20.3.2008 

Homilie Benedikta XVI. na mši se svěcením olejů, baz. sv. Petra

Drazí bratři a sestry,
Každý rok nás Missa chrismatis vybízí vejít znovu do přitakání k Božímu povolání, které jsme vyjádřili v den našeho kněžského svěcení. ?Adsum ? zde jsem!?, řekli jsme jako Izaiáš, když uslyšel Boží hlas, který se ptal: ?Koho mám poslat a kdo nám půjde? ?Zde jsem, mne pošli!?, odpověděl Izaiáš (6,8). Potom Pán skrze ruce biskupa vložil ruce a my jsme se odevzdali jeho poslání. Prošli jsme potom nemálo cest na poli svého povolání. Můžeme vždycky říci to, co Korinťanům napsal Pavel po letech často namáhavé služby evangeliu, poznamenané trápeními všeho druhu: ?Když jsme pověřeni tou službou, nenecháváme se ovládnout malomyslností, protože Bůh nám milosrdně pomáhá? (srov. 2 Kor 4,1)? ?Nenecháváme se ovládnout malomyslností?. Modleme se dnes, aby naše horlivost byla vždy znovu zapalována, aby byla vždy znovu živena živým plamenem evangelia.

Zelený čtvrtek je pro nás zároveň příležitostí ptát se: čemu jsme to přitakali? Co to znamená ?být knězem Ježíše Krista?? Druhý kánon našeho misálu, který byl redigován pravděpodobně již koncem 2.století v Římě, popisuje podstatu kněžské služby slovy, jimiž je v knize Deuteronomium (18,5.7), zachycena podstata starozákonního kněžství: astare coram te et tibi ministrare. Existují tedy dva úkoly, které definují podstatu kněžské služby: nejprve ?stát před Pánem?. V knize Deuteronomium je to třeba chápat v kontextu předchozích předpisů, podle nichž kněží neobdrželi žádnou část půdy Svaté země ? žili z Boha a pro Boha. Nevykonávali obvyklé práce, nutné ke každodennímu živobytí. Jejich profesí bylo ?stát před Pánem? ? hledět na Něho, být pro něho. Tato slova tak vlastně odkazovala na život v Boží přítomnosti a spolu s tím také na službu zastupovat druhé. Tak jako ostatní kultivovali zem, z níž kněz také žil, tak on udržoval svět v otevřenosti k Bohu, měl žít s pohledem upřeným k Němu. Nachází-li se tedy toto slovo nyní v mešním kánonu bezprostředně po proměnění darů, po Pánově příchodu do shromáždění modlitby, pak nás to odkazuje k tomu, abychom stáli před přítomným Pánem a ukazuje tak na Eucharistii jako střed kněžského života. Ale i tady je význam větší. V hymnu liturgie hodin, který během postní doby uvádí modlitbu se čtením a který byl kdysi mnichy recitován během noční vigilie před Bohem a za lidi, je jedno z poslání postní doby popsáno imperativem: arctius perstemus in custodia ? bdíme krajním způsobem. V tradici syrského mnišství byli mniši označováni jako ?ti, kteří stojí na nohou?; stát na nohou označovalo bdít. To co je zde považováno za úkol mnichů, můžeme právem chápat také jako vymezení kněžského poslání a jako správnou interpretaci slova Deuteronomia: Kněz má být tím, kdo bdí. Má stát na stráži před hrozícími silami zla. Má udržovat svět vnímavým vůči Bohu. Má být tím, kdo stojí na nohou a chytře čelí dobovým proudům. Chytře v pravdě. Chytře ve snaze o dobro. Stát před Pánem má také vždycky znamenat: zastávat se lidí u Pána, který se zastává nás všech u Otce. A má to také znamenat: zastávat se Jeho, Krista, Jeho slova, Jeho pravdy, jeho lásky. Kněz má být přímý, neochvějný a připravený přijmout kvůli Pánu také příkoří, jako to podávají Skutky o apoštolech, že ?odcházeli z velerady s radostí, že směli pro to jméno trpět příkoří?(5,41).

Přejděme nyní ke dalšímu slovu, které druhý kánon přebírá z textu Starého zákona ?stát před tebou a tobě sloužit?. Kněz, musí být osobou přímou, bdící, osobou, která stojí vzpřímeně. A k tomu všemu patří také služba. Ve starozákonním textu má toto slovo význam bytostně rituální: kněžím náležely všechny kultické úkony předepsané Zákonem. Toto konání podle ritu však bylo označováno jako služba, jako pověření službou, a tím se vysvětluje v jakém duchu měly být tyto činnosti vykonávány. Kánon užitím slova ?sloužit? v určitém smyslu adoptoval liturgický význam tohoto pojmu v souladu s novostí křesťanského kultu. To co koná kněz ve chvíli slavení Eucharistie, znamená sloužit, konat službu Bohu a službu lidem. Do tohoto kultu, do této služby se má kněz zařadit. Slovo ?sloužit? má tak mnohé dimenze. Mezi ně určitě patří především správné slavení liturgie a svátostí všeobecně, konané s vnitřní účastí. Musíme se naučit stále více chápat liturgii v celé její podstatě, rozvíjet živou důvěrnost s ní, takže se stane duší našeho každodenního života. Potom se celebruje správně, potom samo od sebe vychází najevo ars celebrandi, umění celebrovat. V tomto umění nesmí být nic vyumělkovaného. Je-li liturgie ústředním posláním kněze, znamená to také, že modlitba musí být prioritní skutečností, kterou je třeba si stále znovu a stále hlouběji osvojovat ve škole Kristově a svatých všech dob. Poněvadž křesťanská liturgie je svou povahou vždycky také poselstvím, musíme být osobami, které mají důvěrný vztah k Božímu Slovu, milují ho a žijí ho. Pouze tehdy ho budeme moci odpovídajícím způsobem vysvětlovat. ?Sloužit Pánu? ? kněžská služba - znamená právě i naučit se poznávat Pána v jeho Slovu a dávat Ho poznat všem těm, které nám svěřuje.

Součástí služby jsou nakonec ještě dva další aspekty. Nikdo není tak blízko svému pánu jako sluha, který má přístup k té nejprivátnější dimenzi jeho života. V tomto smyslu ?sloužit? zahrnuje blízkost, vyžaduje důvěrnost. A tato důvěrnost obnáší také určité nebezpečí: totiž že posvátno, se kterým jsme neustále ve styku, stává se pro nás zvykem. Hasne tak uctivá bázeň. Jsme-li zabydleni ve zvycích, nevnímáme už velkou, novou a překvapující skutečnost, že je přítomen On sám, mluví k nám a dává se nám. Proti této návykovosti na mimořádnou skutečnost, proti indiferenci srdce musíme bez přestání bojovat a stále znovu tak uznávat naši vlastní nedostatečnost a milost, spočívající v tom, že On se takto vydává do našich rukou. Sloužit znamená být nablízku, ale především to znamená být poslušným. O služebníkovi platí slova: ?Ne má vůle ať se stane, ale tvá? (Lk 22,42). Těmito slovy Ježíš v Getsemanské zahradě vyřešil rozhodující boj proti hříchu, proti vzpouře padlého srdce. Adamův hřích spočíval právě v tom, že chtěl uskutečnit svou vůli a nikoli tu Boží. Pokušením lidstva je stále tato vůle být totálně autonomní, následovat pouze vlastní vůli a mít za to, že jenom tak budeme svobodní; že jedině díky takovéto svobodě bez omezení bude člověk zcela člověkem a stane se bohem. Avšak právě takto se stavíme proti pravdě. Poněvadž pravdou je, že my musíme naši svobodu sdílet s druhými a můžeme být svobodní pouze ve společenství s nimi. Tato sdílená svoboda může být pravou svobodou pouze tehdy, vstoupíme-li cele s ní do samotného měřítka sdílené svobody, do vůle Boží. Tato základní poslušnost, která je součástí lidské existence, konkretizuje se ještě více u kněze: my nehlásáme sebe, ale Jeho a Jeho Slovo, které bychom nemohli sami vymyslet. Hlásáme Kristovo Slovo správně jedině tehdy, jsme-li ve společenství s jeho Tělem. Naše poslušnost znamená věřit s církví, myslet a mluvit s církví, sloužit spolu s ní. Patří sem i to, co Ježíš předpověděl Petrovi: ?Budeš veden tam, kam nechceš?. Nechat se vést tam, kam nechceme je podstatná dimenze naší služby, a je to právě to, co nás osvobozuje. V takovéto vedené existenci, která může být v rozporu s našimi idejemi a našimi plány, zakoušíme něco nového ? bohatství lásky Boží.

?Stát před tebou a tobě sloužit?: Ježíš Kristus jako pravý Velekněz světa udělil těmto slovům dříve nepředstavitelnou hloubku. On, který jakožto Syn byl a je Pánem, se chtěl stát služebníkem Božím, jehož vizi podává kniha proroka Izaiáše. Chtěl být služebníkem všech. Znázornil celé své velekněžství v gestu umývání nohou. Tímto gestem lásky až do krajnosti umývá naše špinavé nohy, pokorou své služby nás očišťuje od nemoci naší pýchy. Tak nás uschopňuje k účasti na hostině Boží. On sestoupil a pravá askeze (výstup) člověka se uskutečňuje nyní v našem sestoupení spolu s Ním a k Němu. Jeho povýšením je Kříž. Je to nejhlubší sestoupení a jako láska jdoucí až do krajnosti je zároveň vrcholem výstupu (askeze) člověka, pravého ?povýšení? člověka. ?Stát před tebou a tobě sloužit? ? to nyní znamená vstoupit do jeho povolání Božího služebníka. Eucharistie jako přítomnost sestupu i výstupu Krista tak navždy odkazuje nejen k sobě samé, ale i k rozmanitým způsobům služby lásky k bližnímu. Prosme Pána v tento den o dar, abychom v tomto smyslu mohli říci znovu naše ?ano? k jeho povolání: ?Zde jsem. Pošli mne, Pane? (Iz 6,8). Amen.

Přeložil Milan Glaser

Česká sekce RV

Copyright © 2003-2024 česká sekce Vatikánského rozhlasu. Všechna práva vyhrazena. Adresa redakce: ceco@spc.va.