (Evangelii gaudium, 94). Když se někteří z nich obracejí ke slabým a říkají, že s Boží milostí je možné všechno, zpravidla mají za to, že všechno je možné lidskou vůlí, která jako by byla ryzí, dokonalá a všemohoucí a milost byla jejím dodatkem. Bývá opomíjeno, že „ne všichni mohou všechno“ („Non omnes omnia possunt“ – Bonaventura, De sex alis Seraphim 3,8. Myšleno v linii KKC, 1735) a že v tomto životě nejsou lidské slabosti zcela a jednou pro vždy uzdraveny milostí („Nyní je milost určitým způsobem nedokonalá, protože – jak bylo řečeno – neuzdravuje člověka docela“ – Summa Theologiae I-II, 109,9, ad 1). Jak učil svatý Augustin, v každém případě tě Bůh vybízí konat to, co můžeš, a „prosit o to, co nemůžeš“ (De natura et gratia 43, 50), anebo říci pokorně Pánu: „Dej, co přikazuješ, a přikazuj, co chceš“ (Confessioni, 10,29,40).

50. Absence upřímného, protrpěného a promodleného uznání vlastních omezení je tím, co brání milosti působit v nás lépe, poněvadž neponechává prostor ke vzniku onoho možného dobra, které je součástí upřímného a skutečného růstu (srov. Evangelii gaudium, 44). Milost právě proto, že předpokládá naši přirozenost, z nás nečiní rázem nadlidi. Domnívat se něco takového by byla přílišná sebedůvěra. V takovém případě by v pozadí pravověrnosti neodpovídaly naše postoje tomu, co tvrdíme o nezbytné milosti, v níž fakticky důvěřujeme málo. Pokud totiž neuznáme svoji konkrétní a omezenou realitu, nebudeme moci spatřit ani reálné a možné kroky, které od nás ustavičně požaduje Pán, poté, co nás přitáhnul a uschopnil svým darem. Milost jedná dějinně a řádně, postupně se nás zmocňuje a proměňuje nás. Pokud tedy tento dějinný a postupný způsob odmítáme, můžeme dojít až k jejímu popření a zablokování, třebaže ji svými slovy vynášíme.

51. Když se Bůh obrací k Abrahamovi říká: „Já jsem Bůh Všemohoucí, choď v mé přítomnosti a buď dokonalý“ (Gen 17,1). Abychom mohli být dokonalí, jak se to Bohu líbí, potřebujeme žít pokorně v jeho přítomnosti, prostoupeni jeho slávou; potřebujeme kráčet v jednotě s Ním a uznávat ustavičnost Jeho lásky ve svém životě. Je třeba zbavit se strachu z této přítomnosti, která nám může jedině prospívat. Otec nám dal život a má nás velice rád. Jakmile to uznáme a nebudeme o svojí existenci přemýšlet bez Něho, zanikne úzkost samoty (srov. Žl 139,7). A pokud budeme odstraňovat odstup mezi sebou a Bohem a budeme žít v jeho přítomnosti, dovolíme Mu, aby zkoumal naše srdce, a poznáme, zda jdeme správnou cestou (srov. Žl 139,23-24). Tak objevíme dobrou a dokonalou vůli Páně (srov. Řím 12,1-2) a umožníme, aby nás utvářel jako hrnčíř (srov. Iz 29,16). Mnohokrát jsme řekli, že Bůh přebývá v nás, ale lépe je říci, že my přebýváme v Něm a že On nám umožňuje žít v Jeho světle a Jeho lásce. On je naším chrámem: „Jedno od Hospodina žádám a po tom toužím: abych směl přebývat v Hospodinově domě po všechny dny svého života“ (Žl 27,4). „Věru, lepší je den v tvých nádvořích než jinde tisíc“ (Žl 84,11). V Něm jsme posvěcováni.

Jedna často opomíjená nauka církve

52. Církev učila častokrát, že nejsme ospravedlněni svými skutky nebo svým úsilím, nýbrž milostí Pána, který se chápe iniciativy. Otcové církve ještě před svatým Augustinem vyjádřili jasně toto primární přesvědčení. Svatý Jan Chrysostom prohlásil, že Bůh v nás otevírá pramen všech svých darů „ještě dříve než jsme začali zápas“ (In Rm 9,11). Svatý Bazil Veliký poukazoval na to, že věřící se chlubí pouze v Bohu, protože „uznává, že postrádá pravou spravedlnost a je ospravedlněn jedině vírou v Krista“ ( de humil).

53. Oranžský koncil s rozhodností učil, že žádná lidská bytost se nemůže dožadovat, zasloužit si či koupit dar božské milosti a že všechno, co s ní může spolupracovat, je její předchozí dar: „Dokonce i touha být čistí se v nás uskutečňuje vlitím a působením Ducha svatého“ (DS, 374). Později Tridentský koncil, třebaže zdůraznil význam naší spolupráce na duchovním růstu, opět potvrdil ono dogma: „Prohlašuje se, že jsme ospravedlněni zdarma, protože nic, co předchází ospravedlnění, jak víra či skutky, nezasluhuje samotnou milost ospravedlnění; neboť je-li milostí, pak nikoli kvůli skutkům, jinak by milost nebyla milostí (Řím 11,6)“ ( VI, cap.8).

54. Také Katechismus nám připomíná, že dar milosti „přesahuje schopnost rozumu a síly lidské vůle“ (KKC, 1998) a „člověk si vzhledem k Bohu v přísně právním smyslu nezaslouží nic. Mezi ním a člověkem je nezměrná nerovnost“ (KKC, 2007). Jeho přátelství nás nekonečně přesahuje, nemůžeme si je koupit svými skutky a může být pouze darováno z iniciativy Jeho lásky. Je to pozvání, abychom s radostí prožívali tento nezasloužený dar, poněvadž, „je-li někdo ve stavu milosti, pak si milost, kterou již obdržel, nemůže zasloužit“ (Summa Theologiae, I-II, 114,5). Svatí nedůvěřují ve svoje skutky: „Navečer tohoto života se objevím před tebou s prázdnýma rukama, neboť nežádám, Pane, abys počítal mé skutky. Všechny naše spravedlnosti jsou v tvých očích poskvrněné“ (sv. Terezie z Lisieux, Úkon obětování milosrdné lásce, Dějiny duše, Nakladatelství tiskárny Vimperk 1991, str.257.)

55. Toto je jedno z největších přesvědčení, která si církev osvojila, a je tak zřetelně vyjádřeno v Božím Slovu, že zůstává mimo jakoukoukoli pochybnost. Tak jako nejvyšší přikázání lásky, měla by tato pravda poznamenávat celý náš životní styl, protože čerpá z jádra evangelia a volá nás nejenom k tomu, abychom ji přijali, nýbrž proměnili ji v nakažlivou radost. Nebudeme však moci vděčně slavit zdarma daný dar Pánova přátelství, pokud neuznáme, že také naše pozemská existence a naše přirozené schopnosti jsou darem. Potřebujeme „radostně uznat, že naše realita je plodem daru, a přijmout také naši svobodu jakožto milost. To je dnes to nejobtížnější ve světě, který věří, že má něco sám ze sebe jako plod vlastní originality a svobody“ (Lucio Gera, Sobre el mistero del pobre, in Grelot-Gera-Dumas, El pobre, Buenos Aires, 1962, 103).

56. Jedině díky svobodně přijatému a pokorně obdrženému Božímu daru, můžeme svým úsilím spolupracovat na tom, že se dáváme přetvářet (Toto je vposledku katolické učení o „zásluze“, jež následuje po ospravedlnění. Jde o spolupráci ospravedlněného na růstu života milosti [srov. KKC, 2010]. Tato spolupráce však v žádném případě nečiní ze samotného ospravedlnění a přátelství s Bohem předmět lidské zásluhy.) První věcí je patřit Bohu. Jde o to odevzdat se Bohu, který nás předchází, nabídnout mu svoje schopnosti, aby jeho nezasloužený dar rostl a vyvíjel se v nás: „Pro Boží milosrdenství vás, bratři, vybízím: přinášejte sami sebe v oběť živou, svatou a Bohu milou!“ (Řím 12,1). Církev ostatně vždycky učila, že pouze láska umožňuje růst v životě milosti, protože „kdybych neměl lásku, nejsem nic“ (1 Kor 13,2).

Noví pelagiáni

57. Jsou ještě křesťané, kteří jdou po jiné cestě, usilují totiž o ospravedlnění svými silami. Jdou cestou adorování lidské vůle a svojí schopnosti, která se stává egocentrickým a elitářským sebezalíbením, jež postrádá pravou lásku. Projevuje se mnoha zdánlivě odlišnými postoji: posedlostí zákonem, okouzlením z vystavování sociálních a politických výdobytků, okázalou péčí o liturgii, věrouku a prestiž církve, vychloubáním se správou praktických záležitostí, přitažlivostí ke svépomocným dynamikám a sebevztažné realizaci. Do tohoto někteří křesťané investují svoji energii a čas, místo aby se nadchnuli pro sdílení krásy a radosti evangelia a hledali vzdálené v nezměrných zástupech žíznících po Kristu (srov. Evangelii gaudium, 95).

58. Častokrát se v rozporu s vnuknutím Ducha církev stává muzejním exponátem či vlastnictvím nemnohých. K tomu dochází, když některé skupiny křesťanů přikládají přehnanou důležitost dodržování určitých norem, obyčejů a stylů. Tímto způsobem se často redukuje a potlačuje evangelium, jemuž se tak odnímá okouzlující jednoduchost a chuť. Možná jde o subtilní formu pelagianismu, protože se zdá, že podmaňuje život milosti lidským strukturám. Týká se to skupin, hnutí i komunit, a vysvětluje to, proč častokrát začínají intenzivním životem v Duchu, ale potom zkamení... nebo se zkazí.

59. Aniž si to uvědomujeme, tak v domnění, že všechno závisí na lidském úsilí regulovaném církevními normami a strukturami, komplikujeme evangelium a stáváme se otroky schématu, jež neponechává mnoho skulin pro působení milosti. Svatý Tomáš Akvinský nám připomínal, že předpisy přidané církví k evangeliu musejí být vyžadovány umírněně, „aby nečinily život věřících svízelným“, protože takto by naše náboženství zmutovalo do otroctví (srov. ST, I-II, q.107, art.4).

Shrnutí Zákona

60. Abychom se tomu vyhnuli, je dobré připomenout, že existuje hierarchie ctností, která nás vybízí hledat to podstatné. Primát patří teologálním ctnostem, jejichž předmětem a motivem je Bůh. A středem je láska. Svatý Pavel říká, že to, co se opravdu počítá, je „víra, která se projevuje láskou“ (Gal 5,6). Jsme povoláni pozorně pečovat o lásku, „neboť kdo druhého miluje, splnil Zákon. [...] Naplněním Zákona je tedy láska“ (Řím 13,8.10). „Celý Zákon je totiž ve své plnosti obsažen v jediné větě: Miluj svého bližního jako sebe“ (Gal 5,14).

61. Řečeno jinými slovy: v hutné změti příkazů a předpisů vytváří Ježíš průchod, který umožňuje rozlišovat dvě tváře: Otcovu a bratrovu. Nepředává nám dvě formule či dva předpisy navíc. Odevzdává nám dvě tváře - nebo lépe jedinou – tu Boží, která se zračí v mnohých. V každém bratrovi, zejména tom nejmenším, slabém, bezbranném a potřebném se totiž zračí Boží obraz.

62. Pán ať osvobodí církev od nových forem gnosticismu a pelagianismu, které ji komplikují a brzdí na její cestě ke svatosti! Tyto deviace se vyjadřují různými formami, podle vlastního temperamentu a vlastních charakteristik. Proto každého vybízím, aby se tázal a rozlišoval před Bohem, jak se v jeho životě mohou projevovat.

POKRAČOVÁNÍ exhortace je ZDE

Česká sekce RV

Copyright © 2003-2024 česká sekce Vatikánského rozhlasu. Všechna práva vyhrazena. Adresa redakce: ceco@spc.va.