Rádio Vaticana

Dnes žijeme v jiných časech

15.1.2004

Kardinál Schönborn v rozhovoru pro polský deník Gazeta Wyborcza hovořil mj. o odsunu sudetských Němců

O Katechismu katolické církve, o problému aktuálnosti a aktualizace náboženství, o odsunu Němců a dalších tématech současných debat rozmlouvali s vídeňským arcibiskupem, kardinálem Christophem Schönbornem, novináři polského deníku Gazeta Wyborcza, Anna Rubinowicz-Gründler a Jan Turnau.

Mezi veřejná tajemství patří to, že se kardinál Schönborn významně podílel na sestavení Katechismu katolické církve. Novinářům sice na otázku, zda jej napsal sám, odpovídá diplomaticky, že to tak zcela neodpovídá pravdě, nicméně první otázky se točí právě kolem něj. Co z učení katechismu je třeba považovat za neměnné a kde by mohlo dojít k změnám? Kardinál Schönborn odpovídá, že v tomto ohledu je třeba vrátit se k Tridentskému koncilu.

?Katechismus vydaný po tomto koncilu byl pro nás v mnoha směrech vzorem. Drželi jsme se jeho čtyřdílné struktury: vyznání víry, svátosti, přikázání a Otče náš. S tridentským katechismem ho spojuje také to, že je silně svázán s církevními Otci a samozřejmě s biblí. Není to tedy suchý popis zásad víry, ale výrazně biblické, liturgické a duchovní představení věrouky.?

Co se změnilo oproti tridentskému katechismu? Nauka víry se nemění, ale rozvíjí, odpovídá kardinál Schönborn. Je tomu tak proto, že nová situace a nové zkušenosti vrhají na některé záležitosti nové světlo. Jako příklad uvádí trest smrti nebo mučení. V této oblasti se výrazně posunulo smýšlení církve, ale také celé společnosti. Podobně je tomu se svobodou svědomí, náboženství nebo se vztahem křesťanů k Židům, tedy otázek nebývale aktuálních po zkušenosti s totalitárními režimy minulého století. ?Neznamená to, že vidíme dnes jinou pravdu než kdysi. Vidíme tu samou pravdu v jiném, ostřejším světle,? dodává kardinál Schönborn.

Přesto mnoho kritiků církvi vyčítá, že se vůbec nemění, že je příliš konzervativní. Kde leží hranice mezi církví jako skálou a církví jako zkamenělinou, ptají se novináři.

?Pohled na církev je vždy dvojího druhu ? zevnitř a zvenku. Tridentský koncil řekl, jedině skrze víru lze pojmout tajemství církve. Potíž spočívá v tom, že církev je lidskou institucí, a tedy obtíženou všemi lidskými nedokonalostmi a nešvary, a zároveň je dílem Božím. Je to paradox, který bude vždy budit vzdor. Stejný problém,? dodává, ?měli už ve starověku Židé. Považovali se za vyvolený národ ? kdo hleděl z venku, považoval to za pýchu, vždyť každý národ má spoustu nedostatků a slabostí. Podobně je to s církví ? vždy bude působit jako zkamenělina na ty, kdo hledí pouze zvenku. Ti, kdo na ní hledí ve víře, postřehnou, že skála není zkamenělinou. Že skála, na které vyrostla církev, je Kristus.?

Bylo by však herezí považovat církev ve všech svých projevech za neomylnou, dodává kardinál Schönborn. Je však nutné ptát se, co znamená ?potřeba reformy?. Jistě nejde o to, přizpůsobit se, ztratit vlastní charakter, ničemu neodporovat, ale ani odmítat jakoukoli změnu. ?Kde ale začíná pohodlí, útěk před nepříjemnou cestou proti větru, proti duchu doby? Co znamenalo aggiornamento (z it., doslovně "zdnešnění" - pozn. red.) v době komunismu? Co znamená aggiornamento v době, která usilovně potřebuje jít proti evangeliu?? ptá se tentokrát kardinál Schönborn. ?My křesťané musíme jasně vidět, zda iritujeme svět vlastní hloupostí, pohodlností, zbabělostí, leností a tvrdostí srdce, nebo zda vzbuzujeme odpor tím, že skutečně žijeme podle evangelia.?

K obligátní otázce, která už tradičně patří do všech rozhovorů s církevními hodnostáři v profánních médiích, totiž k problému antikoncepce, kardinál Schönborn upozornil na postoj papeže Pavla VI. V roce 1968, kdy se volalo po změnách, řekl jasné ?ne?. Vysloužil si za to nelibost mnohých, nicméně dnešní demografická krize, diskuse o eutanázii, klonování či kmenových buňkách získávaných z embryí nasvědčuje, že ?Pavel VI. byl prorokem akceptace života ve světě, který se stále více soustředí na akceptaci sebe samého, nikoli na předávání života,? podotýká kardinál. Je ovšem samozřejmě možné zdůraznit roli svědomí, s ohledem na různost situací, do kterých lidé přicházejí.

Další okruh rozhovoru se týká dialogu katolíků s pravoslavnými. ?Žádné konflikty ve mně nemohou zatemnit lásku k pravoslaví, protože to, co nás spojuje nejhlouběji, je nejdůležitější: Je to společenství víry, společenství velkých světců, společenství mučedníků - vzpomeňme na tisíce pravoslavných mučedníků z doby komunismu. A dále láska k liturgii a k ikonám, ke spiritualitě východní církve. To všechno je daleko silnější než opakující se drobné spory o biskupské nominace nebo údajný proselytismus,? říká kardinál Schönborn. Domnívá se, že z katolické strany je třeba více citlivosti a ze strany pravoslavných je třeba skoncovat s neustálým obviňováním z proselytismu, ve značné míře neoprávněnému.

Hlavní problém je daleko delikátnější. Jde o to, zda jednotu církve zakládá apoštolská tradice a svátosti nebo také národní identifikace. Když se církev zavře do národní identity, je to nebezpečné. ?Pravoslaví musí tuto otázku vyřešit. Mohlo by to udělat tak, že by přijalo Petrovu, apoštolskou zásadu, tedy, že římský biskup, jako nástupce sv. Petra, kterého Bůh učinil prvním mezi apoštoly, je primus inter pares, první mezi rovnými.?

Poslední okruh navazuje na problém nacionalismu a zároveň na osobní historii kardinála Schönborna, který se narodil roku 1945 ve Skalsku v Litoměřické diecézi a sdílel osud 3 milionů odsunutých Němců. Jak se na dnes oživenou debatu kolem odsunu dívá dnes?

?Nejdůležitější je znát historii. Jinak nás historie doběhne. A historická věda říká, že odsunutí Němců z Československa je nutné vidět v širším kontextu. Samozřejmě, osud jednotlivce je vždycky jedinečný. Moje matka například se vydala na cestu se dvěma dětmi a dvěma zavazadly. To není možné vsadit do všeobecného pohledu na ducha doby. Ale přesto existují historické pravdy a kontexty,? uvádí kardinál.

Podle jeho názoru nesmíme zapomínat na to, že během I. světové války mluvilo mnoho německy mluvících představitelů o tom, že po vítězství bude rakousko-uherská monarchie zgermanizovaná. ?To mimo jiné vedlo Masaryka k co nejrychlejšímu vytvoření vlastní země. Češi nechtěli být zgermanizováni. Československý prezident Edvard Beneš se musel zamyslet nad tím, jak může vypadat soužití německy mluvící menšiny a Čechů v poválečném Československu, už proto, že většina německy mluvících obyvatel se srdcem přikláněla k Němcům,? vysvětluje Schönborn.

?Nezapomínejme, že sudetská území se roku 1919 chtěla ? podobně jako Rakousko ? připojit k Německu. Češi považovali Němce za málo loajální k Československu a chtěli je ?bohemizovat?. V meziválečném období se konflikt stal nesnesitelný. Do toho přišel nacizmus v Německu, pak Mnichov, anexe sudet Třetí říší a ustanovení Protektorátu Čechy a Morava. Je třeba tomu rozumět, ne ospravedlňovat, chraň Bůh, ale rozumět tomu, že někteří politici za jediné řešení uznali rozdělení znepřátelených národů. Spojenci tedy Benešovi odsouhlasili vysídlení Němců z Československa. To není ale žádné ospravedlnění ?divokého vysídlování? v roce 1945. Děly se strašné věci. Moje babička zemřela v českém táboře, přišli jsme o všechno, byli jsme vyhnáni bez odškodnění,? vzpomíná na těžké doby kardinál.

Vídeňský arcibiskup se však přesto domnívá, že ?po horečce nacionalismu, která přes 200 let otřásala Evropou a vedla k dvěma světovým válkám, máme dnes velkou šanci, že Evropa bude mnohonárodní, multikulturní a mnoho-náboženská a navzdory problémům a konfliktům společná a pokojná.?

A co si myslí kardinál Schönborn o nároku odsunutých na vlast?

?Ale co to konkrétně znamená?! Sám jsem jedním z odsunutých a kvůli svým názorům jsem kritizován sudetskými Němci, protože opakuji: Ztratili jsme všechno, to je pravda, ale získali jsme svobodu. Našim příbuzným, kteří zůstali v Československu, byl také vyvlastněn majetek, ale přišli i o svobodu. Proto dnes, o 60 let později, skoncujme s tím a řekněme: Ano, byla to strašná doba, všude se děly hrůzné věci, ale teď buďme rádi, že můžeme žít v Evropě, kde se lidem vede nesrovnatelně lépe než dřív a kde můžeme žít společně,? říká kardinál.

?Jakmile začneme s účtováním, co mají říct Poláci, kteří byli přinuceni přesunout se z východu na západ? Co mají říct Poláci, kteří kvůli II. světové válce, nacizmu a stalinismu ztratili miliony obyvatel? Snad bychom si tedy ? a to je křesťanský postoj ? konečně měli hluboce oddechnout a říci: Deo gratias, tahle historie už skončila, dnes žijeme v jiných časech.? uzavírá kardinál Schönborn.

Johana Bronková