8.1.2008 

Kapitola dvanáctá: Sociální nauka a působení církve

Církev vytváří skutečnou nauku, naukový soubor, který jí umožňuje analyzovat společenské skutečnosti, vyslovovat se k nim a vypracovávat směrnice pro spravedlivé řešení problémů, které tyto skutečnosti přinášejí.?Církev ve své sociální nauce nabízí zejména úplné pojetí člověka na osobní i společenské rovině. Sociální nauka církve odhaluje, že základ mravnosti každého sociálního jednání spočívá v lidském rozvoji každé osoby, a vystihuje, že normou společenského působení je skutečné dobro lidstva a práce na vytváření takových podmínek, které by každému člověku umožňovaly uskutečnit plnost svého povolání.

Sociální poselství evangelia má vést církev k naplňování dvojího pastoračního úkolu: pomáhat lidem v odhalování pravdy a ve volbě cesty, kterou je třeba kráčet; povzbuzovat křesťany v tom, aby v duchu služby vydávali svědectví evangeliu v sociální oblasti.
Pastorační působení církve v sociální oblasti musí v první řadě dosvědčovat pravdu o člověku. Sociální nauka církve je nutnou a neopomenutelnou součástí kompletní křesťanské formace. Katecheze nesmí opomíjet, nýbrž má ?náležitě objasňovat působení člověka zaměřené na jeho osvobození, úsilí o vytváření solidárnější a bratrštější společnosti, zápolení o spravedlnost a o budování míru.?

Sociální nauka církve je nutným prostředkem účinné křesťanské výchovy k lásce, spravedlnosti míru a přispívá rovněž k zrání povědomí o mravních a společenských povinnostech v různých kulturních a profesionálních oblastech.
Neméně výrazné musí být úsilí o začlenění sociální nauky církve do výchovy a vzdělání kněží a kandidátů kněžství, kteří v období své přípravy na duchovní službu mají nabýt kvalifikovaného poznání učení církve a jejího pastoračního působení v sociální oblasti a živě se zajímat o sociální otázky své doby.

Sociální nauka církve je účinným nástrojem dialogu mezi křesťanským společenstvím a občanskými a politickými komunitami. Je to vhodný prostředek podněcování a rozvíjení spořádané a plodné spolupráce, která se přizpůsobuje daným okolnostem. Působení občanských a politických subjektů, které mají sloužit osobnímu a společenskému povolání člověka, může najít v sociální nauce církve důležitou oporu a bohatý zdroj inspirací.

Sociální nauka církve představuje rovněž trvalou výzvu k dialogu mezi vyznavači všech náboženství světa, který má vést k hledání příhodnějších forem spolupráce, jakož i při dosahování míru, který závisí na společném nasazení ve prospěch úplného rozvoje člověka.
V místní církvi je prvním odpovědným za pastorační dílo sociální evangelizace biskup, jemuž pomáhají kněží, řeholníci a věřící laici. S ohledem na místní situaci má biskup povinnost starat se o výuku a šíření sociální nauky církve, a to prostřednictvím příslušných institucí. Pastorační působení biskupa se musí projevovat ve službě kněž. Pastorační působení v sociální oblasti také zahrnuje působení zasvěcených osob podle jejich charizmatu. Jejich zářné svědectví, zejména v situacích nejtíživější chudoby, všem připomíná hodnotu svatosti a velkodušné služby bližnímu.

Úlohou věřícího laika je zvěstovat evangelium příkladným svědectvím života zakořeněného v Kristu a prožívaného v časných skutečnostech, jako je rodina, profesionální působení v oblasti práce, kultury, vědy a bádání, uplatňování sociální, ekonomické a politické odpovědnosti. Věřící laici musí upevňovat svůj duchovní a mravní život také tím, že budou prohlubovat své kompetence k naplňování sociálních povinností. (Slovem laik se označují všichni věřící křesťané mimo členy stavu duchovenského a stavu řeholního, právně uznaného v církvi; tedy věřící křesťané, kteří vykonávají svým podílem poslání celého křesťanského lidu v církvi a ve světě.)
Sociální nauka církve je velmi důležitá pro církevní sdružení, která se zaměřují na pastorační působení v sociální oblasti. Tato sdružení mají nesmírný význam, protože působí právě v sociální oblasti.

Podpora lidské důstojnosti znamená především stvrzování nezadatelného práva na život, a to od okamžiku početí až do okamžiku přirozené smrti, což je první základ všech ostatních práv lidské osoby. Při rozvíjení autentické kultury věřící laici dávají velkou váhu masově sdělovacím prostředkům a věnují pozornost především obsahu nesčetných rozhodnutí různých lidí.
Vědci v oboru ekonomie, ti kdo pracují v tomto oboru a političtí vůdci si musí uvědomit naléhavost nového promyšlení ekonomie.

Pro věřící laiky platí, že jejich politická angažovanost představuje kvalifikovaný a náročný výraz křesťanského nasazení ve službě druhým. Církev učí, že ?správně formované křesťanské svědomí nikomu nedovoluje podporovat svým vlastním hlasem uskutečňování takového politického programu nebo zavedení takového zákona, který by se stavěl proti základnímu obsahu víry a morálky?

Bezprostřední cíl sociální nauky církve spočívá v předkládání takových principů a hodnot, které mohou přispívat k utváření společnosti, která odpovídá lidské důstojnosti. Jedině láska je schopna úplně proměnit člověka. Proto musí být přítomna ve všech sociálních vztazích a také jimi pronikat. V tomto smyslu je na místě hovořit o civilizaci lásky.

Pavel Jajtner

Copyright © 2003-2024 česká sekce Vatikánského rozhlasu. Všechna práva vyhrazena. Adresa redakce: ceco@spc.va.