Rádio Vaticana

Milovat společně s Jeho láskou

20.3.2008

Homilie Benedikta XVI. při mši na památku Večeře Páně, Lateránská bazilika

Drazí bratři a sestry,
Svatý Jan začíná své vyprávění tím, jak Ježíš umýval svým učedníkům nohy, a činí to obzvláště slavnostním, takřka liturgickým jazykem. ?bylo před Velikonočními svátky. Ježíš věděl, že přišla jeho hodina, kdy měl přejít z tohoto světa k Otci. A protože miloval svoje, kteří byli ve světě, projevil jim lásku až do krajnosti? (13,1). Nadešla Ježíšova ?hodina?, ke které již od počátku směřovala celá jeho činnost. Náplň této hodiny popisuje Jan dvěma slovy: přechod (metabainein, metabasis) a agape ? láska. Tato dvě slova se vzájemně vysvětlují; obě dvě popisují Ježíšovu Paschu: kříž a vzkříšení, ukřižování jako povýšení, jako ?přechod? do slávy Boží, jako ?přejití? z tohoto světa k Otci. Není tomu tak, jakoby Ježíš, po krátké návštěvě ve světě, nyní jednoduše odešel a vrátil se k Otci. Přechod je transformací. Nese si s sebou své tělo, své lidské bytí. Na Kříži se ve svém sebedarování jakoby rozplývá a transformuje do nového způsobu existence, ve kterém je nyní navždy s Otcem a současně s lidmi. Proměňuje kříž, skutek zabití na úkon darování se z lásky až do krajnosti. Výrazem ?až do krajnosti? Jan odkazuje a předjímá poslední Ježíšova slova na Kříži: všechno je dovedeno k cíli, ?dokonáno je? (19,30). Prostřednictvím své lásky se kříž stává metabasis, transformací lidského bytí na bytí, které se podílí na Boží slávě. Tato proměna se týká nás všech, přičemž nás vtahuje dovnitř proměňující síla jeho lásky až do té míry, že v našem bytí s Ním, se náš život stává ?přechodem?, transformací. Tak se nám dostává vykoupení, bytí, podílející se na věčné lásce, na stavu, ke kterému celou svou existencí směřujeme.

Tento bytostný proces Ježíšovy hodiny je znázorněn prorocko-symbolickým skutkem umývání nohou. Ježíš v něm ozřejmuje konkrétním gestem právě to, co velký kristologický hymnus z listu Filipanům popisuje jako obsah Kristova tajemství. Ježíš odkládá oděv své slávy, opásává se ?suknem? lidství a stává se sluhou. Myje špinavé nohy učedníků a tak je uschopňuje k účasti na božské hostině, na kterou je zve. Namísto kultického a vnějškového očištění, které člověka omývá rituálně, přičemž jej vlastně nechává takovým, jaký byl, nastupuje koupel nová. ?Vy jste už čistí tím slovem, které jsem k vám mluvil?, řekl svým učedníkům v podobenství o vinném kmeni (Jan 15,3). Stále znovu nás omývá svým slovem. Ano, přijmeme-li Ježíšova slova rozjímáním v modlitbě a víře, rozvinou v nás svoji očišťující sílu. Den za dnem se ocitáme pod nánosem rozmanité špíny: prázdných slov, předsudků, redukované a padělané moudrosti; mnohotvárná polopravda nebo otevřená nepravda infiltruje naše nitro. To všechno zatemňuje a kontaminuje naši duši. Hrozí nám neschopnost vůči pravdě a dobru. Přijmeme-li Ježíšova slova srdcem pozorným, ukáže se, že nás omývají, očišťují duši, vnitřního člověka. A k tomu nás vybízí evangelium o umývání nohou: nechávat se stále znovu omývat touto čistou vodou. Nechávat se uschopnit ke společné hostině s Bohem a s bratřími. Z Ježíšova boku však poté, co jej voják probodnul kopím, vytryskla nejenom voda, nýbrž i krev (Jan 19,34; srov. 1 Jan 5,6.8). Ježíš nejenom mluvil, zanechal nám nejenom slova. Daroval nám sebe samého. Omývá nás posvátnou mocí své krve, tedy svým darováním se ?až do krajnosti?, až na Kříž. Jeho slovo je více než pouhé mluvení; je to tělo a krev ?vydané za život světa? (Jan 6,51). Ve svatých svátostech Pán opětovně pokleká u našich nohou a očišťuje nás. Prosme Jej, abychom z posvátné koupele vycházeli stále hlouběji proniknuti jeho láskou a tak byli skutečně očištěni!

Nasloucháme-li evangeliu pozorně, můžeme v události umývání nohou, objevit dva odlišné aspekty. Umytí, které Ježíš poskytuje svým učedníkům, je jednoduše především jeho skutkem ? darem čistoty, ?schopnosti pro Boha?, který se jim dává. Avšak dar se pak stává vzorem, úkolem činit si vzájemně totéž. Otcové označili tuto dvojitost aspektů umývání nohou slovy sacramentum a exemplum. Sacramentum neznamená v této souvislosti jednu ze svátostí, nýbrž Kristovo tajemství ve svém celku, od vtělení až po kříž a vzkříšení. Tento celek se stává uzdravující a posvěcující silou, transformující silou pro lidi, stává se naší metabasis, naší transformací do nové formy bytí v otevřenosti pro Boha a ve společenství s Ním. Avšak toto nové bytí, které nám On bez naší zásluhy jednoduše dává, musí se v nás potom proměnit v dynamiku nového života. Celek daru a příkladu, který nacházíme v pasáži o umývání nohou, je charakteristický pro podstatu křesťanství jako takového. Křesťanství je v porovnání s moralismem něčím víc a něčím jiným. Na počátku totiž nestojí naše jednání, naše morální schopnost. Křesťanství je především dar: Bůh se nám dává, nedává nám něco, ale sebe samého. A dochází k tomu nejen na začátku, ve chvíli našeho obrácení. On zůstává neustále Tím, který dává. Stále znovu nám nabízí své dary. Ustavičně nás předchází. Proto je ústředním skutkem křesťanské existence Eucharistie: vděčnost za to, že jsme odměněni, radost z nového života, který nám dává On.

Tím však nezůstáváme pasivními příjemci božské dobroty. Bůh nás obdarovává jako osobní a živé partnery. Darovaná láska je dynamikou ?společné lásky?, chce v nás být novým životem, vycházejícím z Boha. Tak porozumíme slovu, které na závěr vyprávění o umývání nohou říká Ježíš svým učedníkům i nám všem: ?Nové přikázání vám dávám: Milujte se navzájem: jak jsem já miloval vás, tak se navzájem milujte i vy.? (Jan 13,34). ?Nové přikázání? nespočívá v nové a obtížné formě, která do té doby neexistovala. Nové přikázání spočívá v tom, že milujeme společně s Tím, který nás miloval jako první. Tak máme chápat také kázání na hoře, které neznamená, že by Ježíš vydal nějaké nové předpisy, které by vyjadřovaly ušlechtilejší požadavky než byly ty předešlé. Kázání na hoře je cestou cvičení se ve ztotožňování se smýšlením Kristovým (srov. Flp 2,5), cestou vnitřního očišťování, které nás vede ke společnému životu s Ním. Novostí je dar, který nás uvádí do Kristovy mentality. Vezmeme-li to do úvahy, postřehneme, jak daleko jsme se často ocitli svým životem od této novosti Nového zákona; jak málo dáváme lidstvu příklad lásky společné s jeho láskou. Zůstáváme tak dlužníky věrohodnosti křesťanské pravdy, která se prokazuje láskou. Právě proto chceme mnohem více prosit Pána, aby nás svým očištěním učinil zralými pro nové přikázání.

Ježíšův rozhovor s Petrem v evangeliu o umývání nohou podává ještě další detail křesťanské praxe, k němuž chceme v závěru obrátit svou pozornost. V první chvíli si Petr nechtěl od Pána nechat umýt nohy: toto obrácení pořadí, totiž že mistr ? Ježíš ? umývá nohy, že pán bere na sebe službu otroka, naprosto kontrastuje s jeho uctivou bázní vůči Ježíši, s jeho pojetím vztahu mezi mistrem a učedníkem. ?Nohy mi umývat nebudeš?, říká Ježíšovi se svým obvyklým zanícením (Jan 13,8). Je to tatáž mentalita, která jej po vyznání víry v Ježíše, Božího Syna, u Cesareje Filipovy přivedla až k tomu, že se postavil proti Němu, když předpověděl své odsouzení a kříž: ?To se ti nikdy nestane!?, prohlásil tehdy Petr kategoricky (Mt 16,22). Jeho pojetí Mesiáše obsahovalo obraz majestátu, božské velikosti. Musel stále znovu usilovat o pochopení toho, že Boží velikost je odlišná od naší ideje velikosti; že spočívá právě v sestoupení do pokory služebníka, do radikality lásky až k totálnímu sebevysvlečení. A také my se to musíme učit stále znovu, protože systematicky toužíme po Bohu úspěšném a nikoli Trpícím; protože nejsme s to postřehnout, že Pastýř přichází jako Beránek, který se dává a tak nás vede na správnou pastvinu.

Když Pán Petrovi řekne, že bez umytí nohou s Ním nemůže mít žádný podíl, Petr opět unáhleně žádá, aby mu byly umyty také hlava a ruce. Na to pak následuje tajemné Ježíšovo slovo: ?Kdo se vykoupal, potřebuje si umýt jen nohy.? (Jan 13,10). Ježíš naráží na koupel, kterou podle rituálních předpisů učedníci již vykonali. K účasti na hostině bylo nyní zapotřebí už jenom umýt nohy. V tom se přirozeně skrývá hluboký význam. K čemu odkazuje? Nevíme to jistě. V každém případě však mějme na paměti, že umytí nohou podle smyslu celé kapitoly neukazuje na jednu specifickou Svátost, ale na sacramentum Christi v jejím celku ? na jeho službu spásy, jeho sestoupení až na kříž, jeho lásku až do krajnosti, která nás očišťuje a činí nás schopnými Boha. V rozlišením mezi koupelí a mytím nohou lze zaznamenat určitou narážku na život ve společenství učedníků, na život ve společenství církve; narážku, kterou chtěl Jan možná vědomě předat komunitám své doby. Potom se stává zřejmým, že koupelí, která nás definitivně očistí a která nemusí být opakována, je křest, tedy ponoření do smrti a vzkříšení Krista, skutečnost, která hluboce mění náš život, a dává nám novou identitu, která trvá, pokud ji nezahodíme, jako to učinil Jidáš. Avšak i při trvalosti této nové identity ke společenství u stolu s Ježíšem, potřebujeme ?umývání nohou?. O co tu jde? Zdá se mi, že první list svatého Jana nám dává klíč k pochopení. Čteme tam: ?Řekneme-li, že nemáme hřích, klameme sami sebe a není v nás pravda. Když však uznáme, že se dopouštíme hříchů, on nám hříchy odpustí a očistí nás od všeho špatného? (1,8). Potřebujeme ?umýt nohy?, smýt každodenní hříchy, a proto potřebujeme vyznání hříchů. Jak se to konalo přesně v janovských společenstvích, nevíme. Avšak směr, naznačený Ježíšovým slovem Petrovi, je zřejmý: abychom byli schopni účasti na společenství u stolu s Ježíšem Kristem, musíme být upřímní. Musíme uznat, že v naší nové identitě pokřtěných hřešíme. Potřebujeme takové vyznání, které dostalo podobu svátosti smíření. V ní nám Pán stále znovu omývá nečisté nohy a my se můžeme posadit ke stolu s Ním.

Takto však dostává nový význam také slovo, kterým Pán rozšiřuje sacramentum tím, že z něj činí exemplum, dar, službu bratrovi: ?Jestliže jsem vám tedy umyl nohy, já, Pán a Mistr, máte také vy jeden druhému umývat nohy? (Jan 13,14). Musíme si umývat nohy vzájemně v každodenní službě vzájemné lásky. Ale musíme si umývat nohy i v tom smyslu, že stále znovu odpouštíme jedni druhým. Dluh, který nám Pán prominul je vždycky nekonečně větší než všechny dluhy, které mohou mít druzí vůči nám (srov. Mt 18,21-35). K tomu nás vybízí Zelený čtvrtek: nedopusťme, aby výčitka vůči druhému v hloubi otrávila duši. Vybízí nás, abychom ustavičně očišťovali naši paměť vzájemným odpuštěním ze srdce, vzájemným umýváním nohou, abychom tak společně mohli jít na hostinu Boží.

Zelený čtvrtek je dnem vděčnosti a radosti za velký dar lásky až do krajnosti, kterou nám projevil Pán. Chceme v tuto hodinu prosit Pána, aby se vděčnost a radost v nás stala silou milovat společně s jeho láskou. Amen.

Přeložil Milan Glaser

Česká sekce RV