Rádio Vaticana

Sv. Augustin (4)

20.2.2008

Benedikt XVI. na gen. audienci, aula Pavla VI.

Drazí bratři a sestry,

po přestávce na duchovní cvičení minulý týden se dnes vrátíme k velké postavě svatého Augustina, o kterém jsem na středečních katechezích již třikrát hovořil. Je to církevní otec, který po sobě zanechal velký počet spisů, o nichž chci dnes krátce promluvit. Některá z augustiniánských děl mají zásadní důležitost a to nejen pro dějiny křesťanství, ale pro formaci celé západní kultury: zřetelným příkladem toho jsou jeho Vyznání, bezpochyby jedna z dodnes nejčtenějších knih křesťanského starověku. Jako ostatní církevní otcové prvních staletí, ale v nesrovnatelně větší míře, měl široký a trvalý vliv také biskup z Hippo, jak je to patrné z obrovské rukopisné tradice jeho děl, která jsou opravdu velice početná.

On sám pořídil jejich seznam rok před tím než zemřel v tzv. Retractationes a těsně po jeho smrti byly přesně zaznamenány v Indiculus (?seznamu?), který připojil jeho věrný přítel Possidius k životopisu svatého Augustina Vita Augustini. Seznam Augustinových děl pořídil s výslovným záměrem zachovat jejich památku v době Vandalské invaze šířící se po celé římské Africe; čítá tisíc třicet spisů, které očísloval jejich autor, a k tomu další, které ?spočítat nelze, protože je neočísloval?. Biskup ze sousedního města ? Possidius ? diktoval tato slova právě v Hippo, kam se utekl a kde byl svědkem smrti přítele a skoro jistě se přitom opíral o katalog Augustinovy osobní knihovny. Dnes je známo kolem 300 dopisů, které se po biskupovi z Hippo zachovaly a téměř 600 homilií, kterých však bylo původně mnohem více, možná dokonce mezi 3 až 4 tisíci, plody 40 let kázání antického rétora, který se rozhodl následovat Ježíše a mluvit nikoli pro velké císařské dvory, ale k prostému obyvatelstvu z Hippo.
Poměrně nedávno byla naše znalost tohoto velkého církevního otce obohacena objevem několika dalších dopisů a homilií. ?Mnohé knihy ? píše Possidius - byly sepsány a publikovány, mnohá kázání byla pronesena v kostele, přepsána a opravena jednak za účelem potírání různých heretiků, jednak jako interpretace Písma svatého a povzbuzení svatých dětí církve. Těchto děl ? zdůrazňuje přítel biskup ? je tolik, že jediný znalec bude mít stěží možnost je přečíst, osvojit si je a poznat.? (Vita Augustini, 18,9).

Mezi Augustinovou literární produkcí, tedy více než tisícem publikací z oblasti filosofie, apologetiky, věrouky, mravouky, mnišských, exegetických, protiheretických spisů a dalších dopisů a kázání, vyčnívá několik význačných děl velkého teologického a filosofického dosahu. Především je třeba vzpomenout již zmíněná Vyznání, napsaná ke chvále Boží ve třinácti knihách mezi lety 397 až 400. Je to určitý druh autobiografie, psané formou dialogu s Bohem. Tento literární druh reflektuje právě život svatého Augustina, který nebyl životem uzavřeným do sebe, ale vyjadřoval se v mnoha věcech a zároveň byl podstatně žit jako dialog s Bohem a tím jako život s druhými. Samotný název Vyznání se vztahuje v první řadě k vyznáním vlastních slabostí, ubohosti hříchů, ale vyznání zároveň znamená chválu Boha, vděčnost Bohu. Vidět vlastní ubohost ve světle Božím se stává chválou Boha a díkůvzdáním, protože Bůh nás miluje, přijímá nás, proměňuje a pozvedá k sobě samému. O těchto Vyznáních, která měla velký úspěch ještě za života svatého Augustina, on sám napsal: ?Hodně na mne zapůsobila, když jsem je psal a působí na mne dosud, když je čtu. Mnoha bratřím se tato díla líbí? (Retractationes, II, 6). Musím říci, že také já jsem jedním z těchto ?bratří?. Díky Vyznáním můžeme sledovat krok za krokem vnitřní cestu tohoto mimořádného a nadšeného Božího muže. Méně rozšířené, ale stejně originální a velmi důležité dílo jsou Retractationes, sepsaná ve dvou knihách kolem roku 427, v nichž už zestárlý svatý Augustin provádí jakousi ?revizi? (retractatio) celého svého psaného díla, čímž po sobě zanechal jedinečný a nesmírně cenný literární dokument, ale také výraz upřímnosti a intelektuální pokory.

De civitate Dei ? impozantní a zásadní dílo pro rozvoj západního politického myšlení a pro křesťanskou teologii dějin bylo napsáno mezi lety 413 až 426 ve 22 knihách. Podnětem k jeho sepsání bylo vyplenění Říma Góty v roce 410. Mnozí dosud žijící pohané, ale také mnozí křesťané tehdy říkali: Řím padl, křesťanský Bůh a apoštolé už město neochraňují. Dokud byla přítomna pohanská božstva, byl Řím caput mundi, velkoměstem, a nikomu nemohlo přijít na mysl, že by padl do rukou nepřátel. S křesťanským Bohem však už toto město není bezpečné. Křesťanský Bůh už jej nechránil, nemůže být proto Bohem, jemuž se lze svěřit. Na tuto námitku, která se hluboce dotýkala také srdcí křesťanů, odpovídá svatý Augustin tímto velkým dílem De civitate Dei a vysvětluje, co máme od Boha očekávat a co nikoliv, jaký je vztah mezi politickou sférou a sférou víry, Církví. Také dnes je tato kniha zdrojem dobré definice pravé laicity a kompetencí církve, velké pravé naděje, která nám dává víru.
Tato významná kniha prezentuje dějiny lidstva, jimž vládne božská Prozřetelnost, ale které jsou rozděleny dvojí láskou. Toto je základní obraz jeho interpretace dějin, totiž zápas mezi dvěma láskami: láskou k sobě ?až ke lhostejnosti vůči Bohu? a láskou k Bohu ?až ke lhostejnosti vůči sobě? (De civitate Dei, XVI, 28), za plnou svobodu od sebe a pro druhé ve světle Božím. Tato kniha je proto zřejmě nejvýznamnější knihou svatého Augustina a má trvalou důležitost. Podobně důležitou je De Trinitate, dílo o patnácti knihách o hlavním jádru křesťanské víry, víře v trojičního Boha, které napsal nadvakrát: prvních 12 knih, napsaných mezi lety 399 až 412, bylo publikováno bez Augustinova vědomí, a ten je kolem roku 420 dokončil a celé dílo přepracoval. Zde reflektuje tvář Boha a snaží se porozumět tajemství Boha, který je jediný, jediným stvořitelem světa, nás všech, a přesto je právě tento jediný Bůh trojí, je kruhem lásky. Snaží se pochopit toto nevyzpytatelné tajemství. Právě trojiční bytí ve třech Osobách je tou nejreálnější a nejhlubší jednotou jediného Boha. De doctrina Christiana je zase ve vlastním a pravém smyslu kulturním úvodem do interpretace Bible a v posledku i do samotného křesťanství, které mělo rozhodující vliv na formaci západní kultury.

Přes všechnu svou pokoru si byl Augustin zajisté vědom své vlastní intelektuální velikosti. Přinášet křesťanské poselství obyčejným lidem však pro něho bylo důležitější než psaní velkých děl vysokého teologického rozletu. Tento jeho nejhlubší úmysl jej provázel po celý život a je patrný v dopise, který píše kolegovi Evodiovi a ve kterém sděluje své rozhodnutí přerušit na čas diktování knih De Trinitate, ?protože jsou příliš únavné a srozumitelné jen málokomu, zatímco naléhavější jsou texty, které ? jak doufám ? budou užitečné mnohým? (Epistulae, 169,1,1). Za užitečnější tedy považoval předávání víry způsobem srozumitelným všem než psaní velkých teologických děl. Bystře postřehnutá odpovědnost za šíření křesťanského poselství stojí u počátku spisů jako je De catechizandis rudibus, jakási katechetická teorie a zároveň praxe, nebo Psalmus contra partem Donati. Donatisté představovali v Africe v době svatého Augustina velký problém. Bylo to vlastně africké schizma. Tvrdili, že pravé křesťanství je to africké. Odporovali jednotě církve. Velký biskup bojoval proti tomuto schizmatu celý život a snažil se přesvědčit donatisty, že pouze v jednotě může existovat i africké křesťanství. A aby ho chápali i ti neprostší, kteří nerozuměli vznešené latině rétora, řekl: musím psát i s gramatickými chybami, velmi zjednodušenou latinou. A učinil tak zejména v tomto Psalmus, určitém druhu jednoduché básně proti donatistům, aby pomohl celému lidu pochopit, že pouze v jednotě církve se pro všechny uskutečňuje náš vztah s Bohem a ve světě roste pokoj.

V tomto díle určeném širokému publiku nabývá zvláštního významu množství homilií, často pronášených spatra, které byly přepisovány těsnopisci už během kázání a ihned pak dávány do oběhu. Mezi nimi vystupují do popředí překrásné Enarrationes in Psalmos, které byly velmi čteny ve středověku. Byla to právě tato praxe publikování tisíců Augustinových homilií, často bez kontroly autora, která vysvětluje jejich šíření a následnou ztrátu, ale také jejich vitalitu. Kázání biskupa z Hippo se totiž díky pověsti jejich autora okamžitě stávala velmi hledanými a sloužila i dalším biskupům a kněžím jako vzory, jež byly přizpůsobovány stále novým kontextům.

Ikonografická tradice na jedné z lateránských fresek, pocházejících až ze 6.století, představuje svatého Augustina s knihou v ruce. Zajisté proto, aby tak poukázala na jeho literární produkci, která tak významně ovlivnila mentalitu křesťanů, ale také proto, aby vyjádřila jeho lásku ke knihám, k četbě a k poznání obrovské kultury minulosti. Po své smrti nezanechal nic, vypráví Possidius, ale ?vždycky doporučoval pečlivě uchovávat příštím generacím knihovnu své církve s jejími kodexy?, včetně svých vlastních děl. V nich, zdůrazňuje Possidius, je Augustin ?stále živý? a potěšuje toho, kdo jeho knihy čte, ačkoliv ? uzavírá - ?myslím, že mnohem větší užitek měli z kontaktu s ním ti, kteří ho mohli vidět a slyšet, když mluvil osobně v kostele, a ještě více ti, kteří znali jeho každodenní jednání mezi lidem? (Vita Augustini, 31). Ano, také pro nás by bylo krásné mít možnost jej slyšet. Ale je skutečně živý ve svých spisech, je přítomný mezi námi a tak vidíme také trvalou vitalitu víry, které odevzdal celý svůj život.

Přeložil Milan Glaser

Česká sekce RV