21.3.2008 

Velkopáteční obřady začaly v 17h v bazilice sv. Petra za předsednictví Benedikta XVI. Homilii přednesl, jak je obvyklé v tento den, kazatel papežského domu O.Raniero Cantalamessa:

?Když vojáci Ježíše ukřižovali, vzali jeho svrchní šaty a rozdělili je na čtyři části, každému vojákovi jednu; vzali i suknici. Suknice byla nesešívaná, v jednom kuse setkaná odshora až dolů. Řekli si tedy: ?Netrhejme ji, ale losujme o ni, komu připadne.? Tak se měl splnit výrok Písma: ?Rozdělili si mé šaty, a o můj oděv losovali.? (Jan 19,23-24).

Vždycky se tu naskýtá otázka: co chtěl evangelista říci svým důrazem, který položil na tuto podrobnost z Pašijí. Jedno nedávné vysvětlení říká, že nešívaná suknice připomíná ornát velekněze a že Jan tím chtěl říci, že Ježíš zemřel nejenom jako král, ale také jako kněz. O suknici velekněze se však v Bibli neříká, že by měla být nesešívaná (srov. Ezd 28,4; Lv 16,4). Renomovaní exegeté se proto raději drží tradičního vysvětlení, podle něhož nesešívaná suknice symbolizuje jednotu církve.

Ať se však textu přikládá jakékoli vysvětlení, jedna věc je jistá: jednota učedníků je podle Jana smyslem Kristovy smrti: ?Ježíš musí umřít? aby rozptýlené Boží děti shromáždil vjedno? (Jan 11,51-52). Při poslední večeři Ježíš sám řekl: ?Prosím nejen za ně, ale také za ty, kdo pro jejich slovo uvěří ve mne: ať všichni jsou jedno. Jako ty, Otče, ve mně a já v tobě, tak i oni ať jsou v nás, aby svět uvěřil, že ty jsi mě poslal? (Jan 17,20-21).

Radostnou zprávou Velkého pátku je to, že jednota spíše než cíl, kterého je třeba dosáhnout, je dar, který je třeba přijmout. To že suknice byla utkána ?odshora až dolů?, podle svatého Cypriána znamená, že ?jednota uskutečněná Kristem pochází shůry, od nebeského Otce. Nemůže být proto oddělena od toho, kdo ji dává, ale musí být cele přijata?.

Vojáci si rozdělili na čtyři části ?šaty? či ?plášť? (ta imatia), tedy vnější Ježíšův oděv, nikoli suknici chiton, která byla intimním druhem oděvu a nosila se přímo na těle. I toto je symbol. My lidé můžeme rozdělit církev v jejím lidském a viditelném prvku, ale nikoli její hlubokou jednotu, kterou identifikuje Duch svatý. Kristova suknice nebyla a nikdy nebude moci být rozdělena. To je víra, kterou vyznáváme slovo: ?Věřím Církev, jednu, svatou, všeobecnou a apoštolskou?.

Má-li však jednota sloužit jako znamení, ?aby svět uvěřil?, musí být jednotou také viditelnou, komunitní. A toto je jednota, která byla ztracena a kterou musíme znovu nalézt. Ona je něco mnohem víc než dobré sousedské vztahy; je to tatáž vnitřní mystická jednota, která je věřícími přijata a projevována skutky: ?Jen jedno tělo, jen jeden Duch, jedno vytoužené dobro, ke kterému jsme byli povoláni, jeden Pán, jeden křest. Jeden Bůh a Otec všech? (Ef 4,4-6). Jednota, která není narušena mnohotvárností, ale právě v ní se vyjadřuje.

Po Velikonocích apoštolé Ježíše prosili: ?Obnovíš teď, Pane, v Izraeli království??. Dnes často obracíme k Bohu se stejnou otázkou: Obnovíš teď viditelnou jednotu své církve? I odpověď je stejná jako tehdy: ?To není vaše věc, abyste věděli čas a okolnosti, jak je Otec z vlastní moci ustanovil, ale až na vás sestoupí Duch svatý, dostanete moc a budete mými svědky? (Sk 1,6-8).

Svatý otec to připomněl v homilii z letošního 25.ledna v bazilice sv. Pavla za hradbami na závěr týdne modliteb za jednotu křesťanů: ?Spojení s Bohem a s našimi bratry a sestrami je dar, který přichází shůry, který vyvěrá ze společenství lásky Otce, Syna a Ducha svatého, a v tomto společenství roste a zdokonaluje se. Není v naší moci rozhodnout, kdy anebo jak se tato jednota plně uskuteční. Jen Bůh to bude moci učinit! Jako sv. Pavel, klademe znovu také my svou naději a důvěru ?v Boží milost, která je s námi?.

I dnes nás Duch svatý, necháme-li se vést, přivede k jednotě. Jak to učinil Duch svatý při realizaci první základní jednoty církve mezi židy a pohany? Přišel ke Kornéliovi do jeho domu stejně jako o Letnicích sestoupil na apoštoly. Petrovi pak nezbylo nic jiného než vyvodit závěr: ?Jestliže tedy Bůh dal stejný dar jim jako nám, když jsme přijali víru v Pána Ježíše Krista, jak bych se mohl já odvážit klást Bohu překážky?? (Sk 11,17).

Na světové scéně už jedno století sledujeme, jak se tento velký div opakuje před našimi zraky. Bůh vylil Ducha svatého nově a neobvykle na miliony věřících, patřících téměř ke všem křesťanským vyznáním, a aby nenastaly pochybnosti o jeho úmyslech, vylil se s týmiž identickými projevy. Není to znamení, že nás Duch vede k tomu, abychom se vzájemně uznali za učedníky Krista a společně směřovali k jednotě?

Tato duchovní a charismatická jednota sama, a to je pravda, nestačí. Vidíme to již v počátcích církve. Sotva totiž nastala jednota židů a národů, už byla ohrožena schizmatem. Na takzvaném Jeruzalémském sněmu se ?dlouho rokovalo? a nakonec bylo dosaženo shody, oznámené církvi pomocí formule: ?Rozhodl totiž Duch svatý i my? (Sk 15,28).

Duch svatý tedy působí i jinou cestou, a tou je trpělivá diskuse, dialog a dokonce kompromis mezi stranami, pokud není ve hře podstata víry. Působí skrze lidské ?struktury? a ?ministeria? ustanovené Ježíšem, zejména apoštolským a petrovským ministeriem. A to dnes nazýváme věroučným a institucionálním ekumenismem.

Také tento věroučný či vrcholný ekumenismus však není dostačující a nepostupuje vpřed, pokud není provázen ekumenismem duchovním, tím základním. Opakují to se stále větší naléhavostí nejvyšší promotoři institucionálního ekumenismu. U příležitosti stého výročí zavedení týdne modliteb za jednotu křesťanů (1908-2008) chceme pod křížem meditovat o tomto ekumenismu: v čem spočívá a jak v něm můžeme postupovat vpřed.

Duchovní ekumenismus se rodí z lítosti a odpuštění a živí se modlitbou. Roku 1977 jsme se účastnil charismatického ekumenického kongresu v Kansas City v Missouri. Bylo tam 40 tisíc účastníků, z nichž polovina katolíci (mezi nimi kardinál Suenens) a polovina další křesťanská vyznání. Jednou večer před mikrofonem začal jeden z animátorů mluvit způsobem, který mi v té době připadal podivný: ?Vy kněží a pastoři, plačte a naříkejte, protože tělo mého Syna je rozděleno? Vy laici, muži i ženy, plačte a naříkejte, protože tělo mého Syna je rozděleno?.

A najednou začaly kolem mne jedna osoba za druhou padat na kolena a mnohé z nich vzlykaly lítostí kvůli rozdělení Kristova těla. A toto všechno se dělo na stadionu, kterému vévodil obrovský nápis: ?Jesus is Lord, Ježíš je Pán?. Byl jsem tam tehdy jako pozorovatel poněkud kritický, který si zachovával odstup, ale vzpomínám, že jsem si tehdy pomyslel: Jestli jednoho dne budou všichni věřící znovu sjednoceni a vytvoří jednu jedinou církev, stane se to mezitím, co budeme na kolenou se srdcem zkroušeným a pokorným pod jedinou vládou Kristovou.

Má-li být jednota učedníků odrazem jednoty Otce a Syna, musí být především jednotou lásky, protože takováto jednota kraluje v Trojici. Písmo nás vybízí, abychom ?žili podle pravdy v lásce? (veritatem facientes in caritate) (Ef 4,15). A svatý Augustin praví, že ?se nevstoupí do pravdy jinak než láskou?: non intratur in veritatem nisi per caritatem.

Tím, co je na této cestě jednoty, založené na lásce, mimořádné, je to, že je před námi již nyní otevřena. Nemůžeme udělat ?závratný pokrok?, pokud jde o učení víry, protože rozdíly se řeší a mají řešit s trpělivostí na příslušných místech. Můžeme však udělat závratný pokrok v lásce, a být jedno už nyní. Pravé a bezpečné znamení příchodu Ducha není ? píše sv. Augustin ? mluvení v jazycích, nýbrž láska k jednotě: ?Vězte, že máte Ducha svatého, když dovolíte, aby vaše srdce přilnulo k jednotě skrze upřímnou lásku?.

Promysleme si Pavlův hymnus na lásku. Každá jeho věta získává aktuální a nový význam, je-li aplikována na lásku mezi členy různých církví v ekumenických vztazích:

?Láska je shovívavá,
láska nezávidí.
Nemyslí jen a jen na sebe (nebo jen na vlastní církev).
Zapomíná, když jí někdo ublíží (ne však, pokud jde o ublížení, způsobené těm druhým!).
Má zármutek, když se dělá něco špatného, ale raduje se, když lidé žijí podle pravdy (netěší ji těžkosti jiných církví, ale raduje z jejich duchovních úspěchů).
Všemu věří, nikdy nad ničím nezoufá, všecko vydrží? (1 Kor 13,4).

Tento týden jsme vyprovodili jednu ženu do jejího věčnému příbytku: Chiaru Lubich, zakladatelku Hnutí fokoláre. Byla průkopnicí a vzorem tohoto duchovního ekumenismu lásky. Dokázala, že hledání jednoty mezi křesťany nevede k uzavření se ke zbytku světa. Je to naopak první krok a podmínka k širšímu dialogu s věřícími jiných náboženství a se všemi lidmi, kterým leží na srdci osudy lidstva a mír.

?Milovat se, jak již bylo řečeno, neznamená jedny před druhými varovat, ale společně hledět stejným směrem?. Také mezi křesťany milovat znamená hledět společně týmž směrem, tj. ke Kristu. ?On je náš pokoj? (Ef 2,14). Obrátíme-li se ke Kristu a společně půjdeme k němu, pak se my křesťané přiblížíme sami sobě, až budeme nakonec, jak žádal on sám ?jedno s ním a s Otcem?. Je to podobně jako s vypletením u jízdního kola. Jeho dráty vycházejí na ráfku z odlišných míst, ale směrem do středu se sbíhají k sobě až končí v jediném bodě.

Rozdělené křesťany může mezi sebou opět sjednotit pouze rozšíření nové vlny lásky ke Kristu působením Ducha svatého. A k tomu v křesťanstvu dochází a naplňuje nás to úžasem a nadějí. ?Kristova láska nás nutí k tomuto úsudku: jeden zemřel za všechny? (2 Kor 5,14). Bratr z jiné církve ? ba dokonce každá lidská bytost ? je jedním, ?za něhož Kristus umřel? (Řím 14,16), jako zemřel za mne.

Především jeden motiv nás musí na této cestě tlačit vpřed? To co je ve hře na počátku třetího tisíciletí, není totéž, co na počátku druhého tisíciletí, kdy došlo k oddělení východu a západu, a není to totéž, co v polovině druhého tisíciletí, kdy došlo k oddělení katolíků od protestantů. Můžeme říci, že přesný způsob vycházení Ducha svatého od Otce nebo způsob, jakým dochází k ospravedlnění bezbožného, jsou problémy, které vzrušují lidi dneška anebo s nimiž stojí a padá křesťanská víra? Svět šel kupředu a my jsme zůstali přibiti k problémům a formulím, jejichž význam svět už ani nezná.

Ve středověkých bitvách existoval moment, ve kterém se pěšáci, lučištníci i kavalérie, společně shromáždili okolo krále. A tam se rozhodlo o závěrečném výsledku střetnutí. Také pro nás se dnešní zápas točí kolem krále. Existují budovy či kovové konstrukce, které jsou udělány tak, že stačí dotknout se jediného neuralgického bodu nebo odstranit jediný kámen a všechno padne. V budově křesťanské víry je tímto úhelným kamenem Kristovo božství. Je-li odňato, všechno a především víra v Trojici se zhroutí.

Z tohoto je vidět, že dnes jsou možné jenom dva druhy ekumenismů: ekumenismus víry a ekumenismus nevěry; jeden, který sjednocuje všechny, kteří věří, že Ježíš je Boží Syn, že Bůh je Otec i Syn i Duch svatý, že Kristus zemřel, aby spasil všechny lidi; a další, který sjednocuje všechny ty, kteří v poslušnosti Nicejskému vyznání také pokračují ve vyznávání těchto formulací, ale vyprazdňují je z jejich pravého obsahu. Ekumenismus, v němž všichni nakonec věří totéž, protože nikdo už nevěří v nic v tom smyslu, v jakém Nový zákon používá výraz ?věřit?.

?Kdo vítězí nad světem,? píše Jan v prvním listě, ?ne-li ten, kdo věří, že Ježíš je Syn Boží?? (1 Jan 5,5). Soudě podle tohoto kritéria, základní rozlišení mezi křesťany nevede mezi katolíky, pravoslavnými a protestanty, ale mezi těmi, kteří věří, že Kristus je Syn Boží a těmi, kdo tomu nevěří.

?Druhého roku vlády krále Dareia, prvního dne šestého měsíce, promluvil Hospodin ústy proroka Aggea k judskému místodržiteli Zorobábelovi, synu Šealtielovu, a k veleknězi Jozuovi, synu Josadakovu: ?Vy máte pro sebe čas, abyste bydleli v domech s vykládaným stropem, Hospodinův dům však má být pustý?? (Ag 1,1-4).

Tato slova proroka Aggea se obrací dnes k nám. Je toto čas k tomu, abychom se starali pouze o to, co se týká naší řehole, našeho hnutí nebo naší církve? Není právě toto důvodem, kvůli němuž i my jsme ?zaseli mnoho, ale sklízeli málo? (Ag 1,6)? Kážeme a staráme se všemi způsoby, ale svět se vzdaluje, namísto toho, aby se obrátil ke Kristu.

Lid Izraele poslechl pokyn proroka, přestali zdobit každý svůj příbytek a vybudovali společně znovu chrám Boží. Bůh potom znovu poslal svého proroka s poselstvím útěchy a povzbuzení, které platí i nám: ?Vzmuž se nyní, Zorobábeli ? praví Hospodin ? vzmuž se, veleknězi Jozue, synu Josadakův, vzmužte se, všichni lidé země ? praví Hospodin ? a pracujte, neboť já jsem s vámi? (Ag 2,4). Odvahu vy všichni, kterým leží na srdci věc jednoty křesťanů, a do práce, protože já jsem s vámi, říká Pán!

To je plné znění homilie papežského kazatele O.Cantalamessy.

Milan Glaser

Copyright © 2003-2024 česká sekce Vatikánského rozhlasu. Všechna práva vyhrazena. Adresa redakce: ceco@spc.va.