Rádio Vaticana

Blahoslavení, kteří věříte

21.4.2008

Homilie Benedikta XVI. při mši na Yankees Stadium, New York

Drazí bratři a sestry v Kristu,
v evangeliu, které jsme právě slyšeli, říká Ježíš svým apoštolům, aby svou víru vkládali do něj, poněvadž on je ?cesta, pravda a život? (Jan 14,6). Kristus je cesta, která vede k Otci, pravda, která dává smysl lidské existenci, a zdroj života, který je věčnou radostí spolu se všemi svatými v Božím království. Vezměme Pána za slovo! Obnovme víru v něho a vložme veškerou svou naději do jeho příslibu!

Tímto povzbuzením vytrvat v Petrově víře (srov. Lk 22,32; Mt 16,17) vás všechny co nejsrdečněji zdravím. Děkuji kardinálu Eganovi za vřelé přivítání, vyjádřené vaším jménem. Na této mši církev, jež je ve Spojených státech, slaví 200. výročí vzniku diecézí New York, Boston, Filadelfie a Louisville, vzniklých rozdělením mateřské diecéze v Baltimore. Přítomnost Petrova nástupce u tohoto oltáře spolu s jeho spolubratry biskupy a kněžími, jáhny, řeholníky a řeholnicemi jakož i věřícími laiky z 50 amerických států výmluvně zjevuje naše společenství v katolické víře, jež k nám přišla od apoštolů.

Dnešní slavnost je také znamením podivuhodného růstu, který Bůh udělil církvi ve vaší zemi během posledních dvou staletí. Z malého stádce, jak je popsáno v prvním čtení, byla církev v Americe budována ve věrnosti dvěma přikázáním lásky: k Bohu a k bližnímu. V této zemi svobody a příležitostí shromáždila církev ve vyznávání víry velmi rozmanité stádce a prostřednictvím svého výchovného, charitativního a sociálního působení přispěla významně také k růstu americké společnosti jako celku.

Tohoto velkolepého výsledku nebylo dosaženo bez překážek. Dnešní první čtení ze Skutků apoštolů mluví o jazykových a kulturních napětích, která se vyskytovala již v prvotním církevním společenství. Zároveň ukazuje, jak moc Božího Slova, spolehlivě hlásaného apoštoly a obdrženého ve víře, vytváří jednotu, schopnou překračovat rozdělení plynoucí z lidských omezení a slabostí. Připomíná se zde základní pravda, že jednota církve nemá jiný základ než Boží Slovo, jež se stalo tělem v Ježíši Kristu, našem Pánu. Všechna vnější znamení identity, všechny struktury, asociace či programy, jakkoli mohou být hodnotné, ba podstatné, existují v posledku jenom proto, aby udržovaly a prosazovaly hlubší jednotu, která je v Kristu nepomíjejícím darem Boha jeho církvi.

První čtení nám navíc ve vzkládání rukou na první jáhny ukazuje, že jednota církve je ?apoštolská?, tzn. že je viditelnou jednotou založenou na apoštolech, které Kristus vyvolil a ustanovil jako svědky svého zmrtvýchvstání; tato jednota pochází z toho, co Písmo nazývá ?poslušnost víry? (Řím 1,5; srov. Sk 6,7).

?Autorita?? ?poslušnost?. Řečeno na rovinu ? toto nejsou slova, která se dnes užívají snadno. Tato slova představují pro mnohé naše současníky ?kámen úrazu?, zejména ve společnosti, která právem přikládá velkou hodnotu osobní svobodě. A přece, ve světle naší víry v Ježíše Krista ? ?cestu, pravdu a život? ? spatříme plný smysl, hodnotu a přímo nádheru těchto slov. Evangelium nás učí, že pravá svoboda, svoboda dětí Božích, může být nalezena pouze ztrátou sebe sama, což je součást tajemství lásky. Pouze ztratíme-li sami sebe, říká nám Pán, nacházíme sami sebe skutečně (srov. Lk 17,33). Pravá svoboda vzkvétá, když se zbavujeme břemena hříchu, který zatemňuje naše vnímání a oslabuje naši rozhodnost, a spatřujeme zdroj našeho definitivního štěstí v tom, který je nekonečná láska, nekonečná svoboda a život bez konce. ?V jeho vůli je náš pokoj.?

Pravá svoboda je proto nezaslouženým Božím darem, plodem obrácení se k jeho pravdě, oné pravdě, která nás osvobozuje (srov. Jan 8,32). A taková svoboda v pravdě s sebou přináší nový a osvobozující pohled na realitu. Osvojujeme-li si ?smýšlení Kristovo? (Flp 2,5), otevírají se nám nové horizonty. Ve světle víry nacházíme uvnitř společenství církve také inspiraci a sílu, jak se stát v tomto světě evangelním kvasem. Staneme se světlem světa, solí země (srov. Mt 5,13-14), těmi, kterým je svěřen ?apoštolát? utvrzovat naše životy i svět, ve kterém žijeme, stále plněji ve spásonosném Božím plánu.

Velkolepá vize světa proměněného osvobozující pravdou evangelia vyplývá z popisu církve, který nacházíme v dnešním druhém čtení. Apoštol nám říká, že zmrtvýchvstalý Kristus je úhelným kamenem velkého chrámu, který je dodnes budován v Duchu. A my, údy jeho těla, jsme se skrze křest stali ?živými kameny? onoho chrámu a podílíme se milostí na životě Božím, obdařeni svobodou dětí Božích a schopni nabídnout duchovní oběti příjemné Bohu (srov. 1 Petr 2,5). Co je touto nabídkou, kterou jsme povoláni činit, ne-li směřovat každou myšlenku, slovo či skutek k pravdě evangelia a klást naši energii do služeb Božího království? Pouze tak můžeme budovat spolu s Bohem na základě, kterým je Kristus (srov. 1 Kor 3,11). Pouze tak můžeme budovat něco, co je skutečně trvalé. Pouze tak nalezne náš život poslední smysl a přinese nepomíjivé plody.

Připomínáme si dnes dvě stě let od jednoho mezníku v dějinách církve Spojených států, její první velké období vzrůstu. V těchto 200 letech se tvář katolického společenství ve vaší zemi výrazně proměnila. Pomysleme na následující vlny imigrantů, jejichž tradice tak významně obohatily církev v Americe. Pomysleme na pevnou víru, která zbudovala síť kostelů, výchovných, zdravotnických a sociálních zařízení, které jsou již dlouhou dobu charakteristickým znakem církve v této zemi. Myslíme také na nespočetné otce a matky, kteří předali víru dětem, na každodenní službu mnoha kněží, kteří zasvětili svůj život péči o duše, a na nevyčíslitelný přínos mnoha řeholníků a řeholnic, kteří nejen naučili děti číst a psát, ale také v nich vzbudili životní touhu poznávat Boha, milovat jej a sloužit mu. Kolik jen ?duchovních obětí příjemných Bohu? bylo přineseno během uplynulých dvou staletí! V této zemi náboženské svobody katolíci nalezli nejen svobodu praktikovat vlastní víru, ale také účastnit se plně na občanském životě, přinášet svá vlastní morální přesvědčení na veřejnou scénu a spolupracovat s bližními při formování kypící demokratické společnosti. Dnešní slavnost je víc než jen příležitosti k vděčnosti za obdržené milosti: je to výzva kráčet i nadále rozhodně vpřed, moudře užívat požehnání svobody a vytvářet novým generacím budoucnost naplněnou nadějí.

?Vy jste rod vyvolený, královské kněžstvo, národ svatý, lid patřící Bohu jako vlastnictví, abyste rozhlašovali, jak veliké věci vykonal? (1 Petr 2,9). Tato slova apoštola Petra nám nepřipomínají pouze důstojnost, která je nám vlastní díky Boží milosti, ale jsou také výzvou ke stále větší věrnosti slavnému odkazu, jehož se nám dostalo v Kristu (srov. Ef 1,18). Vybízejí nás ke zpytování svědomí, k očišťování srdce a obnově křestních závazků odmítat satana a všechny jeho sliby. Vyzývají nás, abychom byli lidmi radosti, posly naděje, která neklame (srov. Řím 5,5) a je zrozena z víry v Boží slovo a důvěry v jeho přísliby.

Každý den se po celé této zemi vy i mnozí vaši bližní modlí k Otci slovy Pána: ?Přijď království tvé.? Tato modlitba má utvářet mysl i srdce každého křesťana v této zemi. Má přinášet plody ve způsobu, jakým žijete svůj život a budujete rodiny a společenství. Má vytvářet nová ?místa naděje? (srov. Spe salvi, 32nn), kde se království Boží zpřítomňuje v celé své spásonosné moci.

Modlit se horlivě za příchod království znamená také být stále na pozoru vůči znamením jeho přítomnosti a přičiňovat se o jeho růst v každém sektoru společnosti. Znamená to čelit výzvám přítomnosti i budoucnosti v důvěře v Kristovo vítězství a zasazovat se o šíření jeho království. Znamená to neztrácet důvěru tváří v tvář odporu, averzi a skandálům. Znamená to překonat každé oddělování víry od života, odporovat falešným evangeliím svobody a štěstí. Znamená to také odmítnout falešné rozdvojení víry a politického života, poněvadž, jak prohlásil 2. vatikánský koncil, ?žádná lidská činnost ? ani světská ? nemůže být vyňata z Boží vlády? (Lumen gentium, 36). Znamená to obohacovat americkou společnost a kulturu krásou a pravdou evangelia a nikdy neztrácet ze zřetele onu velkou naději, která dává smysl a hodnotu všem ostatním nadějím, které inspirují náš život.

Toto je, drazí přátelé, výzva, kterou před vás dnes klade Petrův nástupce. Jako ?rod vyvolený, královské kněžstvo, národ svatý? následujte věrně šlépěje těch, kteří vás předešli! Snažte se uspíšit příchod Božího království v této zemi! Minulé generace vám zanechaly mimořádné dědictví. I za našich dní vyniká katolické společenství v této zemi prorockým svědectvím na obranu života, při výchově mládeže, v péči o chudé, nemocné a cizince ve vašem středu. Budoucnost církve v Americe musí být i dnes stavěna na těchto solidních základech.

Včera jsem byl nedaleko odtud udiven radostí, nadějí a štědrou láskou ke Kristu, které jsem viděl ve tvářích mnoha mladých lidí shromážděných v Dunwoodie. Oni jsou budoucností církve a mají právo na všechny modlitby a každou podporu, kterou jim můžeme poskytnout. Chtěl bych tedy skončit tím, že přidám pár slov povzbuzení také jim. Drazí mladí přátelé, jako sedm mužů ?plných Ducha a moudrosti,? jimž apoštolové svěřili péči o mladou církev, můžete i vy převzít odpovědnost, kterou před vás klade víra v Krista! Kéž najdete odvahu hlásat Krista, ?který je stejný včera, dnes i navěky,? i neměnné pravdy, které v něm mají svůj základ (srov. Gaudium et spes, 10; Žid 13,8): jsou to pravdy, které osvobozují! Jsou to jediné pravdy, které mohou zaručit respekt nezcizitelné důstojnosti a právům každého muže, ženy a dítě na celém světě, včetně těch nejbezbrannějších mezi lidskými bytostmi, nenarozených dětí v mateřském lůně. Ve světě, kde ? jak nám to připomněl papež Jan Pavel II. právě na tomto místě ? Lazar nepřestává klepat na naše dveře (Homilie na stadionu Yankee, 2. října 1979, č. 7), tedy jednejte tak, aby vaše víra a láska přinášely plody v péči o chudé, potřebné a ty, kteří nejsou slyšet. Mladí muži a ženy Ameriky, spoléhám na vás: otevřete svá srdce k Pánovu volání následovat jej v kněžství a v řeholním životě. Může snad být větší znamení lásky než jít ve šlépějích Krista, který dal vlastní život za své přátele (srov. Jan 15,13)?

V dnešní evangeliu Pán slibuje učedníkům, že budou konat věci ještě větší než on (srov. Jan 14,12). Drazí přátelé, pouze Bůh ve své prozřetelnosti ví, co musí ještě svou milostí vykonat ve vašich životech a v životě církve ve Spojených státech. Kristův příslib nás mezitím naplňuje bezpečnou nadějí. Spojme proto naše modlitby s jeho modlitbou jakožto živé kameny onoho duchovního chrámu, kterým je jeho jediná, svatá, katolická a apoštolská církev. Pozvedněme zraky k němu, poněvadž i v této chvíli pro nás připravuje místo v domě svého Otce. A posíleni Duchem Svatým usilujme s obnoveným zápalem o rozšíření jeho království.

?Blahoslavení, kteří věříte? (srov. 1 Petr 2,7). Obraťme se k Ježíši! Jenom on je cesta, která vede k věčnému štěstí, pravda, která upokojuje nejhlubší touhy každého srdce, i život, který nabízí stále novou radost a naději nám i celému světu. Amen.

Přeložil Milan Glaser

Česká sekce RV