Rádio Vaticana

Vychutnávat pravdu

25.7.2008

Homilie k 17.neděli v mezidobí

Profesor mluvil. Snažil se, aby byla jeho přednáška co nesrozumitelnější. Ale po půlhodině si všiml, že přímo pod katedrou jeden z poluchačů tvrdě spí. Nemile se ho ten fakt dotknul a prohlásil: ?Přestanu mluvit, budu pokračovat, až se ten pán pode mnou a jiní spáči probudí.? Asistent, který seděl vedle něho, mu pošeptal: ?Nebojte se, jakmile přestanete, všichni spáči se okamžitě probudí.?

Kdo chtějí být moudrými a důvěřují vlastnímu rozumu, jsou hladoví po poznání všech věcí a jsou překvapeni, když se jednoho dne cítí přesyceni. U studentů to bývá příliš brzy. R. 1930 se tímto tématem zabývalo velké setkání pedagogů v Mnichově. Shodli se v jedné smutné zkušenosti. Na školách se vyučuje dnes mnoha předmětům, ale výsledek je často negativní. Po ukončení školy zmizí u žáků zájem o to, čemu se pracně naučili, přestává to mít pro ně hodnotu. Jak tomu nedostatku čelit? Začalo se propagovat následující mínění: pravda nesmí být pasivně přijatá, ale aktivně vyhledávaná, učitel ať vede k tomu, aby žáci sami hledali to, co mají vědět. Svým způsobem ten postup zavedl už sv. Ignác v duchovních cvičeních. Ten, kdo je vede, má předložit jenom základní body k rozjímání. Když pak rozjímající sám najde něco, co mu poslouží k životu, je to daleko užitečnější, než dlouhé a obsažné přednášky. Tato rada se stala tradiční, ale sama v sobě není ještě dostačující. Nebezpečí racionalismu by se mohlo vlastními spekulacemi ještě posílit.

V moderní době se našel nový postoj k řešení našeho problému. Dostal i jméno: začíná se mluvit o axiologii, teorii o hodnotách. Řídí se tímto hlavním principem. Věci, osoby i abstrakntí pravdy dostávají hodnotu, když vstoupí do styku mezi osobami. Kvítek sám může být pěkný, ale potěší nás jenom na chvilku. Jinak zachází zamilované děvče s kvítkem, který mu dal její chlapec. Vloží s jej i do modlitební knížky. Hodnoty totiž jsou osobní poklad a osoba vzniká stykem lásky s druhými osobami. Jak tento princip aplikovat na pravdy náboženské? I to už sv. Ignác předvídal. Duchovní cvičení nejsou vyučování, nestačí ani o pravdách víry spekulovat. Je to doby modlitby, je to příležitost k osobnímu rozhovoru s Kristem a skrze něho s Otcem. Zahrnují se do toho rozhovoru i svatí, věčně živí. My mluvíme k Bohu a Bůh mluví k nám. Jak se to děje? Ve formě inspirací, vnuknutí. Kdo dělá dobře exercicie, brzy pozoruje, že se něco v jeho duši děje. Neděje-li se nic, je to smutná známka. Ignác radí, aby o tom svém stavu hned promluvil s tím, kdo ho vede k rozjímání a aby zkoumali společně, proč se necítí v duši nijaká hnutí.

Tradiční autoři říkají, že se při vnitřní modlitbě probudí hlas srdce. Srdce pak sam cítí, co mu prospívá a umí ten cit vychutnávat. Jsme si vědomi, že se tato terminologie zdá technickým lidem sentimentální. Kdosi to vyjádřil názorně touto námitkou. Když inženýr staví budovu, musí předložit ku schválení přesně vypracovaný plán a spolehlivé výpočty. Co přitom on sám cítí, to nikoho nezajímá a pro samu stavbu to nemá žádnou cenu. Přišla však od zkušeného duchovního odpověď na tak zřejmou námitku. Zněla více méně takto. Vy jste sám inženýr a všelicos jste dobře postavil podle svých zásad. Odpuste mi však nediskrétnost. Když jste si hledal družku pro život v manželství, také jste měl přesné plány a výpočty? Inženýr se zasmál a prohodil: V tomto případě bych se jistě přepočítal. Osoba totiž je tajemství, které se odkrývá pozvolna citem vzájemné důvěry a láskou. Tím víc to platí, když srdce odkrývá tajemství Boží lásky k člověku s citem důvěry.

Skeptici však pokračují v námitkách tímto způsobem. City jsou měnivé, přeletavé, nic solidního se na nich nemůže zakládat. Odpovíme protiotázkou: O jakých citech mluvíte? Samozřejmě známe ze zkušenosti mnoho příkladů, jak nás city pro něco zanítily a jak nás za krátko opustily, to co probouzelo nadšení, pak budí nechuť a odpor. Dá se to aplikovat i na city lásky dobré matky k vlastnímu dítěti? Jistě ne. Dítě se ovšem stále mění, dorůstá, osamostatňuje se, a možná se i dostane na špatnou cestu a na matku chce zapomenout. Ale když je opravdu zle, vzpomene si, že poslední útočiště může hledat jenom u matky. Stálost citů lásky je i zárukou šťastného manželství.

Těchto životních zkušeností používá Písmo svaté jako podobenství k vyjádření lásky k Bohu. On sám už ve Starém zákoně ujišťuje, že snadněji zapomene matka na své dítě, než by Pán zapoměl na svůj lid. Prorok Ozeáš si na rozkaz Boží vzal za ženu nevěstku a měl s ní děti (Oz 1,1 násl.). Měl tím názorně ukázat, že se Boží milosrdenství a soucit s lidmi nedá zahladit ani nevěrností ze strany lidí. Nový zákon pak přináší radostné poselství, že Bůh tak miloval svět, že za jeho spásu vydal i vlastního Syna (Jn 3,15). Sv. Pavel nás pak ujišťuje, že se skrze Ducha svatého tento ?cit? neumírající lásky od Boha přelevá i do duší Kristových učedníků, aby i oni zakusili, že ?láska je trpělivá, laskavá...Ať se děje cokoliv, láska vydrží, láska věří, má naději, láska vytrvá? (1 Kor 13,4-7).

Tvrdí-li se, že se mají duchovní pravdy cítit a vychutnávat, znamená to naučit se rozeznávat city, které pocházejí z povrchních nálad a pokušení, od citů, které jsou výrazem trvalé lásky Boží, o níž píše apoštol: ?Kdybych mluvil jazyky lidskými i andělskými, ale lásku bych neměl, jsem jenom dunící kov a zvučící zvon? (1 Kor 13,1). Začne-li v našem srdci převládat duch Boží lásky, pak teprve začne člověk s velkou vnitřní radostí cítit a vychutnávat pravé vůdčí hodnoty svého života. Podle slov evangelia nachází pravé perly, prodává všechno ostatní, aby je koupil (Mt 13,45).

Tomáš Špidlík