Rádio Vaticana

Máme-li být silami jednoty, usilujme o vnitřní smíření skrze pokání!

19.4.2008

Homilie Benedikta XVI. v katedrále sv. Patrika, New York

Drazí bratři a sestry v Kristu,

s velikou vroucností v Pánu zdravím vás všechny, zástupce biskupů, kněží a jáhnů, mužů i žen zasvěceného života a seminaristů ze Spojených států. Děkuji kardinálu Eganovi za srdečné přivítání a blahopřání, které mi vaším jménem vyjádřil na začátku čtvrtého roku mého pontifikátu. Těší mne, že mohu tuto mši svatou slavit s vámi, kteří jste byli vyvoleni Pánem, odpověděli jste na jeho povolání a věnujete svůj život úsilí o svatost, šíření evangelia a budování církve ve víře, naději a lásce.

Jsme shromážděni v této historické katedrále a nemůžeme nevzpomenout na bezpočet těch, kteří nás předešli, zasadili se o vzrůst církve ve Spojených státech a zanechali nám trvalý odkaz víry a dobrých skutků. V dnešním prvním čtení jsme slyšeli, jak apoštolové v síle Ducha Svatého vyšli z horní místnosti večeřadla hlásat velká Boží díla lidem všech národů a jazyků. Posláním církve v této zemi vždycky bylo přivádět lidi ?ze všech možných národů pod nebem? (srov. Sk 2,5) k duchovní jednotě a obohacovat tak Kristovo tělo rozmanitostí jejich darů. S díkůvzdáním za minulá požehnání a s pohledem na výzvy budoucnosti chceme prosit Boha o milost nových Letnic pro církev v Americe. Kéž na všechny přítomné sestoupí ohnivé jazyky a zažehnou vroucí lásku k Bohu a bližnímu v horlivosti o šíření Božího království!

Ve druhém čtení nám svatý Pavel připomíná, že duchovní jednota ? ona jednota, která smiřuje a obohacuje různost ? má svůj počátek a svůj nejvyšší vzor v životě trojjediného Boha. Nejsvětější Trojice jakožto společenství čiré lásky a nekonečné svobody nepřetržitě rodí nový život v díle stvoření a vykoupení. Církev jako ?lid sjednocený působením jednoty Otce i Syna i Ducha Svatého? (srov. Lumen gentium, 4) je povolána hlásat dar života, sloužit mu a podporovat kulturu života. Zde v této katedrále naše myšlenky samovolně zalétají k heroickým svědkům evangelia života, zesnulým kardinálům Cookovi a O?Connorovi. Hlásání života, života v hojnosti, musí být srdcem nové evangelizace. Poněvadž pravý život ? naše spása ? může být nalezen pouze ve smíření, svobodě a v lásce, jež jsou nezaslouženými Božími dary.

Toto je poselství naděje, které jsme povoláni hlásat a ztělesňovat ve světě, kde egocentrismus, chtivost, násilí a cynismus tak často dusí křehký růst milosti v lidských srdcích. Svatý Irenej s velkou pronikavostí pochopil, že Mojžíšova pobídka lidu Izraele: ?Zvol si život!? (Dt 30,19) je nejhlubším důvodem naší poslušnosti všem Božím přikázáním (srov. Adv. Haer. IV, 16,2-5). Možná jsme přestali vnímat to, že ve společnosti, kde mnozí považují církev za ?dogmatickou? a ?institucionální?, je naším nejnaléhavějším úkolem předávat radost, která se rodí z víry, a zkušenost Boží lásky.

Jsem obzvlášť rád, že jsme se sešli v katedrále svatého Patrika. Asi víc než jakýkoliv jiný kostel ve Spojených státech je toto místo známo a milováno jako ?dům modlitby pro všechny národy? (srov. Iz 56,7; Mk 11,17). Každý den vstupují tisíce lidí těmito branami a nacházejí mezi jeho zdmi pokoj. Arcibiskup John Hughes, který ? jak připomněl kardinál Egan ? byl zakladatelem této úctyhodné stavby, ji chtěl postavit v čistě gotickém slohu. Chtěl, aby tato katedrála připomínala mladé církvi v Americe velkou duchovní tradici, jejíž je dědičkou, a aby ji inspirovala k lepšímu předávání tohoto odkazu při budování Kristova těla v této zemi. Rád bych obrátil vaši pozornost k některým aspektům této překrásné stavby, která by patrně mohla sloužit jako východisko k reflexi o našich jednotlivých povolání uvnitř jednoty mystického těla.

První aspekt se týká oken s malovanými vitrážemi, které zaplavují vnitřní prostor mystickým světlem. Při pohled zvenčí působí tato okna dojmem neprůhlednosti, temnoty, ba ponurosti. Ale když se vstoupí do kostela, nečekané ožijí, protože jimi proniká světlo a ony vyjevují veškerou svou nádheru. Mnozí spisovatelé ? zde v Americe můžeme připomenout Nathaniela Hawthorna ? používali obraz malovaných skel, aby popsali tajemství církve. Jenom zevnitř, ze zkušenosti víry a života církve, ji spatříme takovou, jaká skutečně je: zaplavena milostí, zářící krásou, vyzdobena rozmanitými dary Ducha. Plyne z toho, že my, kteří žijeme životem milosti ve společenství církve, jsme povoláni vtahovat všechny lidi do nitra tohoto tajemství světla.

Není to snadný úkol v tomto světě, který je nakloněn hledět na církev jako na ony vitráže jen ?zvenčí?, světě, který hluboce pociťuje potřebu spirituality, ale pokládá za obtížné ?vstoupit? do tajemství církve. I pro leckoho z nás může světlo víry oslábnout rutinou. Zář církve může být zatemněna hříchy a slabostmi jejích členů. Zatmění může pocházet také od překážek, s nimiž se lze setkat ve společnosti, která jakoby zapomněla na Boha a je podrážděna i těmi nejzákladnějšími požadavky křesťanské morálky. Vy, kteří jste zasvětili svůj život vydávání svědectví Kristově lásce a budování jeho těla, víte ze svého každodenního kontaktu s okolním světem, jak silné je někdy pokušení podlehnout frustraci, zklamání, ba přímo pesimismu ve vztahu k budoucnosti. Není zkrátka vždy snadné vidět kolem nás světlo Ducha, záři vzkříšeného Pána, která osvěcuje náš život a vlévá novou naději v jeho vítězství na světem (srov. Jan 16,33).

Slovo Boží nám nicméně připomíná, že ve víře vidíme nebe otevřené a milost Ducha Svatého osvěcuje církev a přináší bezpečnou naději našemu světu. ?Pane, můj Bože,? zpívá žalmista, ?sešleš svého ducha a jsou stvořeni, obnovíš tvář země? (Žl 104,30). Tato slova evokují prvotní stvoření, když se Boží duch vznášel nad vodami (srov. Gn 1,2). Vedou také náš zrak dál k novému stvoření, k Letnicím, když Duch Svatý sestoupil na apoštoly a založil církev jako prvotinu vykoupeného lidstva (srov. Jan 20,22-23). Tato slova nás vybízejí ke stále hlubší víře v nekonečnou Boží moc proměnit každou lidskou situaci, stvořit život ze smrti a rozjasnit i nejtemnější noc. Připomínají nám též další překrásnou větu od svatého Ireneje: ?Kde je církev, tam je Duch Boží; kde Duch Boží, tam je církev i každá milost? (Adv. Haer. III, 24,1).

To mne přivádí k pokračování reflexe nad architekturou tohoto kostela. Jako všechny gotické katedrály má velmi složitou strukturu, jejíž přesné a harmonické proporce symbolizují jednotu Božího stvoření. Středověcí umělci často představovali Krista, stvořitelské Boží Slovo, jako nebeského ?geometra? s kružítkem v ruce, jak s nekonečnou moudrostí a důmyslem uspořádává kosmos. Nevyvolává takový obraz v naší mysli potřebu vidět všechny věci očima víry a chápat je v jejich nejpravdivější perspektivě, v jednotě věčného Božího plánu? To si, jak víme, žádá neustálé obrácení a úsilí ?obnovovat naši mysl v duchu? (srov. Ef 4,23) a získat tak mentalitu novou a duchovní. Vyžaduje to také rozvoj oněch ctností, které každého z nás uschopňují k růstu ve svatosti a přinášení duchovních plodů ve vlastním životním stavu. Není snad tato neustálá ?intelektuální? konverze pro náš růst ve víře, pro rozlišování mezi znameními doby a pro náš osobní přínos k životu a poslání církve stejně tak nezbytná jako konverze ?morální??

Domnívám se, že jedno z velkých zklamání, která následovala po 2. vatikánském koncilu a jeho pobídce k většímu zapojení se do poslání církve ve světě, byla pro nás všechny zkušenost rozdělení mezi různé skupiny, generace a členy téže řeholní rodiny. Vpřed můžeme kráčet pouze s pohledem upřeným na Krista! Ve světle víry pak odhalíme moudrost a sílu potřebnou k tomu, abychom se otevřeli hlediskům, která se možná docela neshodují s našimi pojetími a předpoklady. Tak budeme moci docenit pohledy druhých lidí, ať už mladších nebo starších než my, a konečně naslouchat ?tomu, co Duch praví? nám a církvi (srov. Zj 2,7). Tak se společně vydáme směrem k oné pravé duchovní obnově, kterou koncil požadoval, obnově, která jediná může posílit církev ve svatosti a jednotě, jež jsou nezbytné pro účinné hlásání evangelia dnešnímu světu.

Nebyla snad tato jednota pohledů a záměrů, zakořeněná ve víře a v duchu neustálého obrácení a osobní oběti, tajemstvím podivuhodného růstu církve v této zemi? Stačí pomyslet na mimořádné dílo příkladného amerického kněze, ctihodného Michael McGivneyho, jehož vize a horlivost vedly k založení řádu Kolumbových rytířů, nebo vzpomenout na duchovní odkaz generací řeholnic, řeholníků a kněží, kteří svůj život tiše zasvětili službě Božímu lidu v nespočetných školách, nemocnicích a farnostech.

Když takto vnímáme svou potřebu perspektivy, jakou dává víra, i jednoty a spolupráce při budování církve, chtěl bych se krátce zmínit o sexuálním zneužívání, které způsobilo tolik utrpení. Už jsem se vyjádřil k této věci i ke škodě, jež zde vzniká pro společenství věřících. Nyní chci pouze ujistit svou duchovní blízkostí vás, drazí kněží a řeholníci, kteří s křesťanskou nadějí hledáte odpovědi na neustálé výzvy, které z této situace plynou. Připojuji se k vám v modlitbě za to, aby se toto období stalo časem očištění pro každou místní církev i společenství věřících a aby bylo časem uzdravení. Povzbuzuji vás ke spolupráci s vašimi biskupy, kteří se vyřešení této záležitosti věnují. Kéž náš Pán Ježíš Kristus obnoví v americké církvi smysl pro jednotu a smysl a všichni ? biskupové, klérus, řeholníci, řeholnice i laici ? postupují v naději i ve vzájemné lásce k pravdě a k bližním.

Drazí přátelé, tyto úvahy mne přivádějí k poslednímu postřehu, týkajícímu se této velké katedrály, v níž se nacházíme. Celek gotické katedrály, jak víme, není statický celek nějakého klasického chrámu, ale celek zrozený z dynamického napětí různých sil, které tuto architekturu táhnou vzhůru a orientují ji k nebi. Také zde můžeme vidět symbol jednoty církve, která ? jak nám připomenul sv. Pavel ? je celkem živého těla složeného z mnoha různých členů, z nichž každý má svou vlastní roli a určení. Také zde vidíme nezbytnost uznat a respektovat dary každého jednotlivého člena tohoto těla jako ?projevy Ducha dané každému k tomu, aby mohl být užitečný? (1 Kor 12,7). V Bohem ustanovené struktuře církve je zajisté třeba rozlišovat mezi dary hierarchickými a charismatickými (srov. Lumen gentium, 4). Avšak právě různost a bohatství milostí, udělených Duchem, nás vybízejí k neustálému rozlišování toho, jak mají být tyto dary správně začleněny do služby poslání církve. Vy, drazí kněží, jste byli prostřednictvím svátostného svěcení připodobněni Kristu, Hlavě těla. Vy, drazí jáhni, byli jste vysvěceni ke službě tomuto tělu. Vy, drazí řeholníci a řeholnice, ať kontemplativní či působící v apoštolátu, jste zasvětili svůj život následování božského Mistra velkorysou láskou a úplnou věrností jeho evangeliu. Vy všichni, kteří dnes naplňujete tuto katedrálu, i vaši staří či nemocní bratři a sestry, kteří se svou modlitbou a oběťmi připojují k vašim pracím, všichni jste povoláni být silou jednoty uvnitř celého Kristova těla. Svým osobním svědectvím a věrností službě či apoštolátu vám svěřeným připravujete cestu Duchu. Poněvadž Duch nikdy nepřestává rozdávat své hojné dary, vzbuzovat nová povolání a poslání a také ? jak to v dnešním evangelním úryvku Pán přislíbil ? uvádět církev do celé pravdy (srov. Jan 16,13).

Obraťme proto svůj pohled vzhůru a s velkou pokorou a důvěrou žádejme Ducha, aby nám každý den pomáhal růst ve svatosti, která z nás činí živé kameny v chrámu, který on buduje ve světě i dnes. Máme-li být skutečnými silami jednoty, pak nejprve usilujme o vnitřní smíření skrze pokání! Odpusťme utrpěná příkoří a udusme každý hněv a hádku! Usilujme o to, být prvními v projevech pokory a čistoty srdce, jež jsou nezbytné, abychom se mohli přiblížit záři Boží pravdy! Ve věrnosti pokladu víry svěřeného apoštolům (srov. 1 Tim 6,20) se snažme být radostnými svědky proměňující síly evangelia!

Drazí bratři a sestry, ve shodě s těmi nejušlechtilejšími tradicemi církve v této zemi buďte také prvními přáteli chudých, lidí bez domova, cizinců, nemocných a všech trpících. Buďte majáky naděje, šiřte ve světě Kristovo světlo a povzbuzujte mladé k objevování krásy života plně darovaného Pánu a jeho církvi. Adresuji tuto výzvu zvláště mnoha zde přítomným seminaristům a mladým řeholnicím a řeholníkům. Každý z vás má v mém srdci své zvláštní místo. Nikdy nezapomínejte, že jste povoláni nést s nadšením a radostí kupředu odkaz, který jste dostali od Ducha, který druzí začali a který vy jednoho dne budete muset předat nové generaci. Pracujte štědře a s radostí, protože ten, komu sloužíte, je Pán!

Katedrální věže sv. Patrika jsou převýšeny okolními mrakodrapy Manhattanu. I přesto jsou v srdci této rušné metropole živým znamením připomínajícím ustavičnou touhu lidského ducha vzepnout se k Bohu. V této eucharistické slavnosti chceme poděkovat Pánu, protože se nám dává poznat ve společenství církve, dovoluje nám spolupracovat s ním při budování jeho mystického těla a nést jeho spásonosné slovo jako dobrou zvěst lidem naší doby. Až pak vyjdeme z tohoto velkého kostela, vykročme jako poslové naděje do tohoto města a všech těch míst, kam nás milost Boží postavila. Takto církev v Americe zakusí nové jaro Ducha a bude ukazovat cestu k onomu jinému, většímu městu, novému Jeruzalému, jehož světlem je Beránek (srov. Zj 21,23). I nyní totiž Bůh připravuje hostinu nekonečné radosti a života pro všechny národy. Amen.

Přeložil P. Milan Glaser, SJ

Česká sekce RV